ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Š  ✖ Šalda, František Xaver  ✖

Šalda, František Xaver

Jan Patočka (1946)
„Psát o něm – nebo mlčet o něm? Obojí je mně těžké.“a Nejen proto, že kulturní obzor Šaldův se nekryje s tím, co za svůj kulturní obzor považuje pisatel těchto řádek, a přece se ho úzce dotýká.; nýbrž že je ten člověk tak nesmírně včerejší a zároveň tak naléhavě dnešní; že přitahuje, láká, volá za sebou a vyvádí do hloubek a výšek, kterých sledovatel neviděl a nebyl schopen, ale kdesi uprostřed vrcholů se rozplývá a nechává nás samy; že je tak bohatý, skvělý a živý, že dodnes nikomu se nepodařilo najít formuli jeho bytosti podobným způsobem, jaký proň sama byl čímsi samozřejmým při jeho nesčetných diskusích a polemikách, kde se to takovými formulemi osobností jen hemží; formulemi, které jsou tajemstvím jeho kriticimsu, poněvadž základní metodickou pomůckou kritického myšlení. Ale to je zároveň, co v rozpacích, které nekritik a nehistorik pociťuje před Šaldou, má konečně vrch; musí jej vydráždit a vyprovokovat tento fakt, že Šalda nesmírně mnoho, nesmírně živě a „dravě“ myslí. Tím nechci Šaldu určovat jako intelektualistu; myšlení skutečné není věcí tzv. čistého intelektu, což je věc vykonstruovaná podle úpadkové a zmechanizované formy myšlenkové funkce, kde se obměňují a rozmělňují hotové myšlenkové recepty, nýbrž je neoddělitelné od vášně, poněvadž je inspirací, a kdy ne cele tou, aspoň vždy pokusem inspirací proniknout to, co nám život předkládá jako krvavou naléhavost životní. /133/
Tento stálý zápas myšlenkové inspirace a životní naléhavosti při naprostém převládnutí inspirace cítím u Šaldy jako jeho osobní příznak. Ale blízko toho leží právě důvod, proč mi u Šaldy něco připadá včerejším; jeho myšlenková inspirace je totiž sama projevem jeho nejústřednější víry, totiž víry ve vládu ducha ve světě, v jeho svrchovanost v zápase se vším cizím a hlavně v jeho spojitost s absolutním duchovním principem. ... Jest krátce u Šaldy přítomna ona víra 19. věku, kterou by bylo možno nazvat zbožněním nekonečného ducha, víra, která u něho nemá ovšem oné zákonité, klasicky uklidněné podoby, kterou přijímá u katedrových idealistů; ale inspirační pramen, třebaže tato tvorba je jím prolnuta daleko bezprostředněji, bolestněji, nekompromisněji, je vcelku týž. Šalda nevěří v naprostou césuru mezi lidským a božským, natolik je goethovec bez goethovské „pasivnosti“, ryzí teoretičnosti, intelektuálnosti. I lidské znamená mu posléze nekonečné: to je mu podmínkou, aby člověk mohl cosi znamenat vesmírně, spolupracovat se samotným Bohem na jeho nedotvořené podstatě a díle. Je-li toto stanovisko čímsi schopným ještě opakování, musí ukázat budoucnost; faktum je, že v dnešní době doznívá stále slaběji, a to i v zemích, kde donedávna jeho tradice byla nejsilnější. ...
-----------------------
a Tak začíná František Xaver Šalda svou stať Friedrich Nietzsche, in: Šaldův zápisník III (1930/31), str. 1. (Pozn.vyd.)
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 132-33.)
vznik lístku: září 2014