ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Věda  ✖
<< < 1 / 3 > >> záznamů: 12

Vědy - klasifikace a její problémy

Ladislav Hejdánek (2005)
Tradičně se vědecké obory dělí na přírodní a nepřírodní (tj. jiné než přírodní); zároveň máme v každém tomto širokém „oboru“ celou řadu speciálních disciplín, které se ještě různým způsobem dělí a dále specializují, např. vedle fyziky a chemie máme také biologii, a ta se jednak dělí (zhruba) na zoologii, botaniku a mikrobiologii, přičemž dělení jde pochopitelně dále, jak se stále množí nové a nové poznatky i metodické přístupy (např. ze zoologie se lze specializovat třeba na ornitologii nebo až na jednu čeleď či jeden rod, z botaniky zase na dendrologii nebo na kapraďorosty, z mikrobiologie na virologii nebo na retroviry apod.). Jsou ovšem možné i specializace jiného typu, jdoucí napříč takové systemizaci, jak např. fyziologie, genetika, etologie, epidemiologie, imunologie atd., ale také specializace až neuvěřitelně úzká, jako je zkoumání povahy toxinu (či toxinů) betahemolytických streptokoků skupiny A (jak jsem to poznal v době, kdy jsem pracoval v ÚEM), kdy se už vytrácí charakter samostatného oboru a jde pouze o výzkumné téma. A to ještě nechávám stranou obory, které se specializují na časové průběhy biologických „procesů“, a to jak v rámci individuálních životních změn (ontogenetických, eventuelně procesů hojení po poškození apod.) nebo v rámci dlouhodobých změn vývojových (evolucionistika, případně paleobiologie atd.). Co nás musí zarážet na této situaci? Především to je hrozící postupná ztráta celkové orientace nebo přinejmenším nepevnost a nejistota, která specializace je oprávněná a do jaké míry, a která naopak oprávněná vůbec není. Zejména však tu je nápadná jedna okolnost, že hledání dělících čar je odsouzeno jen k přibližnosti, protože přechody bývají velmi nezřetelné a neostré. Jdeme-li k nejnižším úrovním, zejména až k jednobuněčným, je velmi obtížné rozhodnout, jde-li o rostlinu nebo živočicha; ale někdy mám podobné obtíže i při rozhodnutí o větších organismech. Zkoumání vztahů určitých organismů k prostředí leckdy ukazuje úzkou oboustrannou (nebo alespoň jednostrannou) vazbu na docela určité organismy jiného druhu (třeba závislost rostliny na určitém hmyzu nebo i určitého hmyzu na určité rostlině). A taková symbióza může jít až tak daleko, že dá vznik organismům, v nichž spolu žijí dva dosti odlišné druhy, které však už samostatného života dávno nejsou schopny (např. lišejníky, v nichž spolu žijí houby a řasy). To vše se zdá poukazovat k tomu, že vědecká odbornost, tj. specializace nemůže nikdy nadlouho a perspektivně obstát bez stálé vazby na obecnější zřetele, takže třeba každý sebespecializovanější virolog (nemá-li se stát pouhým vědeckým nádeníkem, byť vysoké úrovně) musí být aspoň v základních ohledech také biologem, ale i biochemikem a chemikem atd. (Písek, 050508-1.)
vznik lístku: květen 2005

