LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 2   >    >>
records: 8

Odpovědnost a reflexe | Možnosti (různé) a „ta pravá“ | Reflexe a „to pravé“

Jan Patočka (1970)
Reflexe, o které tu je řeč, nemůže být nesporně reflexí prostě konstatující, … Reflexe je ovšem určena k tomu, aby viděla v přítomnosti to, co má tendenci nám unikat. Proto patří k jejímu smyslu opravdu danost, přítomnost viděného. Bylo by však nepřesné redukovat reflexi na pouhou danost, pouhou jistotu viděného. K danosti toho, čím jsme a jako co se musíme spatřovat, abychom od svých možností faktických mohli přejít ke své možnosti pravé (kde nejsme v područí svých nahodilých, faktických zájmů – zaujetí), patří zodpovědnost za to, čím jsem dosud byli a čím hodláme být. Ani naše přítomnost, to, co na soběmůžeme konstatovat, se nevymyká tomuto zákonu časového napětí, které pochází z žití v možnostech, jímž podstatně jsme.
Není tedy možné najít ani podstatné struktury vlastního života, není možné pochopit, co je vlastní já, odhlédneme-li od této jeho bytostné historičnosti, bytostné možnosti a odpovědnosti a redukujeme-li je na čistý předmět. Redukcí na předmět jistého uchopení je však celý kartezianismus. Kartezianismus je fascinován …
(3681, Přirozený svět v mediaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, str. 162.)
date of origin: srpen 2005

Reflexe - ek-statická fáze

Ladislav Hejdánek (2003)
Možnosti, které vskutku „přicházejí“, nemohou přicházet předmětně jako jsoucna, aby se tak staly jakýmisi polopříčinami svého uskutečňování a využití, tedy nemohou přicházet z minulosti jako antecedentia. Jedinou alternativou jsou tudíž ne-jsoucna, která se skutečnými jsoucny teprve mohou resp. mají stávat, a to prostřednictvím aktivních subjektů, ,vnímavých‘ vůči nim ještě dříve, než nabývají, než mohou nabývat předmětné, zpředmětněné podoby (stránky). Máme tedy před sebou několik problémů, do nichž se musíme pustit. Je tu především problém jakési zvláštní „sensitivity“, vnímavosti vůči nepředmětným, ne-jsoucím výzvám, které ,chtějí‘ být ,vyslechnuty‘ resp. registrovány a ,poslechnuty‘, tedy uskutečněny, realizování tím, že je určitý subjekt propouští do světa aktuálního reálného dění. Což je vysloveno asi poněkud přehnaně: vlastním problémem není ani ona vnímavost, nýbrž vůbec možnost setkání subjektu s něčím tak podivným, jako je nepředmětnost, nejsoucnost, nepředmětná adventivnost. To zůstává ještě nadlouho tématem resp. úkolem do velké šíře rozlehlého zkoumání; poněkud relativně perspektivnějším projektem je vykázání nejen možnosti, ale přímo nutnosti takového specifického druhu setkání na fenoménu ,reflexe‘. Teprve dalším krokem může být rozpoznání analogických fenoménů na nižších úrovních, která – z pochopitelných důvodů – zatím unikají naší pozornosti, prostě proto, že tím směrem vůbec nejsme nastraženi. V reflexi pak můžeme snad přesvědčivě rozpoznávat moment jakéhosi odstupu subjektu od sebe, jakéhosi nechávání sebe za sebou, které ovšem nemá a nemůže mít dlouhého trvání, ale končí novým přístupem, návratem k sobě. Pro naši tématiku se však ukazuje jako nejdůležitější ona prostřední fáze reflexe, následující po odstupu od sebe, ale přecházející návrat k sobě. V této fázi je subjekt jakoby mimo sebe, přesně venku ze sebe; asi nejvhodnější pojmenování této fáze je ek-statická, neboť v této fázi subjekt „stojí ven ze sebe“ (naproti tomu je velkým nepochopením, mluví-li se o tom, že subjekt překračuje, přesahuje, transcenduje sám sebe, neboť pak by šlo o aktivitu subjektu, kdežto zde jde právě o jeho nastraženo na přijetí, tedy o jakousi otevřenost vůči tomu, co přichází a je samo otevřeno vůči němu, dokoncve co mu je nakloněno, co si právě tento subjekt vyhlídlo a vybralo, zvolilo k tomu, aby je vyzvalo k přijetí služby a k věrnosti v této službě. (Praha, 030422-5.)
date of origin: duben 2003

