LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES
Pravda  ✖ Pravda a pravdivost  ✖ Přirozenost a Pravda  ✖ Pravda a tématizace  ✖ Filosofie a pravda  ✖

Filosofie a pravda

Georg Wilhelm Friedrich Hegel ([1812-16])
Filosofie nemá tu výhodu, kterou mají jiné vědy, že by mohla předpokládat, že její předměty jsou dány bezprostředně v představě a že metoda začátku i průběhu jejich poznávání je již hotová. Je pravda, že své předměty má filosofie společné především s náboženstvím. Náboženství i filosofie se zabývají pravdou, a to v tom nehlubším smyslu – totiž že bůh a jen bůh je pravda. Jak náboženství, tak filosofie se dále zabývají oblastí konečna, přírodou a lidským duchem, jejich vzájemným vztahem a jejich vztahem k bohu jako ke své pravdě. Filosofie tedy může, ba musí předpokládat, že už nějak známe její předměty a že se o ně zajímáme. Musí to předpokládat již proto, že vědomí si vytváří o předmětech představy dříve než pojmy, ba že myslící duch postupuje k myšlenkovému poznávání a chápání jen skrze představování a tím, že se na ně obrací.
Při myšlenkovém zkoumání se však brzy stává zřejmým, že toto zkoumání v sobě zahrnuje požadavek ukázat, že jeho obsah je nutný, tj. dokázat jak bytí, tak i určení svých předmětů. Ukazuje se, že nestačí, jsme-li s předměty jen takto obeznámeni, a že je nepřípustné činit předpoklady a ujištění či takého předpoklady a ujištění připouštět. Obtíž, jak začít, však vyvstává zároveň i proto, že začátek jako něco bezprostředního už něco předpokládá, či spíše sám je takovým předpokladem.
(7226, Malá logika, Praha 1992, str. 39 – Úvod, § 1.)
date of origin: leden 2005

Filosofie a pravda

Ladislav Hejdánek (2008)
Rádl klade v Útěše otázku (zřejmě řečnickou): „není-li pravda poslední autoritou, jaký má vůbec filosofie úkol?“ (0613, s. 14). I z jiných míst (nebudeme je teď uvádět) je zřejmé, že Rádl chápe filosofii jako „lásku k pravdě“ či „touhu po pravdě“, že tedy upřesňuje prastarý výměr „filosofie“, připisovaný Pythagorovi – ostatně stejně jako toto pojmenování – tím, že na místo „moudrosti“ staví „pravdu“. Pravda pro něho ovšem není pravdivý soud, pravdivá myšlenka nebo pravdivý poznatek, což všechno v běžném hovoru zkracujeme tak, že mluvíme o „pravdě“. Abychom tedy náležitě zdůraznili, že jde o „pravdu“ jako „poslední autoritu“, která stojí nade všemi našimi „pravdami“ (pravdivými soudy, myšlenkami, poznatky atd.), budeme v takovém případě raději psát „Pravdu“ s velkým „P“ na počátku. Starý, údajně pythagorejský výměr „filosofie“ by tedy zněl: je to nejvyšší touha po Pravdě a nejvyšší láska k Pravdě, dalo by se také říci, myšlenkové spřátelení s Pravdou. Právě v tom smyslu zdůrazňuje Rádl také to, že Pravdu neustanovujeme my (lidé), ale že se do ní rodíme (dtto, s. 16). To je třeba náležitě odlišovat od jiné formulace, totiž že se rodíme „s pravdou“, nebo že se rodíme jakožto „pravdiví“ (jako to bývá zvykem vyslovovat o svobodě: všichni lidé se rodí svobodní, jejich svoboda je jim jakoby „při-dána“ v okamžiku, kdy se rodí, takže ji „mají“ od narození, od okamžiku svého zrození). Právě z tohoto důvodu, totiž že přetrvávají četné předsudečné představy a předsudečná pojetí, je zcela na místě, že Rádl jasně a zřetelně říká, že ne my „máme“ Pravdu, ale Pravda že „má“ nás. Není to vlastně jeho myšlenka, resp. Pokud ano, nebyl zcela originálním, protože sto let před ním něco podobného vyjádřil mladý Karl Marx. Je konec konců jedno, můžeme-li dokázat nebo aspoň z něčeho usuzovat, že Rádl ty staré Marxovy novinářské texty četl; je to možné, ale nevím, nakolik to je pravděpodobné, i když Rádl byl sociální demokrat. V každém případě však lze považovat shodu těchto velmi odlišných myslitelů celkem za šťastnou, protože umožňuje odvolávat se na mladého Marxe v eventuelních diskusích a rozhovorech s těmi, kdo marxismem byli ovlivněni a budou tuto ideologii (spíše než filosofie) chtít oprašovat a obnovovat v nových formách.
(Písek, 080810-2.)
date of origin: srpen 2008

