ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Téma  ✖

Téma a jeho tzv. „vyčerpání“

Ladislav Hejdánek (2008)
Patočka měl za to, že filosof, má-li prokázat svou schopnost, musí zvolit téma, soustředit se na ně a pak je vyčerpat. Obávám se, že v té věci byl ovlivněn jistou starší tradicí a atmosférou s ní spojenou, totiž předsudkem, že filosofie se musí prezentovat jako „dílo“, tj. literární dílo, jako kniha, jako tlustospis. Ve skutečnosti je filosofie naopak tam, kde se vyslovuje („řeší“) k něčemu aktuálnímu a situačnímu. To samozřejmě není jinak možné než nějakým odkazem k nějakému velkému „tématu“, tj. tak, že se dovolá něčeho, co už nějak někde a někým bylo vysloveno (a může se toho dovolat nejen jako nějaké autorita, nýbrž jako dokladu nějakého pochybení, nějaké scestné myšlenky a formulace). Těžiště filosofické myšlení však není v budování ani v druhotném osvojování (si) systému, ale v připravenosti se i v nových, dosud neprožitých situacích orientovat ve světě jako celku, tedy nikoli v nějakém ze světa vymezeném osvětí, a tím méně v nějakém úseku či výseku světa. Téma se vskutku uplatňuje a také musí řešit v dané situaci, nikoli tedy uměle v nějakém vybudovaném kontextu, vytrženém ze souvislostí místa i času; nejde o jeho „vyčerpání“, ale o jeho soustředění do aktuálního hic et nunc.
(Písek, 080117-2.)
vznik lístku: leden 2008

Téma a „vyčerpání“

Ladislav Hejdánek (2011)
Myšlenka tzv.“vyčerpání tématu“ je založena na chybném předpokladu, jako by „téma“ bylo jakýmsi více méně vymezeným „ložiskem“, soustředěným do jednoho „místa“. Takové „soustředění“ je však vždycky naším dílem, přesněji je naším sebeomezením; je dáno tím, že stanovíme, čím se zabývat nechceme a nebudeme. Takové sebeomezení – a v důsledku toho i omezení tématu – může mít za určitých okolností dobrý smysl, ale obecně vzato je vždycky zatíženo nějakými nedostatečnostmi a chybami. Z technického hlediska mohou být některé takové chyby považovány za nedůležité, irelevantní, ale pouze ad hoc; v jiných souvislostech a za jiných okolností se může ukázat dokonce i pro „technické“ hledisko ona zdánlivá irelevance jako mimořádně významná, a tedy relevantní. To však nelze nikdy s naprostou jistotou odhadovat ani předvídat (např. pro tradiční novověkou fyziku, zejména pak až po Newtona, bylo běžné a dokonce do jisté míry oprávněné odhlížet od pouze faktických detailů a konstruovat jakési „ideální okolnosti“ – např. v gravitačním působení, v konstrukci tzv. těžiště tělesa apod. – dnes vidíme, že to v některých případech není možné). Ovšem ve filosofii je všechno jinak především proto, že každé řešení nějakého problému otvírá hned několik problémů jiných, každá odpověď na nějakou otázku vyvolává několik otázek nových – na nějaké „vyčerpání“ nemůže být ani pomyšlení. Daleko důležitější, a přímo zásadnější úlohou se stává ukotvení určitého tématu do jistého kontextu, tj. jednak „prostředí“, ve filosofii ovšem zejména do kontextu tzv. „první filosofie“, tedy do kontextu ontologického a méontologického (dříve se říkávalo metafysického), a tedy široce filosofického. Právě to, že filosofie nikdy nesmí zapomínat na „celek“, tedy na „všechno vůbec“, i když se nepochybně musí vždy soustřeďovat na něco určitého (a tedy z celku „veškerenstva“ námi uměle vyděleného, ale nejenom v tom tzv. subjektivním smyslu, ale „fakticky“, tj. subjektně vyděleného či vydělovaného, tedy kupříkladu „životního“), znamená, že o nějakém „vyčerpání“ závažného tématu se nemůže a nesmí nechat ani zdát. Tak např. ukotvení určité problematiky v životě, tj. v životním kontextu, je vždycky spjato s budoucnostními perspektivami – a už tím je jakékoli „vyčerpávání“ zpochybněno a vlastně vyloučeno, a připouštěno leda jen jako cosi provizorního.
(Písek, 110410-2.)
vznik lístku: duben 2011