LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   11 / 11   >>  >
records: 54

Reflexe a paměť

Ladislav Hejdánek (2012)
Alešku,
reflektovat lze jen nějakou akci, nikoli „věc“ či „předmět“, ale tudíž ani „událost“. Událost jednou proběhla a nyní už – jako minulá (tj. nepřítomná) se nemůže vrátit ani opakovat, ale já se mohu vrátit k tomu, jak jsem na ni reagoval, když probíhala, a to díky fenoménu, kterému říkáme „paměť“, což je jeden z druhů reliktů po již proběhlých událostech. Zvláštností tohoto druhu „reliktů“, totiž reliktů v naší paměti, je vytvoření zvláštní sféry uvnitř události (tentokrát ovšem události, kterou jsme my sami), a této sféře jsem říkal „objektální“. – No jen to připomínám, chtělo by to zevrubnější výklad, ale kdysi dávno jsme to probírali. (Asi tak před čvrt stoletím!?)
[LvH z e-mailu pro Aleše Havlíčka, 4.9.12]
(Písek, 120904-1.)
date of origin: září 2012

Reflexe a „metadisciplíny“

Ladislav Hejdánek (2012)
David J. Chalmers v textu „Ontological Anti-Realism“ charakterizuje rozdíl mezi ,ontologií‘ a ,metaontologií‘ následovně: základní otázkou ontologie je „co existuje?“, zatímco základní otázkou metaontologie je: „jsou (možné) objektivní odpovědi na základní otázku ontologie?“ Na první pohled je zřejmé, jakými před-pojetími a před-sudky je toto rozlišení zatíženo. Především je nápadné to zjednodušení na jediný způsob reflexe oné základní otázky ontologie. Podrobíme-li totiž onu otázku „co existuje?“ kritické reflexi, musíme na prvním místě narazit na požadavek přesnějšího vymezení významu slova „existovati“: je to totéž, co „být“? Hned na druhém místě nám musí napadnout: „být“ znamená aktuálně se dít či stávat; a musí se to týkat čehosi naprosto určitého a jedinečného, včetně určení místa a času onoho „vykonávání vlastního bytí“. Otázka, zda vůbec něco existuje, se nutně musí odlišovat od otázky, zda vůbec existuje něco „určitého“ – tímto „určitým“ se míní něco, co se může vyskytovat v mnoha exemplářích, takže jde vlastně nikoli o něco „skutečného“ (ve smyslu „reálného“, ale o množinu případů, ovšem zjednodušenou (redukovanou či degradovanou) na „obecninu“. A co vlastně „je“ taková obecnina? Zeptáme-li se, zda existuje „pes“ (tj. vůbec nějaký pes), nemíníme ani množinu psů (množina přece „neexistuje“, pokud není námi ustavena, a není ustavena tak, že bychom „vytvořili“ spoustu psů, ale že význam slova _“pes“ vymezíme takovým způsobem, že potom může ma rozhodovat, zda to či ono zvíře (třebaže podobné psovi) je nebo není pes. Ale potom i takové konkrétní (jedinečné) zvíře, které z té množiny vyloučíme, nepřestává „být“ („existovat“), i když je za psa nebudeme považovat. A když se vůbec nechceme omezovat na „něco“, nýbrž chceme se tázat na to, zda vůbec „něco“ jest (existuje), pak se dopouštíme jistého přehmatu dvojznačností otázky: ono „něco“ je buď míněno jako množina nějakých „jsoucen“ – ale pak ta množina nemůže „být“ („existovat“), dokud ji neustavíme. A jak jsme ustavili množinu „něco“? – Anebo tou otázkou míníme samo „něco“, tj. námi vymyšlenou obecninu, a pak ovšem je jasné, že nic takového nemůžeme považovat za „jsoucí“, „existující“, neboť to je zřejmě náš myšlenkový výtvor, který pochopitelně nemohl „existovat“ dříve, než jsme jej ustavili, vytvořili (a když už jsme jej vytvořili, tak nemá samostatnou „existenci“, nýbrž nadále zůstává naší „konstrukcí“, kterou musíme „mínit“, aby „byla“).
(Písek, 120710-1.)
date of origin: červenec 2012

Reflexe a myšlení | Myšlení a reflexe

Ladislav Hejdánek (2012)
Jedno staré orientální přísloví praví, že nemoudrý přemýšlí o tom, co řekl, zatímco moudrý člověk přemýšlí o tom, co řekne. Obecně vzato v tom je hodně pravdy, ale rozhodně to neplatí pro filosofa (jakožto filosofa). K bytostnému určení filosofa náleží úkol kriticky reflektovat vlastní myšlenky. Filosofie žije a „pokračuje“ na základě toho, že když myslíme, je to jen zčásti náš výkon, ale že zároveň do toho našeho výkonu myšlení zasahuje (intervenuje) leccos jiného, aniž by bylo v naší moci se tomu vyhnout. A nejde tu jen o vliv tzv. obecného mínění, ani jen o vliv jiných myslitelů – ale i v tomto ohledu si toho většinou nejsme původně vědomi. V každém našem myšlenkovém aktu (výkonu) je víc, než jsme si schopni být vědomi, a tedy ani než jsme chtěli myslet (a zároveň tam bývá velmi často také méně, než jsme měli v úmyslu, než jaký byl náš záměr). To ovšem neplatí jen pro myšlení, ale právě v myšlení to je fenomén obrovské důležitosti. Ta spočívá v tom, že myšlení není ve svém průběhu ovlivňováno jen vlivy zvenčí, ale také jakýmisi docela jinými „vlivy“ zevnitř, nebo také jinak: z přicházející budoucnosti, resp. může „reagovat“ na niterné výzvy, které přicházejí k myslícímu subjektu nějak tak, jako kantovská „regulativní idea“, ovšem až na to, že „idea“ nikoli předem „daná“. A právě to může (ale nemusí) být v reflexi „odkryto“, „odhaleno“ (díky její „ek-statické“ fázi).
(Písek, 120119-1.)
date of origin: leden 2012

Reflexe – odstup

Jan Patočka (1947–50)
Co nyní člověku umožňuje, aby se od této aktuální dynamiky odpoutal? Co mu umožňuje reflexi? Pro určitost podotkněme, že se neptáme po biologickém či specificky fyziologickém mechanismu, který podmiňuje specificky lidské duševní úkony, nýbrž po vnitřní struktuře těchto úkonů samých.
Odpoutat se od ryze aktuálního, dynamicky se rozvíjejícího prožitku je možno toliko na základě jiného vztahu lidské bytosti, který ji charakterizuje na rozdíl od kteréhokoli jiného živočicha. Tento „jiný vztah“ nemůže být prostě „jiný reální vztah“, poněvadž krom vztahu k aktuálně-přítomné realitě pro žádné animal jiný reální vztah neexistuje. Pouze bytost, schopná jiného než reálního vztahu, která tedy může existovat v distanci k realitě vcelku, může též dospět k jinému než aktuálnímu vztahu k realitě, může tedy rozšířit svůj obzor o svobodný pohled na minulost, na prostorovou nezměrnost, na výslovně pochopenou obecnost a zákonitost a celou nenázornou strukturu jsoucna mimo náš bezprostřední dosah.
„Jiný vztah“ může však být pouze jeden: vztah k non-reálnímu, který sám může být jen negativně charakterizován, který nemůže být zařazen mezi předmětné vztahy. Tento jediný, jedinečný vztah jsme označili jako vztah k ideji. Člověk je charakterizován vztahem k ideji.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 639.)
date of origin: duben 2013