Reflexe - 2

Ladislav Hejdánek (1994)
(Reflexe jako nový počátek)
V případě vadného vypínače je nám to všechno vcelku jasné. Horší už to bude tam, kde nepůjde o vypínač, ale třeba o užití určitého pojmu nebo o jistý úsudek, který může být vadný, nebo o celkově vadný myšlenkový postup, celkovou strategii nějakého zatím myšleného projektu atd. Nicméně ani to ještě není to nejdůležitější, co nám reflexe může poskytnout. Takovéto reflexe, které si za svůj cíl zvolily co nejpodrobnější poznání předmětné skutečnosti tím, že odhalují vady vědeckého nebo předmětně myšlenkového postupu, mají už dlouhou tradici. Většinou však zůstávalo nepovšimnuto něco velmi důležitého: tak, jako díky reflexi můžeme přesněji a spolehlivěji poznávat předmětnou skutečnost, můžeme v reflexi stále lépe poznávat také sami sebe. Ve starém Řecku byli sice všichni filosofové stále ještě oslovováni delfskou výzvou „Poznej sebe sama!“, ale nejen oni, nýbrž potom i pozdější evropští filosofové odpovídali na tuto výzvu velmi nepřiměřeně tím, že vytvářeli předmětné obrazy člověka, ačkoliv člověk je především podmět, subjekt, tj. odpovědná, na nepředmětné výzvy odpovídající bytost. A tak se navzdory některým pokusům tuto cestu zproblematizovat nebo docela zahradit stává nejenom odpovědný subjekt, ale právě reflexe jedním z nejvyznamnějších témat současného myšlení.04-02 st. (V rozhlase natočeno 20.1.94.) (Praha, 940120-2.)
date of origin: únor 2004

Reflexe u Patočky

Ladislav Hejdánek ()
Patočka předpokládá, že všude mimo oblast člověka platí, že každá bytost je interesována naivně na tom, aby upírala svou pozornost k něčemu jinému než k sobě. Mluví o „samočinné tendenci života nevidět se takovým, jakým jest, odhlížet od sebe, od své podstatné nejistoty sebou a svými možnostmi – pohlížet jinam nebo se utíkat do iluzí a uklidnění, jimiž se chráníme před pohledem na sebe samy, který by nás odhalil a tím ochromoval krátkozrakou zajištěnost před úskalími lidské existence. (Je zvláštní, jak Patočka – protože nechce vyjasnit tuto stránku věci – balancuje mezi náznaky, jako by šlo o bytosti, od člověka se lišící, a mezi jinými náznaky, které o oné naivitě mluví jako o naivitě člověka [byť neprobuzeného], ale to je jiná záležitost, které se budeme věnovat jindy.) A proti těmto jiným bytostem (anebo proti člověku, který se vlastně ještě nestal vpravdě člověkem) poukazuje Patočka na to, že „existuje bytost, která musí své bytí vykonávat jako něco, co je jí „uloženo“, co není prostě zde, takže jí nezbytně běží o způsob, jak jest“ (3681, s. 159). – V této věci nelze s Patočkou souhlasit. Chyba v jeho myšlenkovém postupu a v argumentaci spočívá v jisté nevyjasněnosti slov, jichž používá, a tedy i v příslušné nevyjasněnosti a vzájemné neodlišenosti příslušných pojmů. Každá událost (a tedy i každý i podlidský subjekt) je „interesována“ na sobě do té míry, že „usiluje“ samu sebe „vykonat“ jako to, co je jí „uloženo“. Kdyby nebylo tohoto interesu na sobě, nebo střízlivěji: tohoto vztahu, této vztaženosti k sobě, nebylo by ani těch nejnižších subjektů. Proto k ontologickým předpokladům (158) toho, aby reflexe byla vůbec možná, náleží nutně ještě něco víc. (Krouž. blok, list 87-160.) – (Praha, 870404-5.)
date of origin: červen 2001

Reflexe a výsledky

Immanuel Kant (1787)
Zda se zpracování poznatků, které patří k činnosti rozumu, ubírá po spolehlivé cestě vědy či nikoli, lze vždy brzy posoudit podle výsledku. Jestliže toto zpracování po mnohých přípravách a provedených opatřeních vázne, jen co se přiblíží k svému účelu a cíli, a jestliže se pro dosažení tohoto cíle musí častěji vracet a vydávat se jinou cestou – právě tak, jestliže není možné, aby se různí spolupracovníci shodli na způsobu, jakým by mělo být společného cíle dosaženo -, pak si můžeme být jisti, že takové studium nenastoupilo spolehlivou cestu vědy, nýbrž že je pouhým tápáním.Službou rozumu je už to, že se tato cesta pokud možno vypátrá, i kdybychom se přitom museli vzdát jako marného čehokoli, co bylo předtím obsaženo v cíli, který byl přijat bez promyšlení.
Že se logika po této spolehlivé cestě ubírala již od nejstarších dob, lze vyvodit z toho, že od Aristotela nemohla udělat jediný krok zpátky, nechceme-li ovšem vydávat za její zlepšení například odstranění některých postradatelných subtilností nebo zřetelnější vymezení přednášené látky, což je spíš věcí elegance než spolehlivosti vědy. Na logice je pozoruhodné ještě to, že až do nynějška nebyla s to učinit ani krok vpřed, a že se tedy podle všeho zdá být uzavřená a završená. …
(nnnn, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, předmluva k 2. vydání, str. 15.)
date of origin: leden 2002