Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Slovo „zkušenost“ má v češtině nepřehlédnutelnou příbuznost se slovesem „zakoušeti“, „okoušeti“; tím je již dáno, že zakoušet je možno pouze něco, tedy něco sice zakusitelného, ale co není s tím zakoušením totožné. Bylo proto nepochopitelnou redukcí, když někteří myslitelé (dokonce již starověcí) omezovali zkušenost na zkušenost smyslovou. Zajisté může mít smyslové vnímání v určitém druhu zakoušení mimořádnou roli; tak třeba nějakou symfonii lze přímo zakoušet jen tehdy, když ji nějaký orchestr pod vedením dirigenta provede (a to buď v přímém provedení, ale třeba také ze záznamu). Podobně lze zakusit cosi nesrovnatelného poté, když uvidíme určitý obraz v originále, i když jej z reprodukcí už předem známe. Zakusit však můžeme také radost nebo dokonce nadšení, a je to něco jiného než zakoušení toho, co v nás tu radost vzbudilo nebo to nadšení vyvolalo. Lze také zakusit uspokojení z dobře vykonané práce, tj. nikoli uspokojení s tou prací samou a s jejími výsledky, ale s tím, že ty výsledky jsou dobré nebo aspoň uspokojivé (tedy s jejich „kvalitou“, přičemž ovšem něco jiného je zakoušení resp. prožívání té práce samé, a něco jiného zakoušení uspokojení z toho, že se práce zdařila). A právě něco takového může „zakoušet“ i matematik, když se mu podaří vyřešit určitý matematický problém, o jehož řešení se marně pokoušelo už mnoho matematiků; v takovém případě jde o uspokojení intelektuální, nikoli smyslové. Zakoušet lze tedy také samo myšlení a jeho průběh, i když toto zakoušení je něco jiného než ono zakoušené myšlení, tj. myšlení, které krom, toho, že musí být vykonáváno, je jakoby zároveň, ale vlastně „navíc“ také zakoušeno. Platí to svým způsobem dokonce o reflexi: reflexe je možná je díky tomu, že kromě výkonu určité myšlenky (jakožto konkrétního myšlení) je jednak možno tento výkon sám zakoušet, zároveň však zakoušet i uspokojení z toho, že jsme tím pokročili třeba v nějakém argumentování (tedy v širším kontextu), a navíc si ještě povšimnout (a toto „povšimnutí“ lze – a dokonce je nutno – ovšem také zakusit), že je v něm nějaká drobnější nebo závažnější vada, chyba, že tedy něco, čeho jsme si původně nevšimli a co jsme tudíž ani „nezakusili“.
(Písek, 120805-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

V anglosaské empiristické tradici má velkou důležitost jakýsi „koncept“ tzv. bezprostřední zkušenosti (immediate experience). Jak už naznačeno, nejde vlastně o skutečný „koncept“, neboť tomu chybí náležité pojmové vypracování. Jde vlastně spíše o pouhé pojmenování onoho zvláštního „zážitku“, možná jen „pocitu“ či „dojmu“, že právě v tuto chvíli a zde třeba něco slyšíme nebo vidíme a tak podobně. Nejde tedy o vidění samo, při němž jsme především soustředěni na to, „co“ vidíme (např. na nějaký strom), nýbrž o to, že právě v této chvíli zažíváme, prožíváme toto „vidění“, tento „zážitek vidění stromu“. Specifickým charakterem tohoto „zážitku“ je – podle empiristů – naprostá nepřítomnost jakéhokoli zprostředkování, tj. těsná, naprostá spjatost tohoto zážitku s tím, „co“ vidíme nebo slyšíme atd. A ta základní mylnost celého „konceptu“ či „pseudokonceptu“ spočívá právě v tom, že se tu předpokládá něco, co nejen není ničím doloženo, ale co odporuje veškeré naší zkušenosti. Naše zkušenost nám totiž říká, že nikdy není (a ani nemůže být) nic v naší mysli, v našem vědomí bezprostředně spjato s čímkoli vnějším, „reálným“, ale že jsme v tom ohledu vždycky odkázání na nějaké zprostředkování, které nenahlížíme, k němuž nemáme přímý přístup a který tedy ani nemůžeme „přímo“ sledovat ani kontrolovat. Naše vědomí a myšlení se nikdy nedotkne přímo nějaké hmotné věci, reálné skutečnosti, ale vždycky tu věc, tu skutečnost musí nějak svými prostředky zaměřit, musí k nim mířit, musí je „mínit“, myšlenkově k nim „intendovat“, intencionálně směřovat. A to znamená, že si musí vždy znovu dělat, „konstruovat“ nějaké „obrazy“ těch věcí, a teprve přes tyto „obrazy“ nabývat stále větší jistoty, že se tak právem a správně obrací k „věcem samým“. Vynález pojmů a pojmovosti na jedné straně velmi usnadňuje přesnost takového zaměření, ale historicky se zároveň stal zdrojem jisté mystifikace, protože se – pod řeckým vlivem – omezil jen na vnějšek věcí, na jejich předmětnou stránku či povahu. A v důsledku toho stále víc ztrácel smysl pro jejich stránku či povahu ne-předmětnou, a už vůbec pro „ryzí nepředmětnost“ (resp. „nepředmětnosti“).
