ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ Pravda  ✖ česky  ✖
<< < 2 / 5 > >> záznamů: 22

Komenský o pravdě | Pravda u Komenského

Jan Patočka (1966)
Běží nyní o určení ideálu, ideje dokonalého poznání toho trojího.Dokonalým bude, je-li pravdivé. Pravdivost však Komenský chápe nejen jako postižení věcí tak, jak jsou (adaequatio intellectus ad rem cognoscendam), nýbrž jako vnitřní shodu a spojitost věcí s jejich základem, z něhož vyplývají; jako veritas transcendentalis. Pravda ukazuje věci v jejich vzniku, v tom, jak jsou učiněny. Učiněna jsou však podle ideje, tj. podle jisté možnosti být. Ideje jsou však buď idejemi děl Božích nebo přírody nebo posléze umění. (Idea je sice pouhá možnost, ale pouze u věcí stvořených a umělých; idea idejí je ens realissimum.) Umění bere své ideje z přírody, příroda je má od Boha, Bůh sám ze sebe; tj. umění napodobí přírodu, příroda Boha, Bůh sebe sama: příroda je obrazem Božím, zviditelněním neviditelného, umění / obrazem či nápodobou přírody, Bůh však je sám v sobě předlohou všeho ostatního, vzorem a ideou idejí – není správné, že Bůh svobodně tvoří ideje a věčné pravdy (jak myslí například Descartes). …
(Komenského názory etc., in: 7855, Komeniologické studie II., Praha 1998, s. 245-6.)
vznik lístku: říjen 2003

Filosofie praktická | Pravda - aktuálnost a situačnost

Jan Patočka (1965)
… – Rád bych řekl též, že problém filosofie praktické, pro kterou pravda není kontemplací, ale aktuálním a situačním myšlením konkrétních historických úkolů, filosofie, využívající nejracionálnějšího vědění a přece se neztrácející v pozitivismu, byl u nás pociťován a do jisté míry uskutečňován v našem realismu při všech jeho faktických mezích a chybách. – Dodatkem se musíme aspoň zmínit o pražském židovstvu, o jeho tak podnětné roli v soudobém světě, kde Kafkovo jméno je spojeno s odhalením bludu a absurdity v jádře lidské existence., jež tento spisovatel vtělil v mýtus odlidštěné nadcivilizace, jenž se stal mimo nadání realitou nejzoufalejších let našeho století. Nejvíce u nás tedy zapůsobil ze všech filosofických otázek problém pravdy a v něm jsme též podali vlastní příspěvek nejpodstatnější – příspěvek k otázce nejhlubší a nejnaléhavější.
(Jací jsme a jací nejsme, in: Liter.noviny 14, 5. 6. 65, č. 23, str.6.)
vznik lístku: únor 2004

Pravda jako tvůrce | Pravda a pravdy

Jan Patočka (1953)
Základním konceptem celého problému pravdy je tedy Idea jako moc distance, která nás zároveň odkazuje na celek a na naši neade/459/kvátnost k němu. Náš vztah k Ideji je absolutním momentem, který z procesu poznávání nemůže vymizet, momentem absolutní pravdy, která zakládá všecky naše pravdy relativní, lidské a historické, celý proces historického zjevování pravdy. Tento absolutní základ pravdy není však možno kladně a obsahově vyjádřit. Projevuje se kladně a obsahově nepřímo – v historickém procesu, v problematice souběžného a souvztažného procesu osmyslování lidského života a objevování objektivních pravd. Tak se náš celkový vztah k základní pravdě, pravdě-svobodě (pravda je to, co osvobozuje člověka a co tedy, daleko toho, aby bylo lidským dílem, naopak člověka vytváří), vyjadřuje historickou pravdou, historickým zápasem.
Toto vyjádření problému pravdy nahrazuje problematiku adekvace pojmem neadekvace. …
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismus, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 458-59.)
vznik lístku: duben 2004

Pravda (x pravdy)

Jan Patočka (1976)
… Je nyní jasné, že neběží o nějaký fantasticko-mystický obraz, nýbrž o ten hluboký obrat od jsoucích věcí a jejich odkrývání k hlubší, všeosvěcující pravdě Bytí, vynoření rozdílu mezi jsoucny a bytím, který sám utváří vlastní bytí té bytosti, která se zve člověk, je tajně připravena jako základní možnost ve stavbě lidského života a uskutečňuje se na podkladě krajních zkušeností, k nimž trojjedinost odcizení od sebe, druhých, Bytí tvoří vstup.
Proto také ta zvláštní okolnost, že se nemluví o jisté pravdě, o nějaké větě, která vyjadřuje něco věcného, jsoucího, o žádném „poznání“, k němuž došlo. „Směšný“ poznal „Pravdu“; co poznal, nelze sdělit, není to obsahem žádné věty, nepopisuje žádnou skutečnost, věc či děj.Takovým způsobem lze mluvit o pravdách, ale nikoli o Pravdě.
(Kolem Masarykovy filosofie náboženství, in: Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 75.)
vznik lístku: únor 2005

Interes(ovanost) | Pravda

Jan Patočka (1970)
V jistém druhu interesovanosti tkví sice vznik vší jasnosti, která je možná jedině tím, že existuje bytost, která musí své bytí vykonávat jako něco, co je jí „uloženo“, co není prostě zde, takže jí nezbytně běží o způsob, jak jest. Interesovanost je však dvojsmyslná: nemůže být zájmem o to, své bytí odhalit i toto bytí zahalit a nechat v skrytosti. Proto je třeba (174) rozlišit základní interesovanost na bytí, které je v základu vší lidskosti, a špatnou interesovanost, zájem na průměrném, pohodlném, neproblematickém, neznepokojivém žití-bytí. Bytí a jsoucnost věcí se odhaluje jen na základě zájmu, ale nikoli ve shodě se zájmy. Zájmem o vlastní bytí je dána možnost, ale ještě ne skutečnost pravdy.
Proto je možno mluvit o tom, že zájem (přirozeně v první řadě zájem o sebe, o své vlastní bytí) odemyká jsoucno v jeho bytí, ale to neznamená ještě, že je otvírá. Odemčenost – možnost získat aktivně pravdu o jsoucnu – neznamená ještě skutečnost pravdy, která naopak musí být na interesovanosti teprve dobyta.
Interesovanost odmyká svět, ale zároveň jej udržuje jako faktické područí mělkých podružných zájmů. Vytváří faktickou tendenci vidět věci i sebe ne jak jsou, nýbrž jak si přejeme, jak „potřebujeme“.
Reflexe je moment nezbytného protitahu k této tendenci, protitahu, který musíme nezbytně vyvinout, nemáme-li se stát její bezmocnou obětí. Právě bytost, které …
(Přirozený svět v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 7100, Praha 1992, s. 173-4.)
vznik lístku: únor 2000