ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Atom  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 6

Atomy a život

Ladislav Hejdánek (2008)
Jak to konkrétně vypadá, když se atomy v živé hmotě chovají „jinak“?
Tady máme hlavní problém v tom, jak si to představit. Zdá se nám, že teze o jiném chování atomů v živé hmotě než v hmotě neživé je spíš vynucena důsledným domyšlením faktu, že existuje život, než že by to bylo něco, co by bylo možné přímo někde pozorovat. Chemici dokonce řeknou: ne, ne, ne, tuto tezi o jinakosti umíme přímo experimentálně vyvrátit, prostě nic takového se pozorovat nedá.
Body k odpovědi – č. 1. a 2.:
1. Pokud vím, měli fyzikové, zabývající se vnitřní strukturou atomů, značné potíže s tím, jak „si představit“ atom (dokonce i jen vodíkový, a ty další nejjednodušší, izotopy, hélium atd.). (Vzpomeňte třeba na Nielse Bohra a jeho „model“.) Takže problém s tím, jak si to „představit“, tu byl vždycky. Prostě se to musíme naučit si to nějak „představovat“, a to jednak v souhlasu s tím, co už se ví, a jednak s vědomím toho, co všechno se neví, eventuelně co všechno z toho, co „se ví“, se ukáže jako nepřesné, falešné, matoucí atd., tedy s připraveností na vlastních „představách“ příliš netrvat (ale také předčasně neříkat, že to je představitelné“, tj. že naše „představivost“ má meze, které nikdy nikdo nebude moci překročit – pryč s každým takovým dogmatismem!).
2. Pokud nějaký chemik řekne, že „takovou možnost“ (totiž tezi o jinakosti) může „přímo experimentálně vyvrátit“, tak je hlupák. Vyvrátit může nějakou konkrétní teorii tím, že v ní něco nesedí, ale nemůže vyvrátit „možnost“ jinakosti – to by měl znát už z logiky. I po všech dosavadních úspěších chemiků, kteří jsou schopni „vyrobit“ takřka jakoukoli látku o požadovaných vlastnostech (a ještě to dělat nejdříve na počítači, „reálné“ vlastnosti předvídat, a pak to vše jen ověřovat v laboratoři a „dolaďovat“) – stále nemohou počítat s tím, že naprosto přesně a ve všech detailech už mohou vědět a kontrolovat, jak se který atom bude chovat v nekonečném množství okolností, které jsou od sebe naprosto odlišné. Chemik ví jen to, jak se nějaký atom (atd.) bude chovat v situaci analogické, podobné nebo dokonce jen naprosto stejné, jakou už kdy pozorovat (a to ještě zůstává ten hlavní problém: co vlastně v takovém případě všechno pozoroval a co naopak zatím vůbec nezpozoroval). Kdo se vlastně tvrdit, že se něco „pozorovat nedá“? (To ostatně namítal už Jakub Čapek, nejspíš to opakuje i poté, co jsem mu na to odpověděl; na to je možno říci jen totéž, co kdysi na podobně dogmatické kritiky, navíc „nábožensky“ motivované, řekl Teilhard de Chardin: ano, „jen fenomén – ale celý fenomén“; já bych pochopitelně šel o něco dál: nejen fenomén, tedy „jevení“, ale také a dokonce především to, „co“ se jeví.) – Každý dogmatismus a každé doktrinářství je po mém soudu největší překážkou i vědeckého pokroku (a nejen vědeckého).
Jsou atomy opravdu živé?
