ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Jsoucno  ✖
<< < 1 / 5 > >> záznamů: 24

Jsoucno - více významů (slova)

Ladislav Hejdánek (2004)
Už Aristotelés řekl, že slovo „jsoucí“ a „jsoucno“ (resp. „jest“) se vypovídá v různých významech. Toho je třeba se držet a dobře na to pamatovat, aby se nám nestávalo, že při zachování slova (termínu) někdy přejdeme nejen k jinému významu, ale dokonce k jinému „rodu“ (známá METABASIS EIS ALLÓ GENOS). Především ovšem je třeba si uvědomit, že se bohužel stalo tradicí uvažovat také o tzv. jsoucnech, která bychom označili jako „ryzí předmětnosti“ (a to přinejmenším už od Eleatů); tady sluší jen vyslovit tezi, že žádná taková „jsoucna“ neexistují, přesněji, že nejsou skutečnými jsoucny, nýbrž jen myšlenkovými modely, jimž ve skutečnosti nic samostatně existujícího neodpovídá. (Takové klasické „ryzí předměty“ byly objeveny či vynalezeny velmi brzo: geometrické obrazce už od samých počátků filosofie – Thalés, čísla snad o něco málo později – Pythagoras.) Že ani čísla, ani rovinné obrazce nikde ve Vesmíru nenajdeme, o tom snad nebude sporu; podobně nebude sporu ani o tom, že ke zkoumání skutečnosti jsou jak čísla, tak geometrické struktury velmi užitečné. Takže jde jen o přesné chápání toho, co vlastně znamená to „odpovídá“ či „neodpovídá“. Co vlastně říkáme, když spočítáme nějaké vybrané skutečnosti a řekneme, kolik jich „jest“? Např. když dětem, hrajícím si s kuličkami, je naprosto jasné, že z vybraného počtu osmi kuliček jsou tři v důlku, jedna velmi blízko důlku, a další čtyři velmi daleko od důlku: stačí naše nepochybně správné rozpoznání, že v důlku jsou dvě kuličky, abychom mohli prohlásit tuto dvojici za „jsoucí“ a tudíž za „jsoucno“? Jak vůbec souvisí existence (jsoucnost) důlku se „skutečností“ (jsoucností) oné dvojice kuliček? Vždyť stačí, abychom přičetli i onu třetí, která je v těsné blízkosti, a už máme trojici ! A což všechny kuličky, které jsou „ve hře“? Vždyť děti mají v kapse nebo v pytlíčku mnoho dalších kuliček – proč je také nezapočítáváme ? A tak dále, a tak dále. A samy kuličky: jsou to skutečná jsoucna – anebo jen slepeniny nějakých menších jsoucen (zrnek písku a hlíny, molekul, atomů atd.)? O čem vlastně platí, že to „vskutku jest“ resp. „vposledu jest“? A což teprve přejdeme-li od takových modelových zjednodušení k rozsáhlým procesům přírodním, zejména však ke „skutečnostem“ interpersonálních (společenských, sociálních) vztahů, k dějinným událostem, ke kulturním (např. uměleckým) výtvorům atd. ? O čem všem můžeme legitimně mluvit jako o „jsoucím“ resp. o „jsoucnech“? (Písek, 040118-2.)
vznik lístku: leden 2004

Jsoucno „pravé“ – nové pojetí

Ladislav Hejdánek (2011)
Pojetí jsoucna (pravého) jako integrity (sjednocenosti resp. vždy nového sjednocování) jeho vnitřní a vnější „stránky“ otevírá řadu nových perspektiv, pokud jde jak o aktivní, „praktický“ přístup ke „skutečnosti“ (event. „skutečnostem“), tak pokud jde o nové cesty myšlení a chápání „skutečnosti“ (event. „skutečností“) na základě reflexe oné „praxe“.
(Písek, 110420-1.)
vznik lístku: duben 2011

