ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ Pravda  ✖ Pravda a „předmětnost“  ✖ Pravda a krize filosofie  ✖

Pravda a krize filosofie

Jan Patočka (195?)
Čím větší a propastnější úspěchy vědy a techniky, čím více nás věda vyvádí z našeho přirozeného, daného okolí a čím více se stává její svět skutečně světem „inteligibilním“, přístupným pouze inteligenci, která ve smyslovém a přirozeném obraze věcí vidí vyústění /458/ světa zásadně odlišného – tím jako by nás zároveň opouštěly síly filosofických otázek a filosofického osvěcování situace. Jako by mezi filosofií a vědou vládla jakási komplementárnost, vztah současné závislosti i zatlačování. 18. století mělo ještě Kanta, 19. století mělo Hegelův náročný pokus o universální syntézu. Věda 20. věku, která se teorií relativity, fyzikou atomu a kvanta, otřesením starého pojmu kauzality odpoutala úplně od svých starých absolutních základů, od všech metafyzických konceptů, kdy se mohla domnívat, že dosáhla ve svých principech poslední půdy vší reality, nemá po boku filosofii, která by dovedla postihnout celou situaci, aniž upadla do skepse a přestala důvěřovat sobě samé – důvěřovat v tom, že její práce bude zařazena do smysluplného celku, že se jí dostane oprávnění – zakotvení v obsáhlé ideji pravdy. Je nasnadě činit za to odpovědnou historickou situaci západoevropských národů a jejich severoamerické dependence, jejich uváděnou neschopnost k hlubším vnitřním proměnám sklerotizované měšťácké společnosti v období, kdy Evropa odchází z postavení světového hegemona. Ale právě analýzy pojmu pravdy, jak se vytvořil v koncepci a tradici Hegelově, nám ukazují, že také v této linii problém pravdy není rozřešen, ba ani položen adekvátně k základním duchovním faktům moderní doby, např. k pojmu vědy.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 457-8.)
vznik lístku: srpen 2003