Filosofie a vědy | Vědy a filosofie

Ladislav Hejdánek (2009)
Filosof musí respektovat výsledky vědecké odborné práce, tj. musí o nich vědět (což znamená sledovat stav současných věd), ale musí si zachovat vůči nim jistý kritický odstup. To je nezbytné zejména vzhledem k tomu, že vědci i ve svých nejodbornějších postupech pracují vždycky také s nějakým filosofickým aparátem (byť zjednodušeným do podoby určitých myšlenkových návyků), a ten je obvykle více nebo méně zastaralý. To je třeba si uvědomovat vždycky, ale mimořádnou pozornost si to zasluhuje tam, kde se určitá odborná věda dostává do potíží, protože dospívá k určitým závěrům, jež se vymykají dosavadním „teoriím“ a tím právě také oněm myšlenkovým zvyklostem, jejichž platnost je tím více nebo méně otřesena. V takovém případě se musí vědec specialista pustit do podniku, na který obvykle není dost připraven: musí totiž interpretovat nová zjištění, nové poznatky novým způsobem, takže si k tomu musí nově ustavit pojmové prostředky, tj. musí se nějak pokusit buď o skloubení nově poznaného s dosavadními koncepcemi, nebo musí dosavadní koncepce důkladně revidovat, prověřit, předělat, někdy dokonce odložit a definitivně se s nimi rozloučit. A právě v takových případech musí být filosof ve střehu a udělat všechno pro to, aby dokázal při všem respektu a v rámci kritické recepce příslušných nových poznatků nejen odlišit to nově poznané od vědeckých konstrukcí (a vůbec myšlenkových prostředků), které se v tom poznávání vždycky nějak prosazují), ale aby našel (vynalezl) svůj vlastní přístup k onomu „poznanému“ a interpretoval je zapojením do vlastních konceptů, tj. konceptů alternativních, vůči vědeckým interpretacím co možná (alespoň v něčem) samostatných. Příkladem je třeba situace v současné teoretické fyzice, která už pracuje jen matematickými prostředky a dospívá k něčemu, co je nazváno „superstruna“ a co dosud není ani jen fyzikálně interpretováno. I nejnovější teoretická fyzika, která už prošla obrovskými změnami od doby Newtonovy, dokonce vážnými změnami „paradigmat“, má stále tendenci takovou „superstranu“ chápat jako „objekt“, pro který stále ještě tradičně platí, že „to, co se pohybuje, se nepohybuje“, tj. že pohyb tu je jakousi změnou na „povrchu“ jakéhosi substrátu. A právě v takové situaci musí být filosof připraven intervenovat a aktivně přispět svými specifickými prostředky. Jeho připravenost ovšem nutně předpokládá jakousi základní obeznámenost se současnými problémy teoretických fyziků – jinak se s nimi nedomluví, a oni ho vůbec nebudou poslouchat.
(Písek, 090107-1.)
vznik lístku: leden 2009

Vědy odborné a filosofie

Ladislav Hejdánek (2007)
Filosofie se zásadně liší od odborných věd tím, že nemá a nemůže mít vymezený svůj „obor“. V tom je velká přednost filosofie, ba výsostný závazek a poslání, totiž že nikdy nesmí ztrácet svůj zájem o „všechno“, tj. že nesmí svůj interes natrvalo a definitivně soustředit pouze na „něco“ (i když zajisté nelze ani mluvit, ani myslet zároveň všechno v jednom jediném všezahrnujícím aktu). Na druhé straně v tom je obrovská potíž a vlastně jakási nikdy nezdolatelná překážka, protože prostředky, jichž filosofující používá, aby se při jakékoli tématizaci neodtrhoval od „celku“, aby onen „celek“ neztrácel ze svého zřetele, aby na „celek“ nikdy nezapomínal, si každý filosof musí zajistit, udržovat a eventuelně opravovat (korigovat) sám. Zajisté to nemůže činit bez dobrého „vyučení“ u jiných filosofů, ale vždy s vědomím, že tak jako za svou osobní integritu a integritu svého života musí ručit sám (a nemůže se odvolávat na rodiče, na školu ani na přátele), tak musí také sám ručit za integritu svých koncepcí a vůbec všeho svého myšlení. V každé vědě naprosto nezbytně musí existovat jakýsi základ, na němž se vědci shodují, a na tomto základě je pak možné bádání a zkoumání, které spočívá především v odkrývání dalších poznatků; je tu a tam dochází k tomu, že je nezbytno některé dílčí koncepce revidovat,opravovat nebo vůbec nahradit jinými. K celkovým rozsáhlým změnám „paradigmat“ dochází jen na přechodu dlouhých etap, a ani tehdy nejde o výměnu všech paradigmat. Zkrátka a dobře, v každé vědě, existuje rozsáhlý komplex znalostí a teorií, který musí být každým začínajícím badatelem zvládnut, aby si jeho nová zjištění a nové teorie mohly dělat nárok na to, aby byly aspoň některými jinými badateli brány vážně (byť jen ve vědecké diskusi). Ve filosofii je tomu docela jinak.
(Praha, 070223-1.)
vznik lístku: únor 2007

Vědy a filosofie (rozdíly)

