ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ česky  ✖ Dějiny  ✖

Smysluplnost dění | Dějiny a smysl

Jan Patočka (1976)
… nutné přípravy procesu dějinného, smysluplného dění. Smysluplné je však dění pouze, kde někomu o něco běží, kde tedy nemáme před sebou pouze konstatovatelné průběhy, nýbrž takové, které lze vyložit ze zájmu a z chování vztaženého k sobě samému jako jsoucímu. První náznaky zájmu shledáváme v říši života. Ale proces vývoje života, který je dnes obecně přijímán, může být opět jen s vynaložením spekulace prohlášen za smysluplný v tomto smyslu. Smysluplný v označeném smyslu ze všeho zkušenostně známého je jen život člověka. Sebemenší jeho hnutí je možno vyložit pouze z interesovaného vztahování k sobě. Znamená to však již, že lidský život vůbec zakládá dějiny, že s ním jako takovým je dána historie? To bude tvrdit sotva kdo, dokonce i tenkrát, když se bude domnívat na základě přísných rozborů, že k lidské bytosti jako takové náleží dějinnost jako to, co nám brání považovat lidi, ať se s nimi setkáváme kdekoli a kdykoli, za „hotově se vyskytující“ přírodní útvary a nutí nás vidět v nich svobodné bytosti, které se dalekosáhle určují samy. Existují však nepochybně „národy bez historie“ anebo až donedávna existovaly; otázka dějin ve vlastním smyslu musí tedy být pochopena úže.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 227.)
vznik lístku: květen 2005

Dějiny - počátek

Jan Patočka (1976)
Zkrátka: vztah původně-politického k filosofii nelze vyložit ani z kauzality, ať už byla pojata jakkoli, ani z jednostranné fundace; je to vztah, v němž jsou oba členy stejně původní. Teprve možnost odvážné velkorysé lidskosti dosažená v politickém životě BIOS POLITIKOS umožňuje na jedné straně, aby do života vstoupilo něco takového jako filosofické kladení otázek, filosofické tázání a bádání ze sebe, na druhé straně plodí možnosti veřejného života a kontinuitu jeho modalit tím, že se spolupodílí na tvorbě smyslu dějinné situace.
Proto také v úzce „politickém“ pojetí nejsou dějiny nikdy skutečně sebou samými. Dějiny jako pole činů i pouhých gest, iniciativ i pouhého reagování, v němž se lidé prostě nechají unášet, ukazují se ve své svébytnosti teprve ve spojení s oním stejně původním druhým.
Stejná původnost neznamená přesto stejnou váhu a naprostou vzájemnou nezávislost. V Platónově čtveřici (tetraktys) zdatností – ARÉTAI jsou všechny stejně původní, „pramení“ však nicméně všechny na konec přece z moudrosti – SOFIA. Heideggerovská časovost se svými stejně původními dimenzemi „pochází“ nakonec přece z budoucnosti.
Dějiny jako opakování základních možností lidské svobody se nakonec zakládají v té dimenzi, která přináší jasnost vztahu k sobě samému, neboť je to tato jasnost, kvůli níž tu je dimenze jednání, nikoli jako pouhý prostředek, nýbrž jako dimenze jednání, která je teprve díky tomuto vztahu dokonale sama sebou, totiž pravý lidským, prosvětleným sebevztahem. Proto dochází teprve v této vzájemnosti k tomu, co bylo ve filosofii nazvýáno péče o duši. Proto také, když se vyčerpají možnosti jasnosti, mizí i možnosti jednání. Toto však nemá vést k jed/238/nostranně pochmurnému pohledu na dějiny, ale jen vysvětlovat, proč dějiny nejsou stejnoměrný a hladký postup kamsi dál, nýbrž výzva, která zůstává stále stejně obtížná.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 237-38.)
vznik lístku: květen 2005