Pravda a filosofie | Filosofie a pravda

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)
... Zunächst aber darf ich nichts in Anspruch nehmen, als das sie vor allem nur Vertrauen zu der Wissenschaft und Vertrauen zu sich selbst mitbringen. Der Mut der Wahrheit, der Glaube an die Macht des Geistes ist die erste Bedingung der Philosophie. Der Mensch, da er Geist ist, darf und soll sich selbst des Höchsten würdig achten; von der Grösse und Macht /14/ seines Geistes kann er nicht gewiss genug denken. Und mit diesem Glauben wird nichts so spröde und hart sein, das sich ihm nicht eröffnete. Das zuerste verborgene und verschlossene Wesen des Universums hat keine Kraft, die dem Mute des Erkennens Widerstand leisten könnte; es muss sich vor ihm auftun und seinen Reichtum und seine Tiefen ihm vor Augen legen und zum Genusse geben.
(6968, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie I, Werke 18, Suhrkamp, S. 13-14 – Heidelberger Niederschrift.)
--- --- ---
... Zprvu však nesmím požadovat nic, než abyste si sem především přinesli jedině důvěru k vědě a důvěru k sobě samým. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Člověk, protože je duch, může a má se považovat za hodna toho nejvyššího; o velikosti a moci jeho ducha nemůže být jeho mínění nikdy dost vysoké. A s touto vírou nebude nic tak nepoddajné a tvrdé, co by se mu neodkrylo. Zprvu skrytá a uzavřená podstata vesmíru nemá síly, jež by se mohla postavit na odpor odvaze poznání; musí se před ním rozevřít a vyjevit mu svá bohatství a své hlubiny, aby jich užíval.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, přel. Karel Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 13.)
date of origin: červen 2014

Pravda u Merleu-Pontyho | Pravda a spory filosofů | Pravda a filosofie | Filosofie a pravda

François Heidsieck (1971)
Un philosophe en effet n’a pas des amis ou des ennemis comme un stratège des alliés ou des adversaires. Il a, dans une fraternité tendue, qui a besoin du conflit et de la dispute, des émules qui cherchent avec lui, contre lui tout aussi bien, une vérité qui soit la même devant tous, qui soit la Vérité. Merleau-Ponty la cherche comme s’il l’avait trouvée, la trouve comme devant être cherchée encore. Plus que beau¬coup de ses contemporains il la tient pour universelle, et pour accessible à quiconque. Du même mouvement, il invoque la Vérité, la refuse à la prétention de celui qui s’est « appliqué à n’avoir que des idées éternelles »1 et la détecte en toute entreprise humaine : « Notre rapport avec le vrai passe par les autres. Ou bien nous allons au vrai avec eux, ou ce n’est pas au vrai que nous allons »2. Ce qui ne signifie pas que les autres détiennent d’avance la solution et qu’on puisse trouver le vrai, comme disait Bergson, « dans le cahier du maître »3.
(4350, L´ontologie de Merleau-Ponty, PUF, Paris 1971, p. 17-18.)
date of origin: květen 2012