Myšlenka živých (eventuálně předživých) atomů je jednou z nejdráždivějších v celém textu (atom jako pravé jsoucno, atom jako subjekt). Je to prostě v rozporu s tím, co všichni známe od základní školy, na co jsme léta zvyklí. Znamenalo by to naprostý převrat v pohledu na fyziku. Opět se nám zdá, že je to spíše důsledek abstraktní úvahy, než experimentálně ověřitelný fakt. Na druhou stranu, s jistým povědomím o kvantové mechanice musíme připustit jisté paralely mezi chováním částic a lidským myšlením (které jediné si umíme jakž takž představit). Jedna taková paralela je třeba v tom, že tak jako je poloha nebo rychlost částice neurčitá, dokud ji nezačneme měřit (jenže pak se ta částice „ukázní“ a chová se jinak, než se chovala předtím), tak i myšlenky v našem vědomí nejsou určité, dokud si je explicitně nepostavíme „před sebe“, neuchopíme je, nezformulujeme je (ale pak zase přestanou být tím, čím byly předtím). Je to, uznáváme, velmi vágní paralela, ale jako kdyby neurčitost částic v něčem připomínala neurčitost, kterou známe z oblasti subjektů. Máme to pokládat za pouhou intelektuální mystiku, anebo je na takových paralelách možné zakládat něco víc?
Body k odpovědi – 1.:
1. Pochopitelně atomy nejsou „živé“, pokud slovu „živý“ dává význam, odvozené od organismů, „jak je známe“. Jsou však nepochybně „předživé“, protože – přinejmenším některé z nich – se na „životě“ podílejí. Pokud nechceme hypostazovat nějakou „vis vitalis“, musíme připustit, že atomy jsou schopny přinejmenším „předstírat“ život (pak můžeme – podobně jako Démokritos – prohlásit i to, že jsou jen atomy a prázdno, zatímco „život“ je pouhé zdání). To vlastně navazuje na předchozí bod: buď jsou atomy schopny „si hrát“ na organismy, tedy na život, a pak je „život“ jen velmi komplikovaná hra nejrůznějších atomů, kde některých musí být hodně, jiných stačí jako šafránu, ale má to nějaké pravidla, jejichž porušení znamená konec hry. Pokud by někdo byl ochoten takto připustit, že něco takového, jako je život a organický vývoj atd., je „hra“, ale důležité že jsou jen ty atomy samy, tak si počíná jako Marťan, které se zajímá o šachové figurky, ale ne o to, co „se děje“ na šachovnici. Znalci si však studují různé typy zahájení, útoků i obran a zejména rozmanité koncovky (a učí se průběh některých slavných her docela nazpaměť), a na podobu figurek se obvykle vykašlou. Myslím, že to je docela krásná metafora, krásné podobenství, jak si někteří lidé představují „vědeckost“: přesně popsat figurky a jejich pohyby zaznamenat kamerou. „Smysl“ těch pohybů přece nelze ani zvážit ani změřit, ani jinak kvantifikovat!
2. K těm údajným „paralelám se eventuelně vrátíme až v diskusi. Vztah mezi kvantovou fyzikou a a biologií u nás sledoval a promýšlel Ferdinand Herčík už před válkou a za války; těsně po válce ještě stačil vydat dvě knížky (jednu velkou a jednu malou) o „kvantové biologii“. Samozřejmě byl inspirován také Whiteheadem, a já jsem poprvé četl poznámku o Whiteheadovi právě v jeho „Životě naruby“, která vyšla za války. Bylo to špatně, ale tak trochu správným směrem. V diskusi si snad ještě dovolím jí trochu dál než „kvantová teorie“, jak je běžně vykládána. To, co dnes fyzikové považují za energetická kvanta, je ještě zdaleka nedopracováno (určitě víte, že někteří „blázniví“ fyzikové chtějí „kvantovat“ skoro všechno: kvantuje se gravitace (a vidí se v tom jedna z možností jak dospět k unitární teorii – gravitony), ale kvantuje se i čas (ale bez „koncepce“ toho, co to je „čas“, nejmenší kvantum čas se odvozuje zase jen z energetických kvant), atd. Skvělým tréninkem by mohlo být vymýšlení toho, jak uplatnit „kvantové“ hledisko na superstruny. Pokud by do toho měl někdo chuť, tak mám pohotově krásný start!
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 3b.)
(Písek, 080703)
vznik lístku: červenec 2008

