ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ Subjekt  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 10

Člověk a skepse u Masaryka a Husserla | Subjekt a skepse u Masaryka a Husserla | Člověk a skepse

Jan Patočka (1936)
Viděli jsme totiž, že symptomem krize je Masarykovi sebevražednost; analýza sebevražednosti vede k základnějšímu symptomu, kterým je beznáboženskost; v tom je též shoda s Husserlem. Co je nyní pří/14/činou beznáboženskosti? Nic jiného než moderní skepticismus a ten má opět důvod v subjektivismu. Skepticismus vyplývá z obtíží, jak dospět k objektivní pravdě, jakmile se filosofie postavila jednou na půdu subjektivní. Moderní subjektivismus je tedy prvopočátkem duchovní krize. To tvrdí souhlasně Masaryk – i Husserl. Moderní skepse i pro Husserla pochodí z toho, že filosofie se postavila na stanovisko subjektivní a neví, co s ním počít; neví, jak rozřešit problém, jak to, že veškerenstvo je veškerenstvem pro subjekt a subjekt přece pouhou součástí veškerenstva. V této své bezradnosti utíká se pak moderní filosofie k myšlence pojmout člověka jako součást přírody, ovšem nazírané moderně, tj. more geometrico – a z toho jí vyplývá též geometrický člověk, jenž ztratil svobodu k pravdě, který již nežije mezi věcmi, jak fakticky jsou, nýbrž pouze mezi svými subjektivními procesy, od nichž k pravé skutečnosti nevede žádný most. V bezradnosti, co počít s moderním objevem subjektu, je pro Husserla i Masaryka poslední předpoklad duševní krize, a v špatném subjektivismu, jehož příkladem je Hume, v subjektivismu s podkladem naturalistickým, který tvoří východisko pozitivismu, je její aktuální zrod. Zde je bod, v němž se Husserl i Masaryk nejúže stýkají, zde jsou ve shodě, podmíněné zajisté též společným východiskem z Brentana a studia anglického empirismu.
Tak jsou oba naši myslitelé vedeni k otci moderního subjektivismu, k Descartovi. A v tomto bodě, který znamená jeden z nejbohatších uzlů myšlenkových dějin, se jejich snahy též dělí. Descartova filosofie sjednocuje v sobě takové komplexy otázek a takové masy myšlenkových motivů, že všechny drží pohromadě často jen konstruktivní umělost či násilí; je to labyrint, v němž jen nejvyšší filosofické úsilí dovede najít Ariadninu nit. Skrze Descarta vede cesta buď k radikálnímu subjektivismu, nebo k tradičnímu názoru světa objektivistickému, jenž má své kořen světa objektivistickému, jenž má své kořen v metafyzice řecké a byl zejména křesťanskou theologií formován. …
(Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva, in: Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 13-14.)
vznik lístku: únor 2005

Subjekt jako „ego“

Jan Patočka (1969-70)
... To jsou všechno jednotlivosti. Ale to nejzákladnější, nejprincipiálnější, oč se opírá kritika noese, reflektivního zachYcení subjektivity, je motiv týkající se právě ne už povahy jako takové, nýbrž motiv ontologický. To je otázka celé struktury: (obrázek)
Je to otázka té struktury cogito-sum a toho, zda z cogito lze udělat cogitatum a za jakých okolností. Transcendentální fenomenologie ustavičně usiluje o tom,aby ze sum udělala cogitatum, aby je učinila předmětem pro pohled. Posledně jsme ukázali, jak právě v tomto tkví obnovený kartezianismus Husserlovy filosofie.
Descartes je první filosof, který personálnínjsoucno v silném smyslu uvedl do filosofie. Princip cogito-sum, formulovaný v první osobě, je něco, co (přs jisté náznaky) ve starší filosofii jako filosofický princip není. Descartes zavádí do filosofie personální jsoucno a jeho strukturu. Ve druhé meditaci je to formulováno jako výsledek metodické skepse: ego sum, existo – to je první jistota. Nikoli quod cogitat est, ego cogito ergo sum, nýbrž sum, tj. bytí, které v sobě /100/ obsahuje první osobu. ...
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 99.)
vznik lístku: únor 2008

Subjekt a jeho praxe

Jan Patočka (1968)
... Není nikterak v rozporu s tím, co Heidegger zamýšlí, zachycuje-li tyto fenomény opět v reflexi, ovšem v reflexi vedené myšlenkou bytí, které jest cele svá praxe, takže co zachytí v reflexi (v jistém smyslu zpředmětňující), budou právě fenomény ne-zpředmětňující, fenomény ne-činící předmětnost výslovným předmětem, ne-činící ji výkonem syntézy atd. Existenciální analýza nevylučuje reflexívní zachycení, ale ne jako pouhý /201/ vnitřní názor, nýbrž jako porozumění vlastnímu bytí, které se vyčerpává svým výkonem, takže jeho rysy nejsou momenty či kvality předmětu, nýbrž způsoby jeho bytí, jeho chování, jeho vztahování k vlastnímu bytí.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 200-01.)
vznik lístku: červen 2014

Subjekt a objekt (jako jedno)

Jan Patočka (1968)
Poněvadž se zde nacházíme na půdě, která zřejmě nepřipouští ani čistě objektivní ani čistě subjektivně-mentální určení, selhává zde naše vědecky objektivní pojmosloví. Co se zde vynořuje, jsou pojmy z oblasti života. I referenty směru oněch velkých pohybů jsou tímto způsobem „subjektivní“ – země mimo nás a v nás, která nám vnucuje každé další „k čemu“.
Fenomén těla jako něčeho subjektivního a fenomén subjektivního pohybu přivádějí tedy, jak jsme viděli, tradiční metafyzické pozice do nesnází. Ty pak musí být buď popřeny nebo přeinterpretovány. Tělo, jež je subjektem, pohyb, v němž subjekt a objekt spadá vjedno, to není ani v tradičním materialismu ani v subjektivním idealismu jakéhokoli ražení. Není to však snad možné v nějakém dialektickém materialismu? Možná, že Marx skutečně něco takového tušil, když mluvil o tom, že ...
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.14.)
vznik lístku: červen 2014

Subjekt a celek | Matematizace a celek | Objektivizace a celek

Jan Patočka (1970)
... Zde všude se prosazuje tendence k „zvědečtění“, a zvědečtění je chápáno na prvním místě jako objektivizace, nesená duchem a prostředky přímé i nepřímé matematizace. Matematizace a objektivizace jsou ve své oboru nanejvýš legitimní metodické procedury. Otázka je však, zda se s nimi vystačí při problému světa, jehož pochopení implikuje, že určitá část jsoucna se vztahuje k jsoucnu v celku. Zde pouhá /156/ objektivita, matematicky upřesněná a geometrickou zákonitostí prostoupená, kauzálními zákony spravovaná, k výkladu nepostačí. Nepostačí však ani pouhé zavedení pojmu subjektu jako doplňku, k kterého je k řešení zapotřebí. I „subjekt“ může být totiž pojat takovým způsobem, že nabude způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem. Je potřebí celý komplex původní danosti světa podrobit nové, zásadní anmalýze, je třeba ukázat nejen na její součásti a momenty, nýbrž vyšetřit též původně daný způsob jejich bytí – a tím se teprve otázkou hne kupředu.-
(6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970, str. 155-56.)
vznik lístku: únor 2015