ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ „Fakt“ objektivní  ✖

„Fakt“ objektivní

Ladislav Hejdánek (2011)
O „objektivních faktech“ můžeme legitimně (a tedy oprávněně) mluvit pouze pod tou podmínkou, že si plně uvědomujeme, co ta slova svými kořeny a svým původem znamenají. Především tedy latinské slovo factum eventuelně factum est) je odvozeno od slovesa facio, facere, což znamená dělám, dělati. Odtud tedy je factum to, co je (nebo bylo) uděláno. Všude, kde mluvíme o faktech a o fakticitě, nemluvíme tedy o tom, co „samo o sobě“ a nezávisle na nás (ani na nikom jiném) „jest“, nýbrž o tom, co někdo udělal, buď my sami nebo někdo jiný (a my jsme to jím „udělané“, vytvořené, vyrobené převzali a použili). A nyní k druhému termínu: adjektivum „objektivní“ (případně „objektní“ a další možno odvozeniny) je nejprve v latině – jako obiectum – odvozeno od slovesa obicio, které zase původně vzniklo buď ze sloves ob-iacio nebo z ob-iaceo, a to vlastně relativně pozdní nápodobou stejně či podobně ustaveného slova subiectum a jeho původu ze sloves subito, původně sub-iacio nebo sub-iaceo. Tato podvojnost vzniku obou sloves, subicio i obicio, pak vedla ve středověku k velmi zajímavým a pozoruhodným komplikacím při překladech do evropských jazyků, pochopitelně nerománských (kde šlo o zlidovění latiny). Výsledek byl pak ovlivněn tím, zda s odvoláním na sloveso iacio (házím) byl položen důraz na aktivitu, anebo zda naopak s odvoláním na sloveso iaceo (ležím) byl důraz položen na pasivitu či nehybnost. Dobře je to vidět na středověké němčině, kde vedle slova Gegenstand najdeme také Gegenwurf, kde v prvním případě šlo o to nehybnost (stehen, státi), zatímco v druhém na aktivitu (werfen, házeti); termín Gegenwurf se v současné němčině ovšem nezachoval. V češtině šel vývoj trochu jinak: aktivita byla podržena ve slově před-mět (v pozadí je význam metati, házeti), kdežto slovo před-stava poukazuje spíš k tomu, co bylo před-staveno, tj. postaveno před, nikoli k tomu, co už samo nějak stojí před. Zdá se, že je už i na tom vidět, jak němčina dává přednost „substantivům“ (tedy tomu, co stojí, co se nehýbe), kdežto čeština aktivitám (slovesům, znamenajícím aktivity). A co z toho všeho plyne? „Objektivní fakta“ nepoukazují přímo na „věci samy“, jak jsou „o sobě“, nýbrž na to, jak je my chápeme, jak je uchopujeme, jak se jich myšlenkově zmocňujeme, jak je pojímáme. Což pochopitelně nesmíme interpretovat jako subjektivizaci: při všem tom aktivním pojímání a pochopování musíme vždy počítat také s tím, že je pojímáno či pochopováno „něco“, tj. něco, co není součástí ani složkou té naší uchopující aktivity.
(Písek, 110510-1.)
vznik lístku: květen 2011