Jsoucno a jsoucnost | Jsoucnost a jsoucna

Ladislav Hejdánek (1996)
Analogie s chůzí ve vztahu k chodícím, aplikovaná na jsoucnost ve vztahu ke jsoucím, nás ovšem může přivést ještě k dalším konsekvencím. Koncept tzv. participace, „podílnictví“ konkrétních jednotlivin na „ideji“ obsahuje v sobě navzdory své vysoké atraktivitě a svému rozšíření a prosazení jeden významný omyl. Platónská „nauka o idejích“ je založena na předpokladu, že vztah mezi ideou a jejím otiskem v druhořadém světě, přístupném smyslům, tzv. „obrázkem“ (EIDOS), spočívá v podobnosti. Jestliže však platí, že chůze sama nechodí, znamená to, že všichni chodící se „podílejí“ na chůzi (ve smyslu ideje) jinak než podobou či nápádobou. Jestliže totiž o chodících ex definitione platí, že chodí, a platí-li zároveň, že chůze, na které se svým chozením podílejí, sama nechodí, zůstává zcela nejasnou sama myšlenka podílnictví resp. nápodoby. Kdyby totiž mělo ono podílnictví být založeno na něčem jiném než podobě co do chození (chůze), kdyby ona participace měla svůj základ v něčem jiném, vznikl by tím obrovský problém vztahu mezi tímto „něčím jiným“ a mezi samotným chozením. Vedle neřešeného, ale pouze pojmenovaného vztahu mezi chůzí a skutečným chozením bychom tu měli něco třetího, o čem bychom nebyli schopni říci o nic víc než o chůzi, a navíc bychom pro to neměli ani žádné pojmenování. Tento příklad ukazuje, s jakými obtížemi a překážkami se od počátku setkával onen světodějný řecký pokus o racionalizaci mýtu (mytického způsobu myšlení), spočívající v odbourání narativity a v co nejpřesnějším myšlení určitých (tzv. reálných) „předmětů“, totiž v přesném „mínění“ pomocí myšlenkově vykonstruovaných „intencionálních předmětů“.
(Písek, 960723-4.)
vznik lístku: duben 2003

Pravda a skutečnost | Bytí a jsoucnost | Jsoucnost a bytí | Skutečnost - pravá tvář

Ladislav Hejdánek ()
Díky své schopnosti reflexe a díky na této reflexi založené a jí umožněné schopnosti filosofie ustavičně znovu revidovat jak své výchozí pozice a své principy, tak způsoby, jimiž k určité skutečnosti dosud přistupovala, nebo jimiž vůbec lze podle jejích dosavadních představ k té skutečnosti přistoupit, tedy díky této reflexi a možnostem s ní spojeným, je filosofie v stavu, je s to, ukazovat skutečnost v takovém světle, v němž se jeví tak, jak jest, tj. jak vskutku jest. Tato schopnost filosofie ukazovat skutečnost tak jak jest, nebo možná daleko přiměřeněji a přesněji řečeno: tato schopnost filosofie nechat vyvstat skutečnost v plnosti její pravé tváře, její pravé povahy, může být nazvána vazbou filosofie na pravdu, ev. může být s takovou vazbou filosofie na pravdu spojována v samotném pojmu. Neboť ono světlo, v němž se skutečnost jeví tak jak jest, jeví se v pravém světle, jeví se v pravé podobě. A to pravé, pravost pravého světla a pravost pravé podoby, jest vposledu založeno na pravdě. – Vzniká otázka, zda není nezbytí pokročit ještě o krok dál. Jestliže pravda je základem toho, aby se skutečnost objevila, vyjevila, ukázala v pravém světle a tedy tak, jak jest, pak se musíme tázat, není-li někde ještě hlubší základ, který umožňuje, aby se skutečnost nejenom ukázala v pravém světle, a tedy ukázala tak, jak vskutku jest, nýbrž aby skutečnost tak jak jest, tak jak vskutku jest, vskutku byla. Pak tedy na jedné straně, je-li pravda základem toho, aby se skutečnost ve své pravé podobě vyjevila, pak ono druhé by představovalo základ toho, aby skutečnost ve své pravé jsoucnosti vskutku byla. Tedy byl by to základ pravé jsoucnosti, jsoucnost po pravdě, každé skutečnosti. A tady stojíme tedy před terminologickou otázkou, jak tento základ nazvat. Určité filosofické tradice, filosofičtí předchůdcové již vytvořili základní kroky k tomu, aby základ toho, že skutečnost vskutku jest tím, čím vskutku jest, byl nazýván bytím. Musíme prozkoumat, zda ono slovo, které na jedné straně se do značné míry vyprázdnilo, ale na druhé straně přesto ještě nese veliké břemeno konotací, které – o kterých nemůžeme předem říci, že je budeme – pokud budou nevhodné – moci snadno anebo vůbec odpreparovat, že budeme moci příslušný pojem, spjatý s tímto termínem, očistit od těchto konotací. Budeme muset také přezkoumat onen velmi nepříznivý moment, spočívající v tom, že se obvykle termínu bytí přisuzoval význam velmi abstraktní, totiž jako něčeho, co je společné všemu jsoucímu. Tady budeme muset udělat velké diference a pojmová rozlišení, a budeme muset terminologicky celou věc zvládnout, třeba oním rozlišením mezi jsoucností a bytím, apod. (Krouž.blok, 73/001, Praha, 730210-1.)
vznik lístku: srpen 2001

