ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Transcendence  ✖

Transcendence a subjekt

Ladislav Hejdánek (2010)
O subjektu nelze říci, že je „transcendentní“ skutečností, neboť transcendentnost není žádnou kvalitou (a to naprosto žádné skutečnosti – není žádných transcendentních skutečností – to proti rozšířené tradici). Můžeme mluvit jen o transcendování jako o výkonu, tedy jako o aktivitě. Subjekt tedy může být v tomto směru „aktivní“ jen tak že transcenduje, tj. že radikálně přesahuje resp. překračuje sám sebe; jinak řečeno: že vykračuje ze sebe ven. Tady je třeba pečlivě rozlišovat takovéto překračování sebe či vykračování ze sebe na jedné straně a „bytí ven ze sebe“. Bytí je ovšem vždycky také výkon, a to ještě dříve, než si ustaví svůj vlastní subjekt (resp. než se stane subjektem; subjektem nemůže „být“ asi se subjektem „stát“ žádné okamžitá jsoucnost, taková jsoucnost je totiž vždycky pouhou abstrakcí). Nicméně „být ven ze sebe“ (Heidegger říká „stát ven ze sebe“, ale tomu se raději vyhneme, neboť sloveso „stát“ příliš sugeruje nečinnost), ukazuje na zcela odlišnou „činnost“ než je akce či aktivita navenek, ale dokonce i než je aktivní výkon samotného bytí. Bytí události, která si ještě neustavila svůj subjekt (resp. která se ještě nestala subjektem) je totiž „podmíněno“ zevnitř, nikoli zvenčí, neboť vše, co je „venku“, se subjektu „dává“ či „otvírá“ pouze skrze jeho akce a aktivity, zatímco „být“ je subjektu „dáno“ či spíše „propůjčeno“ (jako lhůta, ale nejenom takto časově) nikoli zvenčí ale právě „zevnitř“, přesněji ze sféry „nepředmětnosti“, a tudíž z budoucnosti, ze sféra, která „ještě není“ jsoucí. S trochou paradoxní násilnosti bychom mohli říci, že subjekt může být tou kterou „událostí“ (ovšemže jednoduchou až primordiální) ustaven (aktivně ustaven) pouze za předpokladu a na základě toho, že ono „dávané“ či „propůjčované“ je přijato, akceptováno, a že se teprve touto akceptací stává událost schopnou přechodu (změny) z primordiality do světa „reálných“ skutečností. Subjekt (pokud je pak ustaven) se k tomuto „zakládajícímu“ nemůže vztáhnout žádnou svou aktivitou, a tudíž ani žádným transcendováním, nýbrž přijetím toho, co k němu přichází „zevnitř“, ze světa nepředmětnosti. Dříve se – pod vlivem prostorových významů – říkávalo „shora“, což ovšem my budeme nadále opouštět a odmítat, protože se tím právě zastírá ona „nepředmětnost“. Nicméně kdybychom poněkud oslabili odpor k oné falešné prostorovosti, mohli bychom tu v protivě k „transcendování“ a „transcendenci“ mluvit o „descendování“ a „descendenci“ – ovšem nikoli jako výkonu subjektu, nýbrž jako o nepředmětném pohybu směrem k subjektu (a předtím už i k primordiálním událostem), na který je možná jen jediná pozitivní a jediná negativní „odpověď“, totiž buď „přijetí“ a tím volba aktivita (i navenek a zejména navenek), nebo nepřijetí (a tím odmítnutí aktivity a volba vlastního konce).
(Písek, 100220-1.)
vznik lístku: únor 2010

Transcendence a Pravda

Ladislav Hejdánek (2008)
O Pravdě (jakožto ryzí nepředmětnosti, tedy nikoli jako něčem pravdivém, např. výroku, soudu, činu, životě apod.) nelze vypovídat v tom smyslu, že je transcendentní (zejména nikoli v kantovském smyslu, tj. jako by byla „věcí o sobě“); a ovšem tím méně lze o ní vypovědět, že sama transcenduje, že je transcendující. Právě naopak platí, že Pravda přichází, a to z budoucnosti, nikoli z minulosti; proto by bylo do jisté míry vhodnější o ní vypovídat, že má descendentní (eventuelně degressivní) charakter, tj. že sestupuje nebo sešplhává, a to k „subjektům“ (pochopitelně v širokém smyslu, tedy nejen k lidským subjektům).
(Písek, 081021-2.)
vznik lístku: říjen 2008

Transcendence jako změna | Změna jako „transcendence“

Ladislav Hejdánek (2012)
Událost (= subjekt jako událostné dění) je schopna transcendovat v tom smyslu, že nejen vykonává své „bytí“ (transeunce či transience), ale že je vykonává jako „jsoucí“ (= „reálně“ jsoucí, tj. jako už nějak zapojené do „reálného“ okolí, což ovšem znamená nezbytně také transgresi, byť jen tu nejnižší úrovně), ale že je ve svých akcích s to se vztáhnout nejen „ven ze sebe“ do vnějšího okolí, ale do své vlastní sféry „vnitřní vnějšnosti“, tedy ke svým myšlenkovým modelům – a přes ni či přes ně (akce) resp. s jejich pomocí i k tomu, co není předmětné (a co tedy musí být „intencionálně míněno“, „zaměřeno“ i na „ne-předměty“, tedy za pomoci nezpředmětňujících intencí). Ale to si necháme na později; jestliže „transgrese“ znamená schopnost události vykročit ze sebe ven, tj. ve své akci překročit své hranice (meze, limity) (ať už ty limity vymezíme jakkoli), „transcendence“ znamená víc: znamená zaměřit se na něco vnějšího, co nejenom má své „bytí“ mimo rámec oněch hranic, ale k čemu míří příslušná akce nikoli pouze nazdařbůh, nýbrž „cíleně“, tj. už na základě nějaké dřívější interakce (tj. akce, v níž nejen došlo k setkání s oním „cílem“, nýbrž z které se události dostalo již dříve nějaké informace o něm). Transcendování v našem smyslu neznamená tedy jen nějaké přesažení, překročení, přešplhání k něčemu vnějšímu, ale získání nějakých informací o takovém „překročení“ a uložení těchto informací v „paměti“ události (tj. v její niterné „vnějšnosti“).
(Písek, 120617-3.)
vznik lístku: červen 2012