ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Aristotelés  ✖ Celek  ✖

Celek a části

Aristotelés (-706)
Právem se však klade otázka, které části náležejí druhu, které nikoli, a které náležejí spíše celku, skláda/196/jícímu se z tvaru a látky. Neboť dokud to není jasné, nelze vymeziti jednotlivinu. Výměr se totiž týče všeobecnin a druhu. Dokud tedy není zřejmo, které části jsou hmotné a které nejsou, nebude zřejmý ani pojem předmětu.
Z 11. 1036a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 195-96.)
vznik lístku: září 2014

Celek

Aristotelés (-384-324)
26. Celek. Celkem (holon) se nazývá to, čemu předně neschází žádná z částí, ježto se zřením k nim nazývá se celkem přirozeným; za druhé také to, co části v něm obsažené tak objímá, že tvoří jednotu, a to dvojím způsobem; bud' tak, že každá pro sebe jest jedním, jednotou, nebo tak, že z nich jedno vzniká. Neboť to, co jest obecné (katholú) a co se zcela (holós) vypovídá jako by to byl celek, jest obecné tak, že objímá mnohé tím, že se vypovídá o každé jednotlivině a že všechny jednotlivě tvoří jedno, na příklad člověk, kůň, bůh, poněvadž všichni jsou živoucími bytostmi. Nepřetržité a omezené jest však tam, kde jest jedno z více částí, a to zvláště, vyskytují-li se v něm v možnosti, ne-li, tedy ve skutečnosti. A sem náleží spíše to, co je takové od přírody než uměním, jak jsme také řekli při výkladu výrazu „jedno“; neboť celistvost jest druhem jednotnosti.
Dále u kolikosti, jež má začátek, střed a konec, a kde ioa« jich při poloze a uspořádání nelze rozlišiti, užívá se slova „vše“ (pán), tam však, kde se dají rozlišiti, užívá se výrazu „celek“. Tam, kde může býti obojí, je možno říkat i „celé“ (hola) i „všechno“ (panta); takové jest to, čeho přirozenost, změní-li se uspořádání částí, zůstává sice táž, ale ne tvar, na příklad vosk a oděv; neboť tu se říká i „celé“ i „vše“, ježto jim přísluší oboje. Ale voda, tekutiny i číslo označují se výrazem „vše“, neříká se však celé číslo a celá voda, leda ve smyslu přenese/160/ném. U věcí však, o nichž se užívá výrazu „vše“, mys-lí-li se jako jedno, užívá se výrazu“ „všechno“, myslí-li se jako oddělené. Tak se říká: toto veškeré číslo, tyto všechny jednotky.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 159-60.)
vznik lístku: červenec 2003

Celek a „vše“

Aristotelés (-706)
Celkem (holon) se nazývá to, čemu předně neschází žádná z částí, ježto se zřením k nim nazývá se celkem přirozeným; za druhé také to, co části v něm obsažené tak objímá, že tvoří jednotu, a to dvojím způsobem; buď tak, že každá pro sebe jest jedním, jednotou, nebo tak, že z nich jedno vzniká. Neboť to, co jest obecné (katholú) a co je zcela (holós) vypovídá jako by to byl celek, jest obecné tak, že objímá mnohé tím, že se vypovídá o každé jednotlivině a že všechny jednotlivě tvoří jedno, na příklad člověk, kůň, bůh, poněvadž všichni jsou živoucími bytostmi. Nepřetržité a omezené jest však tam, kde jest jedno z více částí, a to zvláště, vyskytují-li se v něm v možnost, ne-li, tedy ve skutečnosti. A sem náleží spíše to, co je takové od přírody než uměním, jak jsme také řekli při výkladu výraz „jedno neboť celistvost je druhem jednotnosti.
Dále u kolikosti, jež má začátek, střed a konec, a kde jich při poloze a uspořádání nelze rozlišiti, užívá se slova „vše“ (pán), tam však, kde se dají rozlišiti, užívá se výrazu „celek“. Tam, kde může býti obojí, je možno říkat i „celé“ (hola) i „všechno“ (panta); takové jest to, čeho přirozenost, změní-li se uspořádání částí, zůstává sice táž, ale ne tvar, na příklad vosk a oděv; neboť tu se říká i „celé“ i „vše“, ježto jim přísluší oboje. Ale voda, tekutiny a číslo označují se výrazem „vše“, neříká se však celé číslo a celá voda, leda ve smyslu přenese/160/ném. U věcí však, u nichž se užívá výrazu „vše“, myslí-li se jako jedno, užívá se výrazu „všechno“, myslí-li se jako oddělené. Tak se říká: toto veškeré číslo, tyto všechny jednotky.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 159-60.)
vznik lístku: září 2014