(Písek, 110125-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Rozumíme-li fyzickou zkušeností takovou zkušenost, která je úzce spojena se zkušeností smyslovou (i když na ni nemusí být redukována), pak metafyzická zkušenost je zkušeností s něčím, co smyslově (tj. hmatem, zrakem, sluchem atd.) ověřeno být nemůže, ale co přesto může být zakoušeno, a to nejen izolovaně, nebo snad jenom jedinečně, nýbrž opětovně a dokonce – aspoň v možnosti – naprosto pravidelně. To znamená, že se člověk jako živá bytost může nějak setkat s něčím, co vypadá jako skutečnost, i když o tom nemůže mít žádnou zkušenost smyslovou (tj. není to ani vidět, ani slyšet, nemá to „tvrdost“ či „tuhost“, nelze to ochutnat ani ucítit jako pach, atd.) Takové negativní vymezení ovšem nemůže nikterak dostačovat, zejména když jde o to, zda to není nějaký klam, falešná domněnka, fantazijní představa nebo vyslovený výmysl. A tak nezbývá než uvádět zřetelné příklady, a eventuálně začít sepisovat jejich prozatímní seznam. Takovým pradávným příkladem, který si ostatně uvědomovali již nejstarší filosofové, byla a doposud jsou čísla. (Tím problémem se intenzivně zabýval Platón a po něm Aristotelés.) Čísla jsou něčím, co se vymyká povaze „fysis“, neboť čísla se nerodí, nerostou (jen mohou být vyměňována za větší, eventuálně menší) a také nehynou. Nicméně i když ve skutečném světě kolem sebe žádná čísla nenajdeme, nemůžeme je prostě prohlásit za lidský výmysl. Čísla musíme – ať chceme či nechceme – považovat za skutečnosti, neboť se jiným skutečnostem velice podobají, zejména svou nezávislostí na tom, zda je myslíme nebo nemyslíme; a dokonce jsou stálejší, trvalejší než skutečnosti v tomto fyzickém světě. A tak vzniká nutně otázka, zda není možné považovat za skutečnosti i leccos dalšího, co nemá své umístění v běžném světě, ale co není v žádném případě beze vztahů a souvislostí s tímto světem. A ovšem, bude nutno jít i dál. Tak jako můžeme vztahy v reálném (tj. běžném) světě vyjadřovat či popisovat za pomoci čísel (tj. můžeme je kvantifikovat), aniž bychom nutně museli propadnout iluzi pythagorejců, že čísla jsou jednou opravdovou skutečností, tak budeme moci (a ostatně už dávno můžeme, a také to děláme) nejrůznější formy dění v reálném světě vyjadřovat za pomoci řady dalších „skutečností“, které samy nejsou v tomto světě „doma“ resp. „u sebe“, ale s nimiž se přece jen můžeme nějak setkat, o kterých se můžeme něco dozvědět (byť bez opory smyslů) a s nimiž můžeme „udělat zkušenost“ a tedy „mít zkušenost“.
