ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Monáda  ✖

Monády a příčinnost

Ladislav Hejdánek ()
Leibniz předpokládá (v Principech přírody etc., xxxx, s. 146), že „existuje dokonalá harmonie mezi percepcemi monády a pohyby těles, která je od počátku světa předzjednána mezi soustavou finálních příčin a soustavou příčin působících“. Toto pojetí vlastně naznačuje, že souhra (harmonie) mezi tzv. příčinami působícími (causae efficientes) a tzv. příčinami finálními (causae finales) není samočinná, ale že musí být zjednána a zajišťována z jiného zdroje, tj. – v případě Leibnizových monád – Monádou monád. Protože jde o harmonii univerzální, tj. platnou pro všechny monády (přesně: pro jejich vnitřní vyčeřování, tj. vývoj), vzniká otázka, jak jsou možné tak velké rozdíly mezi nimi. Tyto rozdíly totiž nelze odvozovat z oné harmonie, neboť ta – jakožto univerzální – musí být závazná pro všechny stejně. Právě v tomto bodě se ukazuje skutečný význam Leibnizova důrazu na to, že monády jsou vnitřně činné, aktivní. Je-li však aktivita monád jen ryze niterné (vnitřní) povahy, máme před sebou ještě jednu důleitou otázku, jakou úlohu má ve vnitřním vývoji monády ona „účinná kauzalita“ vedle kauzality finální (neboli télické). Vzhledem k tomu, že Leibniz o (účinných) příčinách ví, že nejsou (přinejmenším některé z nich) věčné (např. není věčná příčina dne, neboť jednou přestane existovat – s. 148), lze mít za to, že jde také o „příčiny“ vnitřní povahy. Harmonie mezi vnitřní účinnou příčinností a vnitřní téličností tedy záleží na aktivitě monády a není fatálně řízena (“harmonizována“) pro všechny monády stejně, univerzálně. Zajištěnost „dokonalé harmonie“ mezi obojím druhem příčin tedy neznamená (nemusí znamenat a podle Leibnize vskutku neznamená) předzjednanost veškerého individuálního vnitřního vývoje všech monád. U Leibnize proto nejde o žádný pankauzalismus, a to ani v tom smyslu, že jsou uznány vedle příčin účinných také příčiny finální. Vedle obojích tu totiž musí zůstat jistý prostor pro nahodilost, přesněji pro kontingenci. Tím nemám být zpochybněna ona „přísná řízenost“, o níž Leibniz mluví (149); příkladem mu je skutečnost, že „živočichové obecně při početí nebo plození nikdy nevznikají zcela nově“, což ovšem vůbec neznamená, že cosi nového by tam přece jen vůbec nikterak a nikdy nebylo. (Písek, 011221-1.)
vznik lístku: prosinec 2001

Subjekt a monáda (Leibnizova) | Monáda (Leibnizova)