Subjekt – jako „atom“? | Atom – jako „subjekt“?

Ladislav Hejdánek (2006)
Dnes se nejpozději ve škole každé dítě dozví, že všechno, co kolem sebe vidí, je vytvořeno z atomů; ty atomy však pouhým okem vidět nejsou (a je otázka, zda vůbec mohou být „vidět“ v tom původním resp. tradičním smyslu, i když bychom měli k dispozici sebedokonalejší nástroje či přístroje). Nicméně zároveň s tím, jak se děti dozvědí o atomech, naučí se o tom mluvit a myslit tak, že všechno je z těch atomů „složeno“, což je pochopitelně dosti nešťastný výraz. (Masaryk proti tomu, jak známo, namítal, že svět není „skladištěm věcí“.) To však před nás staví významnou otázku: není-li svět „složeninou“ a nejsou-li „složeninami“ ani „věci“ (skutečnosti), které ve světě před sebou vidíme (můžeme vidět)‚ co vlastně umožňuje a co zakládá onu pozoruhodnou vlastnost „věcí“ (skutečností), přinejmenším některých, že nejsou pouhou složeninou, pouhým konglomerátem, pouhou hromadou atomů. Už např. krystaly nelze považovat za pouhé hromady atomů (nebo molekul); a samy molekuly nejsou jen skupinkou atomů, které jsou blízko sebe, nýbrž musíme předpokládat, že jsou při sobě něčím přidržovány (a mluvíme o chemických vazbách; a podobně o jiném typu vazeb mezi molekulami v krystalech; atp.). V chemii mluvíme o chemických „reakcích“, ale o reakce jde vždycky: atomy jen nejsou jen vedle sebe, nýbrž ony na sebe reagují (i když někdy také nereagují). Reakce je však určitým způsobem zaměřená akce. Připustíme-li, že atomy (a ovšem molekuly atd.) na sebe reagují, musíme připustit, že dovedou být aktivní, že jsou tedy schopny akcí. To nás potom nutně vede k otázce po „subjektu“ té či oné „akce“, neboť každá akce je akcí nějakého subjektu (a tady pak musíme odlišovat skutečné akce, které jsou vždy akcemi určitých subjektů, od tzv. „masových akcí“, které se jako akce jen jeví, zatímco jsou jen jako úhrn se jevícími mnohočetnými jednotlivými akcemi jednotlivých subjektů. Pokud tyto dva druhy „akcí“ náležitě rozlišíme, vzniká vždy znovu otázka, zda to, o čem mluvíme a co se pokoušíme myšlenkově uchopit, je skutečný subjekt (jednotlivý, konkrétní subjekt), anebo zda to je jen nějaký masový efekt aktivit (a reaktivit) mnoha jednotlivých subjektů skutečných. Konkrétně: je atom skutečný „subjekt“, anebo to spíš jen výsledné zdání četných akcí a reakcí nižší úrovně? (A které?) Teilhard de Chardin např. předpokládal, že atomy jsou ony „přirozené jednotky“, které jsou charakteristické tím, že mají vedle vnějšku také své „nitro“, ale tuto otázku si přitom vůbec nepoložil, jen počítal s jakousi samozřejmostí, že se může nechat vést svou „intuicí“.
(Písek, 060119-1.)
vznik lístku: leden 2006

Atomy a jejich „chování“

Ladislav Hejdánek (2008)
Whitehead asi jako první poukázal na to, že pro porozumění životu (jakožto fenoménu) potřebujeme porozumět tomu, jak se „chovají“ atomy, z nichž je organické tělo „složeno“. Byl si vědom toho (a byl si tím na tehdejší úrovni fyzikálních znalostí jist), že samy atomy, tj. jejich „jádra“, se nemohou v žádném případě „chovat“ tak, abychom z toho mohli usuzovat na „chování“ celého organického těla. Proto mluví hned o „chování“ elektronů, neboť jen elektrony jsou schopny „své“ atomy opouštět, vyměňovat si svá místo s jinými elektrony a vůbec se pohybovat po celém těle (a ovšem i mimo ně) takovou rychlostí a tak málo kontrolovatelnými směry, že by to na chování celého organismu mohlo mít nějaký vliv. A právě proto říká, že elektrony se pohybují velkými rychlostmi všemi směry a velkými rychlostmi, ale že se zřejmě (je to hypotéza, rozumí se jeho hypotéza!) v živém těle pohybují jinak než mimo živé tělo. A právě tento „jiný“ způsob toho, jak se pohybují, se mu zdá být vhodný k tomu, jak vysvětlit chování organismu. Přitom se zmiňuje o „plánu“ živého těla, jemuž se jejich pochyb může, resp. musí nějak přizpůsobovat. – Pochopitelně nemohu leč považovat tento Whiteheadův krok pouze za první krok k novému chápání toho, jak je vůbec možná, aby se nějaké množství atomů a jejich molekul mohlo dohromady začít chovat tak, že tomu pak lidé říkají „život“, „živá bytost“. Tenkrát Whiteheadovi ovšem ještě nenapadlo (nemohlo ani napadnout), že dokonce i atomová jádra se mohou „chovat“ odlišně, protože jsou „uvnitř“ značně složitá a protože díky této obrovské složitosti mohou mít třeba značný vliv i na chování elektronů, takže to nemusí všechno záviset jen na elektronech a na tom, jak se „přizpůsobují“ onomu Whiteheadem zmíněnému „plánu těla“. Onen „plán těla“ může mít totiž významné vztahy nejen k vnějšně rozpoznatelným „složkám“ jádra a k tomu, jak se „chovají“ uvnitř atomového jádra, ale také k nitru atomu, nitru těchto subjaderných složek atd. – nakonec třeba až k „nitru“ superstrun (či „substrun“), a nejen k jejich „chování“ navenek.
(Písek, 080705–4.)
vznik lístku: červenec 2008

