ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Vesmír  ✖

Vesmír a prostoročas

Ladislav Hejdánek (2008)
Jiří Jersák (z Cách) napsal poněkud podivný článek do Vesmíru (č. 1/2008, s. 40-45). Těch podivností je ovšem v článku víc, a od jisté doby (přinejmenším po celém minulém století) bychom už měli být připraveni na to, že se vždy znovu cítíme být zaskočeni ve svých původních nebo spíš naučených „intuicích“. Ale na určité logice bychom přece jen měli trvat, a to zejména tam, kde jde o fundamentální změny oproti tomu, co teoretičtí fyzikové a zejména kosmologové ještě donedávna tvrdili. Jersák se zdá naznačovat (aniž by to výslovně řekl), že kosmický čas „na kosmologických škálách“ probíhá od okamžiku „velkého třesku“ stále stejně a pro všechny části vesmíru lze v každou dobu určit jejich stáří t. Až dosud nám teoretičtí kosmologové líčili počátek vesmíru jako obrovské množství energie soustředěné na velmi malé místo (prostor). Srovnáme-li poměry při tomto počátku s poměry třeba v obřích černých dírách (jak je líčí rovněž tito kosmologové), vidíme resp. musíme nutně usuzovat, že tam na počátku musel být nejen prostor velmi malý, ale že také čas tam musel „probíhat“ nesmírně pomalu. Že tedy nelze mluvit o neustálém rozpínání vesmíru, aniž bychom z toho vyvodili nějaký závěr pro onen „kosmický čas“ – ten se přece musí také neustále zrychlovat! Jersák sice – byť bez jakéhokoli objasnění – odlišuje euklidovský prostor od zakřiveného, tj. neeuklidovského prostoročasu, ale nenahlížím, proč by to mělo umožňovat se vracet k Newtonovi a jeho absolutnímu prostoru a absolutnímu času, naprosto neovlivněnému ničím z toho, co je kde v prostoru „umístěno“ nebo co se kde v čase „děje“. Znamená kosmický čas, že probíhá stálke stejně? A co to vlastně znamená, že „probíhá“, když to nesouvisí s žádnými kosmickými procesy a ději?
(Písek, 080118-2.)
vznik lístku: leden 2008

Filosofie a reaktibilita | „Nesmrtelnost“ u Whiteheada | Reaktibilita a vesmír | Vesmír a reaktibilita

Ladislav Hejdánek (2008)
Whitehead se v jedné přednášce vyjádřil na první poslech poněkud skepticky o filosofii, totiž že je pokusem „vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka“ (3581, str. 18). To však platí nikoli pouze o filosofii, ale o všech jsoucnech, dokonce i o těch „pravých“ (a právě o nich). Sám Whitehead chce přece „předpokládat, že všechny entity či faktory ve vesmíru jsou podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“ (dtto, str. 95). To znamená, že sám vesmíru jako souhrn a výsledek všech těchto navzájem na sebe relevantně reagujících „entit a faktorů“ je závislý na míře této relevance. Možnosti jazyka nejsou přece omezenější než možnosti reaktibility těch nejjednodušších „entit a faktorů“, na kterých je celý vesmír tak závislý. Také ona reaktibilita má své meze, svou omezenost (Kozák mluvil o tom, že má více nebo méně „hrubý rastr“). Whiteheadem zmíněná „nekonečnost vesmíru“ tedy nesmí být mytizována jako jakási nedostižná dokonalost sama. „Poskládanost“ vesmíru z takto nejrůzněji nedokonalých a omezených „entit a faktorů“ nemůže být „dokonalejší“ než ty „entity a faktory“ samy – leda že by se toho „poskládání“ ujala nějaká iniciativa, která by byla méně omezená ve svých možnostech a schopnostech. A právě taková iniciativa si k tomu cíli vytvořila jazyk a vše další, co k němu náleží (a to nejen od počátku, ale postupně se stálou tendencí k zdokonalování). „Omezené výrazy“ (vyjadřovací schopnosti) jazyka byly s rozvojem jazyka a zejména myšlení (včetně všech nejsofistikovanějších prostředků vědců, ale také nejjemnějším „cítěním“ a nejhlubším „tušením“ básníků atd.) stále zdokonalovány, takže nejen všechny ostatní „entity a faktory“ ve vesmíru, ale dokonce vesmír sám tím musel být jakoby pozvednut na vyšší rovinu, máme-li také jazyk a myšlení lidí (a samého člověka, který je těchto výkonů schopen) uznat jako „entity či faktory“, které ergo musí být také „podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“.
(Písek, 0800513-3.)
vznik lístku: květen 2008