Ladislav Hejdánek (2005)
Leibniz výslovně vymezoval své pojetí „monády“ proti starém pojetí „atomu“; odmítl především onu vnitřní nestrukturovanost a zejména neživost atomů. Monády jsou živé, a protože veškerenstvo je jenom množství monády, vyplývá z toho, že „příroda je plná života“ (la nature est pleine de vie – Principes de la Nature a de la Grâce, § 1); ovšem tato příroda není leč obrovskou „hromadou“ monád, přesněji snad shlukem, sbírkou či „sebrankou“ (assemblage); tohoto slova sice užívá Leibniz jen pro tzv. složené substance (les substances composées), ale nechává bez povšimnutí, v čem je vlastně rozdíl mezi „tělem“ určité substance a – můžeme snad říci – „tělem“ celé přírody (resp. veškerenstva). V pozadí ovšem funguje Monáda monád, ale není jasné, zda jen tím, že dává řád a pokyny jednotlivým monádám, anebo zda dává také řád veškerenstvu, tedy i přírodě. Zůstává také bez objasnění, jak může jednotlivá bdělá (centrální) monáda udržovat množství spících monád ve shluku svého těla (když nemá ani okna ani žádnou možnost působit „venku“, mimo „meze“ svého „bodu“). Z našeho hlediska je tu nutná náprava v několika bodech: především je třeba opustit myšlenku monády jakožto bodu (tj. jako dokonalé koule o nulovém průměru). Pak teprve můžeme uvažovat o nějakých oknech a dokonce snad i dveřích, jimiž by byly možné pohyby zevnitř navenek a naopak zvenčí dovnitř. A tak se otevře otázka zvnějšňování a zvnitřňování, tj. přeměna něčeho, co nemá předmětnou stránku, v něco, co takovou stránku má. A tím – eo ipso – i skutečnost rozdílnosti monád i co do jejich vnějšího vzezření. Co z Leibnizovy monády musí zůstat zachováno, je její aktivita, tj. – řečeno s Leibnizem – její „schopnost činu“ (un être capable d’ action). A právě činnost, aktivita monády, která je schopna vyjít z oblasti niterné navenek a zvnějšnit se, otvírá monádě možnost, aby se jakoby opustila, aby přešla v něco, co už není ona sama (tak to velmi dobře viděl Hegel), což znamená: aby od sebe získala potřebný odstup, umožňuje její „návrat k sobě“, čili umožňují ustavení její subjektnosti. Jen akce zevnitř navenek umožňuje monádě, která vlastně ještě nebyla subjektem, aby se konstituovala jako opravdový subjekt. Protože předpokladem takové akce, schopné přejít zevnitř navenek, je nejen niterná schopnost akce, ale také nějaké „vnější prostředí“, do kterého akce vstupuje a které eventuelně nějak i zasáhne a možné pozmění, je třeba počítat i s tím, že návrat monády jakožto subjektu k sobě musí umožňovat ještě něco víc, totiž vnesení nějakých „informací“ o vnějšku (o něčem v okolí) „dovnitř“ – právě k tomu je zapotřebí oněch oken a dveří, které jsme museli do vnějšku monády (na rozdíl od Leibnize) probourat. (Písek, 050718-1.)
vznik lístku: červenec 2005

Monáda (= subjekt)

Ladislav Hejdánek (2006)
Leibniz se vlastně nepokusil vyložit, v čem spočívá ona „jednost“ monády; nepoložil si vážně otázku (resp. nepostaral se, aby mohla být náležitě položena), čím je garantována „jednota“ monády. Dalo by se říci, že tuto vnitřní mnohost (percepcí a apercepcí) donutil k oné „jednosti“ pouze zvenčí, totiž tím, že jim znemožnil uniknout ven (monáda nemá oken). Jakmile však připustíme, že monáda má okna a dokonce i dveře (tedy nejen na dívání, ale na skutečné „vyjití ven“), stává se naléhavou otázka, jak je založena a udržována právě ona „vnitřní“ jednota jinak nepřehledné a velice proměnlivé vnitřní mnohosti, jíž se každá monáda vyznačuje a jíž se liší od jiných. Právě v tomto směru se ukazuje termín „subjekt“ jako mimořádně vhodný díky svým etymologickým kořenům: monáda si totiž onu vnitřní (a ostatně i vnější) jednotu musí ustavovat a udržovat sama, a to tím, že je „vytváří“ („hází“) pod sebe, dospod, „sub“. To by ovšem samo o sobě ještě zdaleka nedostačovalo, protože by zůstával neřešen problém základní: odkud se bere nikoli výsledná (byť relativní) „celost“ monády jako uskutečněného subjektu, nýbrž právě onen sjednocující, integrující „pohyb“, jehož je ona celost teprve výsledkem.
(Písek, 060108-1.)
vznik lístku: leden 2006