Jsoucnost a bytí

Ladislav Hejdánek (2005)
Především musíme rozlišovat mezi jsoucny pravými a nepravými: pravá jsoucna jsou vnitřně sjednocena, kdežto nepravá jsoucna jsou buď pouhé hromady, anebo jsou pořádána a „sjednocována“ zvenčí, tj. aktivitou jiných jsoucen, ovšem „pravých“. O „bytí“ můžeme mluvit pouze u jsoucen pravých, tj. u jsoucen-událostí. Každá událost (vyšší než primordiální) se děje takříkajíc „po etapách“, přičemž každou takovou krátkou „etapu“, která je právě zvenčí přístupná, nazýváme „jsoucností“ onoho (pravého) jsoucna. Zvenčí pozorováno (resp. registrováno) se dění daného jsoucna-události jeví jako postupná řada jsoucností, které po sobě následují tak, že každá právě aktuální přichází z budosti jsoucna, aby vystřídalo právě předchozí, která už přestává být aktuální a přechází mezi jsoucnosti již minulé (které byly aktuální ještě dříve). Událostné dění pravého jsoucna tedy probíhá tak, že se to zvenčí jeví jako série jsoucností, které se od nejblíže předchozích a nejblíže následujících liší většinou jen zcela nepatrně. (Náhlé resp. nápadně hluboké, ale časově velmi zhuštěné změny nacházíme jen na nízkých – molekulárních a atomárních – a na nejnižších – kvantových a snad subkvantových? – úrovních.) Tradiční chápání slovesa „jest“ a substantivizovaného adjektiva „jsoucí“ se orientovalo výhradně na předmětnou stránku jednotlivých jsoucností. Každá jsoucnost je však zapojena do celku události svou vnitřní, nepředmětnou stránkou, takže se ve skutečnosti (i když nikoli zvenčí zaregistrovatelně a vykazatelně) děje po celou dobu trvání celku události. Můžeme proto říkat, že událost se neděje po etapách, jak by se mohlo zdát při pozorování zvenčí, nýbrž děje se celá v každém okamžiku svého průběhu. Po celou tuto dobu, od svého počátku až po svůj konec, je událost čímsi „aktuálně“ skutečným a také „přítomným“ (neboť v každé své jsoucnosti je celá událost se všemi – tj. i neaktuálními – jsoucnostmi „při tom“, tedy pří-tomná). Tato skutečná pří-tomnost celé události v každém okamžiku, v každé fázi svého událostného dění má charakter, dovolující celou událost považovat za „jedno“, protože integrované jsoucno (jsoucno-událost). Chceme-li vyjádřit, že taková událost jako celek je skutečností, tj. navenek se její průběh vyjevuje (zvnějšňuje) někde mezi jejím počátkem a koncem, mluvíme o jejím „bytí“. Bytí jsoucna-události je tedy „koextenzivní“ s její trváním, tj. nejen zahrnuje, nýbrž sjednocuje a integruje všechny její jednotlivé jsoucnosti, ať už je „aktuálně jsoucí“ kterákoli z nich. (Písek, 050813-3.)
vznik lístku: srpen 2005