ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ česky  ✖ Víra  ✖

Víra a ,ideálno‘

Jan Patočka (1938)
Tak věřil, velevážení přítomní, filosof Edmund Husserl. …Domnívám se, že takto se tázajícímu možno poukázat na jednu věc, která sice onu základní víru, jež je centrem Husserlovy osoby, nečiní o nic méně věrou, ale která ji aspoň dovoluje zařadit do historické linie zvláštního významu a zvláštní vnitřní síly. Je to totiž víra, která je konstitutivní pro evropskou vzdělanost vůbec, ona víra v moc ideálna, v možnost proniknutí života ryzí ideou, která uchvacuje a nás k sobě povyšuje, a přesvědčení, že poznání jest projevem univerzální lásky k jsoucnu, k živému světu, či mluveno s Palackým, že filosofie jest jedním z projevů božnosti. Toto přesvědčení, že člověk je volný k idei, volný k pravdě, volný k určování vlastního života z posledních cílů, které jej dovedou uchvátiti, že není prostě podroben přirozenosti, že není pouhým výrazem poměrů a osudů, v tom se Husserl shoduje s celým tím mocným proudem, který vychází z počátků řecké filosofie, vzpíná se Platonem k prvnímu obsáhlému sebevědomí, křesťanstvím bojuje o novou lidskou praxi, moderní vědou o nový, jasnější a přesnější svět, s proudem, který se často zaráží na vnitřních obtížích a nejasnostech, ale který nic nepřemůže, protože s ním by se lidstvo vzdalo sama sebe. A k víře v tento smysl lidských dějin, v tuto nade vším životem prostřenou moc ideové práce nás vyzývá a zavazuje dílo Edmunda Husserla. %
(Edmund Husserl, předneseno 13.5.38 k úmrtí Edm.Husserla in: 1290, Česká mysl 34, 1938, č. 1-2, str. 7.)
vznik lístku: říjen 2003

Víra u Masaryka

Jan Patočka (1936)
Theologii, kterou Masaryk podává ve svých 24 bodech v třetím svazku Čapkových Hovorů, pokládám i z dnešního hlediska filosofického za nepřijatelnou. …. Avšak hluboce vážný problém, který právě Masarykova filosofie nám dává k úvaze, je problém víry. Tak, jak jsme se s věcí setkali u Husserla, zajisté ji pochopit nelze; víra náboženská nemůže být pouze metafyzikou lidu. Víra ve smysl absolutního spolehnutí není teoretickým, nýbrž daleko spíše praktickým stanoviskem; je věcí osobního rozhodnutí, jež nespočí/20/vá na argumentech ani nevypůlývá z tweorií, n ýbrž spíše k nim vede a explikuje se ve specifických názorech světového celku. Masaryk zdůrazňoval ustavičně, že víra musí být kritická; nebylo by však třeba takovému kriticismu právě se zbavit falešného theologického racionalismu a postavit problém víry na stanovisku energicky subjektivním? Husserlova filosofie, jak ji dnes máme, k zodpovědění těchto nejosobnějších, nejpalčivějších problémů lidské existence dosud nedospěla; může však souhlasit s forulí, v kterou bych chtěl shrnout tuto úvahu: problém, který vyplývá z konfrontace Husserlovy filosofie s Masarykovou, je otázka osobní víry na půdě radikálního subjektivismu. Domnívám se pak, že bez této otázky není možné také řešení problému duševní krize; Husserlův intelektualistický optimismus nepostačí. Nelze spoléhat na teleologickou myšlenku evropské kultury, nýbrž je nutno se aktivně zasazovat o uskutečnění ideálních statků, o kterých jsme se přesvědčili, že můžeme žít pouze s nimi a pro ně. Ale odhodlaná víra potřebuje nadšení; potřebuje nadšení z velikých příkladů života činného i teoretického, nadšení, které na nás přechází z oddanosti těch které vidíme tak pracovat a sloužit jako Masaryk a Husserl.
(Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva, in: Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 19-20.)
vznik lístku: únor 2005