Ladislav Hejdánek (2010)
Pomineme-li tzv. humanitní obory a zvláštní postavení matematiky, platí o přírodních vědách, že k nim neodlučně náleží principiální možnost tzv. přímého (bezprostředního) kontaktu se skutečností, kterou se zabývají. Přiznávám, že už tato formulace sama prozrazuje, že jde původně o jisté „před-uchopení“, „před-pojetí“ filosofické povahy; už termín „bezprostřední“ nepřehlédnutelně poukazuje na anglosaskou empiristickou tradici („immediate experience“), ale nám teď půjde jen o podtržení toho, že vědec se nejen může v rámci své odborné práce skutečně (tj. skutkem, svou aktivitou) legitimně „dotýkat“ toho, co zkoumá a poznává, že tedy nezůstává, nemůže a dokonce nesmí zůstávat pouze u myšlení (i když, jak ještě zdůrazníme, bez myšlení se neobejde). Naproti tomu filosof nepochybně počítá také s nejrůznějšími druhy zkušeností i s tím, čeho se lze takto „dotknout“ (musí také mnoho z výsledku vědeckých výzkumů znát, nesmí je zanedbávat a opomíjet), ale musí je svým myšlením vždycky podrobovat reflexi (kontrole, přezkoumávání), pokud je v nich nějak zabudováno něco z myšlení vědce (vědců), a v této reflexi se nikdy svým myšlením nemůže žádné pro sebe rozhodující skutečnosti (kterou sám za skutečnost považuje) nikterak dotknout, nemůže ji uchopit a žádným způsobem s ní nakládat, přenášet, vážit, měřit a jinak jí manipulovat, aniž by překročil svou filosofickou kompetenci. Dalo by se tedy také říci, že rozdíl mezi přírodními vědami a filosofií spočívá v tom, že speciální, pro filosofii výhradní a výlučnou tematickou sférou jsou „skutečnosti“, ke kterým ta či ona přírodní věda má odborný přístup buď jen omezený a částečný, anebo dokonce žádný, i když je (většinou) nezamlčuje ani nepopírá. (Rozvinutím tohoto rozdílu a domyšlením, k čemu vede, nutně dojdeme k nutnosti, rozšířit obecně sdílené pojetí skutečnosti, případě stejně sdílené pojetí toho, co „jest“, co je „jsoucí.)
(Písek, 100902-2.)
vznik lístku: září 2010

Ars x scientia | Scientia x ars | Věda nebo dovednost?

Ladislav Hejdánek (2010)
Ve významech jinak běžných slov máme někdy velký nepořádek. Tak třeba: co to je vlastně „dovednost“? Je to jen jakási přirozená schopnost, šikovnost, anebo je možné jí nabýt učením a cvičením? Kdysi bylo slovo „umění“ chápáno v souvislosti s tím, že někdo něco „umí“, tj. že to dovede, dokáže, že v tom je dobrý. Už v latině tomu tak bylo, a dlouho to zůstávalo (a někdy dodnes zůstává) v platnosti; proti „ars“ se dával (a dává) důraz na „scientia“. Ale co to je zase ta „scientia“, „věda“? Jistě to není všechno to, co víme; vědět je možno leccos, a ještě to není (nemusí být) věda. Staří Řekové rozlišovali třeba vědění z doslechu, tj. to, co jsem se dozvěděl od někoho druhého, od vědění z vlastní zkušenosti, přesněji z vlastního „náhledu“, „nahlédnutí“, „nazření“ – v tom spočíval rozdíl mezi doxa a epistémé, založené na theoria (theorein = nahlížeti, nazříti). Umět něco udělat či zařídit ještě nemusí znamenat tomu skutečně rozumět, i když k tomu nějaké to „vědění“ (izolované, částečné, jen to právě nezbytné) nepochybně také náleží. – Vyvozuji z toho následující myšlenku: za skutečnou, opravdovou vědu (v dnešním smyslu) můžeme považovat jen takovou, jejíž práci a také výsledky můžeme smysluplně a nadějně podrobovat reflexi, tj. analýze jednak v širších kontextech, jednak v hlubších a skrytějších „předpokladech“, bez nichž by nebyla možná, a to ani když si to „vědec“ sám nijak zvlášť neuvědomuje. Tam, kde to nejde nebo to spíš nedává mnoho smyslu a naděje, o vědu nejde, jen o dovednost, tedy o techné. Dalo by se z toho ještě dále odvodit, že tam, kde ve vědě žádná filosofie není resp. kde nemá smysl ji tam hledat (protože nějaká stará, známá a nezajímavá tam vždycky aspoň trochu je), nejde o opravdovou „vědu“, tj. o skutečné „vědění“, nýbrž jen o technickou „znalost“, obeznámenost s nějakou formou činnosti, metodou, postupem, propracovaným „návykem“ (kterému nemá smysl pokládat takové otázky, jako proč to funguje, jak k tomu vůbec dochází apod.). Zbývá jen dodat, že takových „dovedností“ je v každé, tedy i skutečné vědě vždycky dost, ba mnoho. A lidé, kteří tyto dovednosti co nejlépe ovládají, jsou pro každou vědeckou disciplínu, právě pro takovou, co je „na úrovni“, naprosto nezbytní; ale je matoucí, když se jim říká „vědci“ jen proto, že se na vědecké práci významně podílejí.
(Písek, 101012-4.)
vznik lístku: říjen 2010