ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Martin Heidegger  ✖ Překonat  ✖

Aristokracie ducha | Překonat filosofa | Duch a jeho ,výšiny‘ | Proletariát akademický

Martin Heidegger (1931)
Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skuteč-nými výtvory ducha.
(Od toho všeho jsme dnes na hony vzdáleni. Mluví se u nás o akademickém proletariátu. Rozumí se tím masa duševních pracovníků, pro které není zaměstnání. V tom je obsaženo mínění, že tento proletariát bude odstraněn, budou-li této mase vytvořena pracovní místa. Aka-demický proletariát však vládne v docela jiném smyslu. Je nutno bez přehánění říci: ke .špičkovému vědeckému výkonu' – abychom použili tohoto hrůzného slovního spojení – už dnes dávno není zapotřebí aristokracie ducha. Také ti, a právě ti, kteří jsou už dávno zaopatřeni, jsou už dávno proletáři, poněvadž si ve své neschopnosti být aristokraty libují. Nemají totiž smysl pro nejvyšší výšiny ducha – což je boj -, ani [83] vnitřní sílu chopit se vlády.)
Pouze když budeme opravdu nemnozí, procitne smysl pro velikost, a jen tehdy se budeme schopni divit. Údiv je však překonání samozřejmého.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I.Chvatík, Praha 2001, str. 69.)
vznik lístku: srpen 2003

Překonat filosofa

Martin Heidegger (1931)
Je tedy třeba u Aristotelovy definice jako domnělé triviality vydržet a ukázat ji v jejím bytostném obsahu. Když si tento požadavek byť jen na okamžik skutečně ujasníme, vidíme, že Aristoteles, a tak i každá [82] filosofie, nám zůstane uzavřen, jestliže jej nepřekonáme ve směru jeho vlastních východisek a otázek. Máme-li toho dosáhnout, pak zřetelně uvidíme, jak je tento úkol troufalý. Zajisté. Ale filosofování také nikdy nebylo nic jiného než největší troufalost, jíž se na sebe samu odkázaná existence člověka odvážila.
Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skutečnými výtvory ducha.
(Aristotelova Metafyzika IX, 1–3, přel. Iv. Chvatík, Praha 2001, str. 68–69.)
vznik lístku: srpen 2003