Celek a části

Aristotelés (-706)
To však, co jest z něčeho složeno tak, že celek jest jedno (hen), ale nikoli tak, jako hromada, nýbrž jako slabika, má jako celek vlastní bytí. Neboť slabika není hláskami a ba není totéž, co b a a, a ani maso není oheň a země. Neboť rozloží-li se, jedno již není, tu totiž maso /211/ a slabika; ovšem prvky, tj. hlásky, oheň a země jsou dále. Slabika jest tedy něco; není jenom samohláskou a souhláskou, nýbrž jest ještě něco jiného. A maso není jenom ohněm a zemí nebo něčím teplým a vlhkým, nýbrž jest ještě něco jiného. Kdyby toto jiné, jež přibývá, bylo nutně zase prvkem nebo se z prvků skládalo, opakovalo by se, kdyby bylo prvkem, totéž co dříve; neboť maso by nebylo z něho, z ohně a ze země a ještě z něčeho jiného, takže by se postupovalo do nekonečna. Skládá-li se však z prvku, pak zřejmě ne z jednoho, nýbrž z více, nebo by bylo tím prvkem samo, a tak i tu by znovu vznikala táž otázka, jako u masa a slabiky.
Proto ono jiné, jak se zdá, jest něčím různým, novým, není prvkem celku, ale jest příčinou toho, že to a tj. masem a to a to slabikou. A stejně je tomu i jinde. To však je podstata každého předmětu; neboť jest to první příčina jeho bytí. Některé věci ovšem nejsou podstatami; u všeho však, co je přirozené a co od přírody trvá jako podstata, musí se tato přirozenost jeviti jako podstata, která není prvkem, nýbrž počátkem. Prvkem jest to, v co se něco rozkládá jako v své hmotné složky, jako na příklad prvkem slabiky jest a a b.
Δ 26. 1041b – 11-27
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 210-11.)
vznik lístku: září 2014

Celek a části

Aristotelés (-706)
Ježto však výměr jest pojmem a každý pojem má části a část pojmu má se k části věci stejně, jako celý pojem k celé věci, je otázka, zda pojem částí musí nebo nemusí býti obsažen v pojmu celku. Neboť se zdá, že se v některých pojmech části vyskytují, v jiných nikoli. Pojem /192/ kruhu totiž nezahrnuje v sobě pojem výsečí, kdežto pojem slabiky pojem jednotlivých hlásek v sobě zahrnuje; a přece kruh se rozkládá ve výseče právě tak, jako slabika v hlásky.
A jestliže dále části jsou dříve než celek, ostrý úhel jest však částí pravého a prst částí živé bytosti, byl by ostrý úhel dříve než pravý a prst dříve než člověk. Ale, jak se zdá, spíše pravý úhel a člověk jsou dříve. Neboť podle nich se udává pojem částí a také co do jsoucnosti, hledí-li se k vzájemné závislosti, jsou dříve.
Než slovo „část“ vypovídá se ve více významech; jedním z nich je míra, jíž se měří celek s hlediska kolikost. Ale tento význam nechejme stranou a přihlédněme k otázce, které jsou části, z nichž se skládá podstata. ...
Z 10. 1034b – 1035a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 191-92.)
vznik lístku: září 2014