Atomy a jejich povaha

Ladislav Hejdánek (2010)
Pojetí „atomu“ ve starověku předpokládalo, že každý atom je vybaven vlastnostmi, které se nemění, ani když se změní jejich nejbližší okolí, a že každý atom vstupuje do vztahů s jinými atomy, aniž by to mělo jakýkoli vliv na jeho vlastnosti, na jeho „povahu“. Když se ze starověku přeneseme do naší současnosti, zůstává tento „přepoklad“ (přesněji: předsudek) v platnosti jen v některých souvislostech a spíše jen latentně, alespoň pokud není z této latence vyvolán a přímo tematizován (což se někdy děje jen v určitých „metavědeckých“ momentech, opět přesněji: jaksi v hraničních oblastech vědy). Tam, kde nejde o nějaké „teoretické“ domýšlení takových nevyslovených předpokladů, se považuje za samozřejmé, že se věci, jejich okolí či prostředí se mění, vždycky nějak mění také. A tak se ukazuje, že třeba atomy, které se nějak dostanou do nových vztahů nebo které se trvalejším způsobem spojí třeba v molekuly, nezachovávají své vlastnosti, ale mění je a mají náhle vlastnosti třeba pronikavě jiné. A nejde tu jen o ty nejjednodušší případy chemického slučování, ale zejména a možnou účast na vytváření velmi komplikovaných chemických struktur, např. makromolekul, a především o jakousi „spolupráci“ makromolekul třeba v buňce nebo tkáni atd. Tak kupř. vlastnosti atomů určitých prvků (nebo útvarů prvků, jako třeba radikálů apod.) se mění podle toho, na kterém místě nějaké větší struktury se umístily. Nevyslovený, ale latentně a skrytě podržení předpoklad, že „vlastní“ kvality takových elementů (nebo elementárních struktur) se při zapojení do větších a komplikovanějších struktur nemění, je vlastně velmi nekriticky založen jen na tom, že „rozkladem“ vyšších struktur na „elementy“ dosáhneme vždy toho, že se takové elementy prokáží vždy jako nositelé týchž kvalit, jaké známe i z těch případů, kdy předtím k žádnému „zapojení“ do větších a vyšších struktur (aspoň pokud je známo) nedošlo.
(Písek, 101128-1.)
vznik lístku: listopad 2010

Atomy a život

Ladislav Hejdánek (2011)
Mezi válkami (přesně 1930) si položil James Jeans tuto otázku: „is a living cell merely a group of ordinary atoms arranged in some non-ordinary way, or is it something more? Is it merely atoms, or is it atoms plus life?“ Tento slavný fyzik a astronom si vůbec neuvědomoval, že už formulací svých otázek předsudečně předpokládá, že živá buňka může být jen jakýmsi seskupením „pouhých“ atomů, anebo že vedle těchto pouhých“ atomů v ní může intervenovat ještě „život“ jako něco „vedle“ toho a „navíc“. A je si přitom jist, že přesně (a dostatečně) ví, co to jsou ty „pouhé atomy“, tj. že tyto „pouhé“ atomy jsou neživé. (A samozřejmě zcela podobně to je s tím neobyčejným (nenormálním, ne-řádným = non-ordinary) uspořádáním: vůbec mu nenapadne, že takové uspořádání nemá žádnou setrvačnost (vždyť to známe z pozorování!), ale že musí být nejen nějak uspořádáno (třeba jen náhodou a třeba velmi výjimečně), nýbrž že tato jeho uspořádanost musí být neméně aktivně udržována, stále znovu obnovována a často aktivně a dokonce usilovně v jistých mezích i opravována, když dojde k poruchám nebo k vnějšímu zraňujícímu nebo přímo ničivému zásahu.
(Písek, 201127-1.)
vznik lístku: listopad 2011