ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Církev  ✖

Církve a víra

Ladislav Hejdánek (2007)
Žádná z křesťanských církví, kolik jich dnes máme, nemůže být oprávněně charakterizována jako společenství víry, nýbrž v nejlepším případě jako společenství stejné nebo blízké reflexe víry, tj. konfese, formulovaného vyznání víry. Naproti tomu do společenství víry v pravém slova smyslu mohou náležet tisíce a milióny lidí, kteří třeba ani do žádné církve nenáleží, v žádné nejsou organizováni a ve svých výrocích, tj. ve své reflexi víry ani nemohou být jednoznačně identifikováni jako „křesťané“, např. se za křesťany ani nepovažují a dokonce nechtějí považovat. Souvisí to s mnoha okolnostmi, mezi nimiž jistě významnou roli sehrává to, že žijeme v době velkých myšlenkových (a ovšem nejen myšlenkových) zmatků, v době zmatenosti významů slov
a základních životních orientací. To s sebou přináší některé mimořádné nesnáze i pro theology a pro různé jejich theologie: způsob, jak který theolog chápe vázanost své odborné disciplíny na určitou církev nebo na určité vyznání, tj. na určité formulace reflexe víry, silně ovlivňuje způsob theologického myšlení a rozhoduje o tom, zda je theologie opravdu chápána jako přísná, systematická myšlenková disciplína -anebo jako nějaká církevní ideologie.
(Písek, 070319-1.)
vznik lístku: březen 2007

Církve a majetek

Ladislav Hejdánek (2007)
Odluka státu a církví nemůže znamenat na jedné straně osvobození církví od státního tlaku jakéhokoli druhu, ale na druhé straně zafixování nějakých povinností státu vůči církvím. Toto odmítané zafixování povinností nelze redukovat jen na přímou podporu státu, nýbrž týká se také udržování starých nespravedlností, k nimž došlo v minulosti. Je absurdní vracet církvím majetky, jichž nabyly v minulosti a které nejsou samy schopny přiměřeně udržovat (např. chrámy nebo velké kláštery), takže potřebují podporu státu. Už problematičtější jsou takové majetky, s nimiž církve nebo náboženské organizace podnikají, ať už jde o pozůstatky minulosti (např. vlastnění pozemků, lesů, rybníků apod.), nebo o podnikání nedávné a nové. Ani se nebudu pokoušet o nějaké zdůvodňování, ale nějak jsem přesvědčen, že církve a náboženské organizace by neměly samy podnikat; pokud se přece jen o nějaké podnikání jejich členové chtějí pokoušet, tak aby to vůbec nijak organizačně resp. systémově s církvemi ani náboženskými organizacemi nespojovaly. Církve (a snad pro stejnost podmínek i všechny jiné náboženské organizace) by měly žít z členských příspěvků a eventuelně sponzorských darů. A pokud by jejich členové chtěli pracovat v ne-vládních, ne-podnikatelských organizacích a hnutích apod., pak by měly mít naprosto stejné podmínky jako podobné organizace ne-církevní a ne-náboženské. Tzv. „duchovní osoby“, tj. faráři, kněží, duchovenští funkcionáři apod. by měli žít buď z prostředků získaných od příslušníků církve nebo náboženské organizace, eventuelně z vlastní práce jiného než náboženského druhu, případně ze „žebroty“ (v některých částech světa to je tradice, i v Evropě existovaly chudé řády apod., i když to platilo spíš jen pro „chudé bratry“ a ne pro sám řád). Něco podobného je ovšem těžko prosazovat za současného stavu nejrůznějších tendencí k růstu organizací, k zmezinárodnění a globalizaci – a to nejen v tomto směru, ale především v mnoha jiných směrech. Nejspíš se to stane vážnou otázkou teprve v budoucnosti, a bude se to Asi na prvním místě řešit v případě obrovitých firem a organizací ekonomických.
(Písek, 070908-1.)
vznik lístku: září 2007