ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ Pravda  ✖
<< < 9 / 9 >> > záznamů: 44

Pravda a „bytí“

Jan Patočka (1945-49?)
V ústředí filosofického zájmu jsou tedy tyto otázky odhalenosti a odkrývání; odhalenost či, lépe řečeno, nezahalenost řeckým slovem se nazývá αλήθεια. ʼAλήθεια se překládá „pravda“. Základní filosofická otázka je otázka pravdy. Slovo „pravda“ však zakrývá povahu otázky. Zakrývá, že pravda není původně výrokem toho, kdo má moc rozhodovat („praviti“ a „právo“); zakrývá, že původní akt pravdy je negativní povahy, že je to jakési vyrvání, a to vyrvání všemu jsoucímu – překročením všeho jsoucího, které o něm říká, které o něm zjišťuje „zázrak všech zázraků“, že existující, jsoucno, jest. Toto „jest“, jímž jsoucno je odkryto, je sama odhalenost. Jean Beaufret srovnává tento „akt“ s krádeží Prométheovou. Tato krádež se odehrává v našem životě, v naší existenci odevždy, ale přitom je toto nejúžasnější dění, základ všeho „vědomí“, pro nás tím nejobyčejnějším a takřka nejbanálnějším. Teprve zde začneme chápat, co znamená boj proti kartesiánskému Cogito. Vědomí není původní půdou, původní „látkou“, která by umožňovala, aby se jsoucno kreslilo ve jsoucnu, aby se obráželo (tak tomu chce odvození pojem pravdy, podle něhož veritas est adaequatio intellectus et rei), nýbrž je blesk, kterým končí vláda jsoucího vůbec, kterým se jsoucno ukazuje překročitelným. Není tedy Cogito podmínkou transcendence, jak chce Husserl svým pojmem transcendentální „redukce“ na čisté vědomí, nýbrž transcensus od jsoucího k bytí, k radikálně ne-jsoucímu, je podmínkou možnosti vědomí. První ve filosofii není Cogito ani Sum, nýbrž Est, které samo není ničím jsoucím, ale nás teprve činí tím čím jsme. Teprve tenkrát, když jsme vedeni touto myšlenkou bytí, jež se odhaluje spolu s lidským životem, bude možno souběžně odkrýt jak „smysl“ lidského života, tak na druhé straně samo odhalování bytí. Tím pak je filosofii – na rozdíl od všech pozitivních, světských věd – vytčen její vlastní problém a nalezena doména, jež žádnou z nich nemůže být ovládnuta, ačkoli ji všecky předpokládají: neboť vždycky vycházejí od světa již zjevného, zatímco zjevování nechávají v temnu.
(Věčnost a dějinnost, in: Negativní platonismus, Praha 1990, str. 150-51.)
(znovu in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 197.)
vznik lístku: duben 2014

Pravda ve filosofii

Jan Patočka (1945-48)
Problém pravdy je od počátku základní otázkou filosofie, i když se zdá na první pohled, jako by jiné otázky filosofie byly starší a ctihodnější; ve skutečnosti je to problém pravdy, který se jen odívá do jiných a jiných filosofických problémů a ukazuje v nich své různé stránky.
Tak například tzv. kosmologický problém v počátcích řecké filosofie není autonomní, nýbrž výklad takových výroků[,]jako [je] Anaximandrův[,] nebo Parmenidovy filosofické básně ukazuje, že neběží o problémy jakési protofyziky, nýbrž o vztah celého světa k myšlence odhalení, odhalenosti a k jejímu prapůvodu. ʼAρχή, prapůvod, není prostě „počátek jsoucna“, nýbrž odhalenosti, která je zde ve stejné distanci od theologických motivů i kauzálně-fyzikálních konstruktivních tendencí.
V Sókratovi (ještě více než kdysi v Hérakleitovi) přišel k slovu další motiv problému pravdy, totiž motiv praxe, lidské orientace, rozhodování a jeho podstatně neurčitelnosti něčím daným a objektivním. Nicméně tento odvrat od samozřejmé předmětnosti, odvrat od mundánnosti, není u Sókrata obratem k subjektivitě. V tomto smyslu je Sókratés ještě členem předmetafyzické, „presokratovské“ tradice. ...
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 447.)
vznik lístku: květen 2014

Pravda a svoboda

Jan Patočka (1945-48?)
... Bytost, ke které se obrací ideová výzva, nemůže být čímsi tak jednoznačným a fixovaným, nemůže existovat v takové (přese vše konečně zdánlivé, ale ve zjevu dostatečné) bezpečnosti a hotovosti, jakou disponuje objektivní svět. Svoboda, která nás navždycky vyzvedá z předmětnosti a jejíž mocí vždy zčásti existujeme mimo realitu, jež je tak u pramene nejrozmanitějších iluzí a bludů, je nicméně také pramenem vší pravdy; neboť bez ní není distance k realitě, tedy také jasnosti o ní, krom okamžitého fungování instinktivních signálů a přizpůsobených reakcí. Svoboda tedy znamená riziko; znamená ustavičnou možnost omylu a znamená nutnost rozhodování; znamená tvrdost kontradikcí, nutnost rozhodovat o nich, jako bychom byli suverénní, a přitom nemožnost suverenity; znamená tedy úzkost před (zdánlivým) prázdnem, do kterého je člověk svou meznou polohou postaven. Této úzkosti se vyhýbá voluntární motiv. Voluntarismus je útěk do předmětna před oním velkým rizikem, které nám nakonec pravda a svoboda ukládají. Voluntarismus se míní zabývat pouze tím, co je předmětné, tj. nějakým způsobem ovladatelné, a tím zpevnit, objektivizovat a zajistit rovněž sama sebe.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 461.)
vznik lístku: květen 2014

Pravda a metafyzika | Metafyzika a pravda | Platonismus pozitivní (a negativní | Pravda

Jan Patočka (1950?)
Krize, do které dospěla idea pravdy tím, že ztratila svůj starý metafyzický základ, je toliko příznakem obecné krize myšlenkové, která vypukla tím, že stará metafyzika, sdružená s křesťanskou theologií, přestala být obecnou a závaznou základnou evropského myšlení. Krize metafyziky je krizí platonismu, poněvadž metafyzika, která určovala proud evropského myšlení, je pozitivní platonismus.
Nové osudy, které zažila myšlenková Evropa od počátku moderní doby, vykrystalizovaly v dobrodružství moderní vědy a techniky. Obojí se dožívá stále větších úspěchů a změnilo tvář lidstva i přírody. Posléze tato nová substance vytváří všeobecné, společné lidské světové dějiny. Ale jaká je pravda, jaká je vnitřní povaha tohoto celého dobrodružství, které se původně vyvinulo pod ochranou tradičního pojetí pravdy – adekvace – to je otázka nejen nerozřešená, nýbrž většinou zapomenutá.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 98-9.)
vznik lístku: březen 2014