Monáda u Leibnize

Ladislav Hejdánek (2006)
Whitehead užije na jednom místě termínu „monáda“, ale ihned se vymezuje ve svém pojetí proti Leibnizovi. Distancuje se od něho, protože měl za to, že monáda se mění, zatímco pro Whiteheada se jen „stává“, jen „nastává“. Jinak lze říci, že Whitehead podobně jako Leibniz považuje za rozhodující „nitro“ monády (ovšem Whitehead mluví – místo o percipování – o „feeeling“, a je otázka, je-li vhodné to překládat jako „pociťuje“ nebo dokonce „vnímá“, spíše snad „zažívá“ nebo „prožívá“: monáda je jakýsi druh procesu zažívání či prožívání světa, ubytování světa v jediné jednotce složitého „prožívání“ (či „pociťování“ – a mode of the process of ,feeling‘ the world, of housing the world in one unit of complex feeling, P+R79 p. 80). Dalo by se to vyložit – v našem vlastním uchopení – tak, že monáda je tím, čím je, nikoli odděleně, vyděleně ze světa, nýbrž jakoby soustředěním světa na jedno místo, na jeden „locus“, a ovšem v závislosti na její reaktibilitě (takže v různých „monádách“ různě). To bychom museli dodat, a to s určitým záměrem: jestliže je svět jeden, jak je možné, že je „prožíván“ (mohli bychom hegelovsky mluvit o „zvnitřňování“) mnohými způsoby? Co je zdrojem této pluralizace zvnitřňování? A pak tu je ještě jeden problém: jestliže monády nejsou natolik „jsoucí“, aby bylo možno mluvit o tom, že procházejí změnami, tedy že se mění, nýbrž jestliže se jen „stávají“, znamenalo by to buď to, že s nimi a v nich se „stává“ také celý svět – anebo že svět má jakousi samostatnou skutečnost, která je monádami „niterně“ jen pociťována, ale na tomto jejich pociťování není závislá. Je něco takového možné? A bylo snad něco takového záměrem Whiteheadovým? Mně se tedy tato cesta nezdá jako schůdná. Po mém soudu musí takové monády mít nějakou svou „jsoucnost“ (eventuelně „bytí“, nikoli ovšem v silném smyslu), a svět naproti tomu nemůže být založen jen na „stávání se“, nýbrž musí spočívat jednak na aktivitách („skutcích“) oněch monád, jednak na tom, že při všem „nastávání“ je vždy zapotřebí reliktů dřívějších „nastávání“ (tj. již nastalých událostí), což však zároveň znamená, že po nastalých událostech (vnitrosvětných) vždy něco „zbývá“, „přetrvává“ (co zase pro další události může představovat žádoucí materiál pro „nastávání“ jakožto sebe-uskutečňování a zároveň uskutečňování i něčeho navíc, nejenom „sebe“).
(Písek, 061030-1.)
vznik lístku: říjen 2006

Monády a jejich nitro

Ladislav Hejdánek (2012)
Přijměme jako výchozí bod zjednodušené pojetí „monády“, ve srovnání s tím, jak ji vymezuje Leibniz, ale s přihlédnutím ke všem nezbytným úpravám a opravám, bez nichž bychom se nikam dál nedostali. Tak především monádám neupřeme přístup k jiným monádám na základě přechodu „ven“ z nitra, což předpokládá otevření nejen oken (na dívání), ale i dveří, tj. k činnému jednání „navenek“ a „venku“, tedy schopnost aktivit nejenom vnitřních, ale také za „hranicemi“ monády samé „působících“. Ponecháváme ovšem monádám (v „plném“ rozsahu) jejich vnitřní aktivitu, ale připouštíme, aby tato vnitřní aktivita mohla za určitých okolností vyjít „ven“, do „okolí“ monády; a na druhé straně připouštíme také opačný přechod, totiž z vnějšího „okolí“ do „nitra“ monády (a to přechod dvojího druhu, jednak návrat původně jako „vnitřní“ zahájené akce monády, která však prošla „dveřmi“ do vnějšího „okolí“ a tam něco vykonala (způsobila), zase zpět dovnitř monády, aby se monádě dostalo informací nejen o vnějšku (ostatních monádách – událostech), ale také o tom, jaké změny tam ona akce vyvolala či způsobila (obvykle nejde o pouhé „způsobení“ něčeho, nýbrž o podnět k reakcím událostí okolních). O těchto přechodech budeme (zčásti po vzoru Hegela a také jeho termíny) mluvit jako o „zvnějšňování“ a „zvnitřňování“. Je tedy zřejmé, že vedle změn, pozorovaných jen zvnějšku, musíme uvažovat také o změnách jen vnitřních, zvnějšku nepřístupných, anebo o změnách, které jsou zčásti vnitřní, ale pronikají navenek, nebo o změnách, které začínají jakoby „venku“, ale nějak se dostávají „dovnitř“ (těm právě budeme říkat „zvnějšňování“ a „zvnitřňování“ – také tam musíme nejen prostě předpokládat (a vymýšlet), ale také zkoumat příslušné způsoby přechodu zevnitř navenek a zvenčí dovnitř).
(Písek, 120701-1.)
vznik lístku: červenec 2012