Vesmír a „svět“ jako celek | Svět jako celek a „vesmír“

Ladislav Hejdánek (2010)
Musíme se rozhodnout, jaké významy budeme spojovat s termínem „svět“, a to na rozdílů od termínu „vesmír“ (nebo „universum“), a také v jakých přesně souvislostech. Pro astronoma (astrofyzika atd.) znamená „vesmír“ souhrn (úhrn) všech hvězd a jejich oběžnic, úhrn všech galaxií a skupin galaxií, mezihvězdné energie a hmoty, nejnověji také všechnu skrytou (temnou) hmotu a skrytou (temnou) energii, a to včetně příslušných časoprostorových struktur, tj. včetně vzniku Velkým třeskem (pokud ta teorie vydrží), dalšího vývoje (v němž ovšem neplatí jednotný čas ani jednotný prostor), atd. Obecně mají vědci za to, že zdaleka ještě nevědí (resp. nevíme), co všechno k takovému vesmíru (eventuelně našemu Vesmíru) náleží, ale zkoumají se jen ty „vesmírné útvary“ a to, čím jsou charakteristické. Spojitost Vesmíru a jeho vesmírných struktur se vznikem a povahou třeba života (ale také člověka, vědomí a myšlení, tedy nejen „vitálním“, ale také „morálním“ řádem, řečeno s Rádlem atd.) se nezkoumá, ale je přenechána amatérským nebo filosofickým úvahám. V tomto smyslu pak ovšem „Vesmír“ není celým světem, není „světem jakožto celkem“, ba ani „úhrnem“ všeho, není veškerenstvem, skutečným „všehomírem“. Na druhé straně slova „svět“ je často užíváno ve smyslu pouhého „osvětí“ (nejen biologického), jehož jakási relativní „celkovost“ je předpokládána, ale aniž by se uvažovalo o „pravém celku“, tj. o jeho subjektní integrovanosti (byť stále budované a dobudovávané), a ovšem aniž by se uvažovalo o eventuelní aplikovatelnosti takového pojetí na „veškerenstvo“. Pak je možno poměrně nevyjasněně mluvit (a myslet) o „světě živých bytostí“ jakoby podobně (analogicky) jako o „světě hvězdných soustav“, ale také o „světě matematiky a čísel“, o „světě umění“ apod. Otázka zcela zvláštní a specifická: je takto možno mluvit také o „světě filosofie“ nebo o „světě idejí“ či „myšlenek“?
(Písek, 101130-1.)
vznik lístku: listopad 2010

Vesmír a jeho stáří (atd.)

Ladislav Hejdánek (2013)
Naši teoretičtí astrofyzikové mají za to, že tento náš Vesmír není starší než takových 15 miliard let, kdy vznikl tzv. Velkým třeskem. Je to pochopitelně matematicko-fyzikální konstrukce, ale s poznáváním Vesmíru to tak je vždycky – přímé „vnímání“ zdaleka nestačí, abychom porozuměli vesmírným dějstvím. Vážnou otázkou je ovšem, dostačuje-li naše poznání některých stránek pozorovatelného Vesmíru k tomu, abychom mohli spolehlivě usuzovat na celý Vesmír, zejména pokud jde o jeho trvání v čase. Není možné, že Vesmír je mnohem starší prostě proto, že se, jak máme za to, zrodil Velkým třeskem nikoli celý, ale právě jen pokud jde o těch necelých 5% toho, co je (či spíše pouze bylo) pro nás pozorovatelné? Nemůže být např. skrytá hmota a zejména skrytá energie třeba mnohem starší? A další zatím nezodpověděná otázka: odborníci mluví o jakémsi velmi rychlém „rozfouknutí“ právě zrozeného Vesmíru ihned v prvních chvílích (vteřinách a minutách). Způsobila to také temná energie? A proč potom nastalo zase zpomalení, zatímco zrychlování pozorujeme až mnohem později? A ještě také pokud jde o temnou hmotu: jaký smysl by mohl být v tom, že běžná hmota a temná hmota na sebe navzájem reaguje pouze gravitačně, ale jinak nikoli? A takových otázek by bylo možno najít a formulovat ještě víc,
(Písek, 130203-2.)
vznik lístku: únor 2013

Vesmír oscilující

Ladislav Hejdánek (2015)
Oscilující model je pro některé kosmology filosoficky přitažlivý zvláště proto, že se podobně jako model stacionárního vesmí/128/ru krásně vyhýbá problému vzniku. Přináší však s sebou jednu vážnou teoretickou obtíž. Poměr počtu fotonů a nukleonů v každém cyklu (nebo přesněji entropie na jeden nukleon) se mírně zvětší vlivem tření (tzv. objemová viskozita) při rozpínání a smršťování vesmíru. Pokud víme, vesmír by měl zahájit každý nový cyklus s novým, nepatrně vyšším poměrem počtu fotonů a nukleonů. Tento poměr je nyní velký, ale ne nekonečný, takže si nedovedeme představit, jak by mohl vesmír v minulosti projít nekonečný počtem cyklů.
Avšak všechny tyto problémy mohou být rozřešeny, a ať se kterýkoli kosmologický model ukáže být správný, žádný nás nemůže příliš uspokojit. Lidé nemohou odolat pokušení věřit, že máme nějaký zvláštní vztah k vesmíru, že lidský život není právě víceméně směšný výsledek řetězce náhod sahajícího pět do prvních tří minut, ale že jsme byli nějak do vesmíru zahrnuti od počátku. ... Čím více vesmíru rozumíme, tím se nám zdá nesmyslnější.
(4783, První tři minuty, Praha 1982, str. 127-28.)
vznik lístku: květen 2015