ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ Přítomnost  ✖

Existence | Celek | Nic a něco | Předmět | „Předběh“ | Vědomí | Smrt | Nicota | Něco a „nic“ | Přítomnost jako „předmět“

Jan Patočka (1975)
... Vědomí je vědomím přece tím, že se mu něco ukazuje. Ukazování samo se však běžně neukazuje. Má-li se ukázat ukazování, je nutno v jistém smyslu překročit i samotnou sféru zachytitelného ve vědomí. Proč? Protože radikální ne, nic, neexistuje a nemůže nikdy být předmětem, a přece se z něho čerpá veškerá síla, která je třeba k zjevování: i sama Husserlova epoché to dosvědčuje. Ukazování se může ukázat jen na pozadí nic. Nicotu však nemáme nikdy jako předmět, tj. v přítomnosti: k ní můžeme pouze předbíhat. V tomto předběhu se vztahujeme ke smrti jako poslední možnosti, možnosti radikální nemožnost být. Tato nemožnost zastiňuje, ale také umožňuje celý náš život, dává mu možnost být celkem. Nyní se však ukazuje též, co je elementem našeho bytí: že je bytí možnosti. Základní možnosti jsou dvě: vztahovat se výslovně k celku a konci (to neznamená myslet na smrt, nýbrž znehodnocovat ten způsob života, který chce za každou cenu žít a bere pouhý život za své měřítko, a to znamená „svět“ a život v něm), a nevztahovat se, tj. utíkat před ním a zavírat si tak svou možnost nejzákladnější. /158/ Všecky tyto „počiny“ nejsou vědomí s jeho strukturou subjekt-objekt, nýbrž něco základnějšího: existence, jejíž bytí je v porozumění (nikoli poznání a uvědomování) věcem, bližním, sobě.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 157-58.)
vznik lístku: červen 2006

Přítomnost jako jsoucí | Jsoucí jako přítomné

Jan Patočka (≈1950)
Filosofie se však mohla stát metafyzikou teprve tehdy, když otřesení původní samozřejmé jasnosti o jsoucnu stalo se tak naléhavým, že zahrnulo nejen jsoucno, s kterým se člověk setkával (jež se stalo problematickým již v počátcích prafilosofie: otřesení mýtu, problém nezakrytosti, jsoucno, φύσις, jako opak toho, co se z něho zprvu projevuje, pochopení jsouího jako přítomného v jeho přítomnosti a její stálosti), nýbrž o nic méně jsoucno vlastní, vlastní určení a bytostnou podstatu ve vztahu k životním úkolům, k nutnosti rozhodovat a k možnosti for/611/movat svůj život. Proto až v Sókratovi [je] plně vyjádřen charakter řecké filosofie předmetafyzické.
(7190, Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši 3, Praha 2002, str. 610-11.)
vznik lístku: duben 2014

Přítomnost a „objektivita“

Jan Patočka (≈1950)
... Objektivita je nejproblematičtější ze tří titulů, jimiž hledíme charakterizovat metafyziku. Znamená, že si člověk realitu hledí 1) představit jako předmět přítomný před naším duševním zrakem; 2) ovládnout ji prakticky tak, jako ovládáme předměty okolí, tedy předvídat a vypočítat nejen, jak se chová tam, kde nám není přístupná, nýbrž i jak se bude chovat v budoucnosti (resp. chovala v minulosti). Objektivita je pouhý ideál, který nám je však přirozený a samozřejmý; tam, kde jí nemůžeme dosáhnout, snažíme se vytvořit pseudoobjektivitu, která prostě jen si realitu představuje jako stále přítomnou, prohlédnutou, zpřístupněnou či uspořádanou. V pseudoobjektivitě převládá (1), ve vlastní objektivitě (2). Proto pseudoobjektivita je zvláštní charakteristikou metafyziky, a to i tam, kde ideál vlastní objektivity (která není dána, nýbrž těžce se jí dobývá) má na metafyziku zásadně určující vliv, totiž v moderní době. Metafyzika vůbec může být rozvrhnuta ve dvě velké skupiny, a to podle toho, co v ní přichází více ke slovu, zdali celkovost nebo objektivita.
Metafyzika svou objektivitou (či pseudoobjektivitou) snaží se paralyzovat filosofický praimpuls, který pochází z otázky po jsoucnu jako takovém a po jsoucnu jako odhaleném („pravdivém“, odkrytém). ...
(Písek, 140415-2.)
vznik lístku: duben 2014