ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ Pravda  ✖ Pravda a pravá tvář skutečnosti  ✖ Pravda - teorie logické  ✖

Pravda - teorie logické

Jan Patočka (195?)
Logický motiv v problému pravdy měl tyto důsledky:
1) problém pravdy byl ztotožněn s problémem pravdivého soudu, tj. otázka pravdy redukována na otázku pravd;
2) problém pravdy byl konfinován na otázku „teorie“, bez ohledu na to, zdali také praxe člověka, jeho rozhodování, pokud není a nemůže být vedeno jen ryze věcnými (objektivními) hledisky, nemá svůj problém pravdy;
3) problém pravdy byl oddělen od problému omylu tak jako správný soud od nesprávného, jako dvě odlišné třídy, které mezi sebou nemají nic společného; omyl a nepravda vůbec staly se čímsi vnitřně nezávislým a možným“ bez ohledu na druhou skupinu.
Logický motiv sám je důsledkem motivů adekvačních, a to motivu věcné adekvace i adekvace ideové (obojí adekvace je v podstatě věcná, protože idea je rovněž v pozitivním platonismu pojata jako věc).
Soud sám může zachycovat předmět poznání (s větší – menší adekvátností, takže dochází k správnému či nesprávnému jeho vystižení, tj. k pravdě či omylu) pouze pod podmínkou, že tento předmět existuje; a pro celou starší fázi evropského myšlení je zárukou existence předmětu teorie idejí, jichž nápodobou či participací jsou věci. Ideje tak garantují předmět zdravého smyslu, předměty přírodní i věci lidské industrie kolem nás.
Škrtneme-li jednou tuto teorii idejí a ideové participace (moderní věda je z velké části historií jejího vlivu a postupného odpoutávání se od ní), pak si nikdy nemůžeme být skutečně jisti absolutní existencí předmětu, o kterém soudíme, a předmět bude pouze prakticky a lidsky zajištěn vzhledem k dané úrovni a určité historické etapě procesu lidského života.
Pozorujeme tedy, jak ryze logické teorie pravdy, např. ty, které jsou založeny na teoriích o identitě struktury (soudu, resp. teorie a věcného oboru), stojí na nepevném a nekritickén základě: předpokládají obrážení objektivní struktury; které není zaručeno (poněvadž struktura, která se v praxi osvědčuje, může se vždy ukázat pouze zjednodušujícím schématem a tím doopravdy vždycky je).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. .)
vznik lístku: srpen 2003

Pravda - teorie logické

Jan Patočka (195?)
Pozorujeme tedy, jak ryze logické teorie pravdy, např. ty, které jsou založeny na teoriích o identitě struktury (soudu, resp. teorie a věcného oboru), stojí na nepevném a nekritickén základě: předpokládají obrážení objektivní struktury; které není zaručeno (poněvadž struktura, která se v praxi osvědčuje, může se vždy ukázat pouze zjednodušujícím schématem a tím doopravdy vždycky je).
Logická teorie pravdy [se] proto v moderní době skoro vždy musí nakonec opřít o voluntární stránku člověka, o jeho potřeby a jeho praxi. Toto hledisko však zavádí pojednou do problému motivy, které jsou logickému hledisku cizí. Za prvé se ukazuje, že problém pravdy od otázky omylu nemůže být tak čistotně oddělen, jak bylo úmyslem staré teorie; vždyť právě z voluntárního hlediska mohla být pravda definována jako účelný omyl, jako užitečná iluze, perspektiva, jejíž smysl určujeme sami.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 451.)
vznik lístku: srpen 2003

Pravda - teorie logické

Jan Patočka (195?)
Logický motiv v problému pravdy měl tyto důsledky:
1) problém pravdy byl ztotožněn s problémem pravdivého soudu, tj. otázka pravdy redukována na otázku pravd;
2) problém pravdy byl konfinován na otázku „teorie“, bez ohledu na to, zdali také praxe člověka, jeho rozhodování, pokud není a nemůže být vedeno jen ryze věcnými (objektivními) hledisky, nemá svůj problém pravdy;
3) problém pravdy byl oddělen od problému omylu tak jako správný soud od nesprávného, jako dvě odlišné třídy, které mezi sebou nemají nic společného; omyl a nepravda vůbec staly se čímsi vnitřně nezávislým a možným“ bez ohledu na druhou skupinu.
Logický motiv sám je důsledkem motivů adekvačních, a to motivu věcné adekvace i adekvace ideové (obojí adekvace je v podstatě věcná, protože idea je rovněž v pozitivním platonismu pojata jako věc).
Soud sám může zachycovat předmět poznání (s větší – menší adekvátností, takže dochází k správnému či nesprávnému jeho vystižení, tj. k pravdě či omylu) pouze pod podmínkou, že tento předmět existuje; a pro celou starší fázi evropského myšlení je zárukou existence předmětu teorie idejí, jichž nápodobou či participací jsou věci. Ideje tak garantují předmět zdravého smyslu, předměty přírodní i věci lidské industrie kolem nás.
Škrtneme-li jednou tuto teorii idejí a ideové participace (moderní věda je z velké části historií jejího vlivu a postupného odpoutávání se od ní), pak si nikdy nemůžeme být skutečně jisti absolutní existencí předmětu, o kterém soudíme, a předmět bude pouze prakticky a lidsky zajištěn vzhledem k dané úrovni a určité historické etapě procesu lidského života.
Pozorujeme tedy, jak ryze logické teorie pravdy, např. ty, které jsou založeny na teoriích o identitě struktury (soudu, resp. teorie a věcného oboru), stojí na nepevném a nekritickén základě: předpokládají obrážení objektivní struktury; které není zaručeno (poněvadž struktura, která se v praxi osvědčuje, může se vždy ukázat pouze zjednodušujícím schématem a tím doopravdy vždycky je).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 450-51.)
vznik lístku: srpen 2003