(Písek, 141015-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Abychom nepředmětnost mohli zkoumat a vůbec myslit, musíme takové myšlenkové podnikání nějak ospravedlnit (německy to je „bewahrheiten“); musíme totiž nějak zdůvodnit, proč něco „nepředmětného“ (ať už jen zčásti nebo dokonce ryze nepředmětného) můžeme a smíme považovat za skutečné. Leč: co to je „zkušenost“? Každá zkušenost je zkušeností něčeho, a k tomuto „něčemu“ se zkušenost nějak vztahuje, ale zároveň neplatí, že to, k čemu se zkušenost vztahuje, je pouze nějakou její vnitřní záležitostí, tj. že to je součástí a složkou samotného (našeho) zakoušení. Tak např. zakoušet hlad nebo vůbec bídu neznamená zůstávat svým zakoušením v mezích subjektivity, i když zakoušení nepochybně vždycky subjektivitou jest a zůstává. Ve zkušenost svou pouhou subjektivitu nutně opouštíme, neboť se jí vztahujeme někam „ven“, mimo hranice subjektivitu, k něčemu, co není pouze subjektivní, nýbrž co je „skutečné“. Skutečná je ovšem už sama subjektivita, takže tím není ještě zdaleka řečeno dost; chceme svou subjektivitu – a zejména tedy svou subjektivní zkušenost – nějak opustit, překročit, přesáhnout a zamířit k něčemu co není její jejich) součástí. Obvykle – pod vlivem dlouhé tradice – míváme sklon to, co není pouze subjektivní, chápat (tj. interpretovat) jako „objektivní“, snad přímo jako „objekt“, česky „předmět“. A tak se dostáváme k prvnímu neladu, ba rozporu: jak můžeme „nepředmětnost“ učinit „předmětem“ své zkušenosti? Abychom se vyhnuli rozporu především jen zdánlivému, musíme rozlišit dvojí význam slova „předmět“ v běžném užívání. Když své myšlení (nebo i svou aktivitu) zaměřujeme na něco, co sice je mimo ně, máme na mysli něco vně našeho myšlenkového směřování, něco, co není součástí onoho myšlenkového zaměření; pak můžeme stejným právem mluvit třeba o zaměření na „téma“, čili o „tématizování“. To však ještě zdaleka nutně neznamená, že toto tematizované nutně musí být (v nějakém smyslu) „před“ námi jako něco „předmětného“, tedy jako „předmět“ ve smyslu „objekt“. Co se vlastně rozumí tím „před námi“? Obvykle tím míníme, že to můžeme vidět, slyšet, čichat, ochutnat nebo se toho dokonce dotknout. S jakousi nezdůvodněnou a neověřenou samozřejmostí se v první řadě obracíme na zkušenost našich pěti smyslů. Avšak to znamená, že ono „před“ míří do právě pomíjející přítomnost a pak do minulost. „Před“ však může znamenat také: do budoucnosti! Jakou „zkušenost“ vůbec můžeme „mít“ s přicházející budoucností, necháme-li stranou přetrvávající minulost? Jen tu, že „přichází“, tj. že vždy znovu přichází ? – Teprve nyní se vyjasňuje, oč jde, chceme-li uvažovat o zkušenosti s nepředmětným a s nepředmětností. Je taková „zkušenost“ vůbec možná?
(Písek, 130508-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Zvláštní druhem zkušenosti je zkušenost s uměním; zde musíme rozlišovat dále na zkušenost se setkáním s uměleckým dílem jakožto výtvorem někoho jiného, a za druhé zkušenost s uměleckým tvořením (a vůbec s možností umělecky tvořit, tj. nejen se nějak na umělecké tvorbě částečně podílet). Setkání s uměleckým dílem jakožto hotovým artefaktem nicméně nemusí mít se zkušeností s uměním vůbec nic společného; rozpoznat, že jde o artefakt není vlastně možné jinak než na základě zkušenosti s tím, že umělecké dílo není prostě totožné s artefaktem, tj. se svým vnějším vzezřením, se svou vnější stránkou. Jinak bychom museli vždycky zůstávat u toho, jak něco vypadá pro neznalého a nezaujatého pozorovatele, a nikdy bychom se nemohli dostávat (dopracovat) k tomu, že v nějakém sochařském výtvoru nemáme před sebou pouze opracovaný kámen nebo v malířském výtvoru barevnými skvrnami pokryté plátno apod. Setkání s vlastním dílem, které se otvírá až za pouhým artefaktem, předpokládá schopnost myšlenkově přejít od viděného, slyšeného atd. k tomu, co samo je až za tím, co lze slyšet, vidět atd. (vůbec smyslově, pouze smyslově vnímat). Zkušenost s tímto vlastním „dílem“, které je až za tím, co lze smyslově vnímat, je někdy označována jako „vnitřní zkušenost“, ale to vede omylu, spočívajícímu v záměně „vnitřní zkušenosti“ se „zkušeností s vnitřním“ (vždyť zkušenost je přece vždycky něčím „vnitřním“, je to vždycky „vnitřní zkušenost“, a teprve ta může být zkušeností s něčím vnějším nebo naopak s něčím vnitřním). K častým omylům vede také nedostatek rozlišování mezi (vnitřní) zkušeností s něčím, k čemu mám přístup zvenčí (zejména prostřednictvím smyslů), a na druhé straně mezi zkušeností s něčím, k čemu máme přístup jen díky tomu, že to „zažíváme“ a „prožíváme“ a k čemu se pak vracíme v reflexi.
(Písek, 130509-2.)