LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile | Absolutno



Absolutno a pravda

Ladislav Hejdánek (2003)
Mluvit o „absolutní pravdě“ v protivě k pravdám relativním je terminologicky poněkud problematické. Absolutus znamená původně oddělený, postrádající jakýkoli vztah k něčemu jinému. Proto by to znamenalo, že pravda je svým způsobem netečná vůči tomu, co se děje v e světě „relativních pravd“. Ale to by byl hrubý omyl. Každá relativní pravda je nejen vůbec možná díky Pravdě, nýbrž stává se (relativní) pravdou teprve ve světle (a ještě spíš: v prostoru, v mocném poli) Pravdy. A to ne proto, že by každý pohyb relativní pravdy v tomto poli vyvolával automaticky jakési vyjevování mezí platnosti a neplatnosti oné relativní pravdy, nýbrž protože Pravda je vskutku jakoby ,aktivní‘, je v pohybu (byť v časově opačném směru, než jak známe o veškerých pohybů vnitrosvětných): Pravda vskutku přichází, má adventivní charakter, a veškeré naše tzv. relativní pravdy jsou jen odpovědí na výzvy Pravdy. A dále platí, že tyto výzvy (nepředmětné, ale přicházející) mají adresný charakter, tj. přicházejí ke konkrétním lidem, takže nemůžeme o vyjevování oněch mezí relativních pravd mluvit jako o obdobě pohybu elektrického vodiče v magnetickém poli. – A to, co tu bylo pověděno, neplatí pouze o vždy znovu přicházející Pravdě, nýbrž také a především o čase: časová pravých jsoucen není důsledkem jejich pohybu (proměn), nýbrž jejich pohyby (proměny) mají v přicházejícím čase budoucnosti) umožnění a základ svého pohybu, svých proměn.
(Písek, 030806-1.)
date of origin: srpen 2003

Nekonečno (absolutno) | Absolutno (nekonečno)

Jan Patočka (195?)
Striktní důkaz nekonečna (absolutna) by se rovnal průkazu jeho konečnosti, čili contradictio in adiecto.“ Nekonečno by muselo být dáno, obsaženo v konečnu. Ve skutečnosti [lze] pouze jedno: možno záporně poukázat k tomu, že konečno samo se nikde ne-uzavírá, že odporuje samé zkušenosti, že by tvořilo hotový a uzavřený celek.
Jsou však jen dvě možnosti: buď celek je obsažen v konečném (a nazveme-li celek absolutnem, pak i absolutno je obsaženo v konečnu), nebo v něm obsažen není; potom však, jelikož konečné musí být součástí toho, co je mimo ně, platí, že konečno je obsaženo v absolutnu.
V jistém smyslu je absolutno ve zkušenosti doopravdy obsazeno: zkušenost je zápasem s ním, s jeho nekonečností, a tento zápas spočívá v tom, že se pokoušíme si je nadiktovat, ale vždy znovu se přesvědčujeme, že to nedovedeme.1“
Kdyby absolutno bylo konečné, pak všecek jeho obsah by mohl být zahrnut v konečné řadě pojmů.
Je-li nekonečné, pak náš zápas, i když prakticky úspěšný, musí být nakonec marný.
Je možno mezi těmito dvěma možnostmi ze zkušenosti rozhodnout? Zkušenost na to sama nestačí, neboť vždy může dokázat jen, že dané schéma vyhovuje pro tento případ, nikoli, že bude vyhovovat vždy; nevyhovuje-li, dokazuje pouze, že nevyhovuje toto schéma, nikoli, že nevyhoví jednou jiné.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 478.)
date of origin: srpen 2003

Svoboda „absolutní“ | Absolutno

Ladislav Hejdánek (2006)
Pokud vůbec můžeme připustit něco takového, jako je „absolutní svoboda“, pak to musíme domyslit právě ve smyslu absolutnosti. A absolutně „svobodná“ může být jen událost „primordiální“, tj. taková, která ještě nevstoupila do žádného vztahu s ničím jiným, tedy ani s jakoukoli primordiální událostí jinou. Pak má slovo „absolutní“ veškerou váhu (absolutus = oddělený, vydělený), ale naproti tomu ona „svoboda“ ztrácí jakýkoli rozumný smysl. A pokud tam přece jenom najdeme jakýsi zbytkový, reliktní „smysl“, pak to asi neznamená nic víc než „nahodilost výskytu“, tj. jakousi primordiální podobu „novosti“ (neodvislé od žádné předchozí „příčiny“), která ovšem právě proto, že je zcela „počáteční“, je naprosto stejná jako všechny primordiální události ostatní (od nichž se neliší ani svým umístěním v prostoru, ale ani místem v času, neboť takové primordiální události „se vyskytnou“ takřka vždy mimo čas a mimo prostor. (Výjimky existují, ale znamenají zároveň konec „absolutnosti“.) Ovšem tady je třeba celou věc domyslit: primordiální událost „vzniká“ jako „absolutní“ novinka, a proto je sice nezávislá na čemkoli jsoucím, ale není nezávislá na „nicotě“, z niž se „vynořuje“ jako „něco“, tj. tak, že se stává něčím. Tak je ovšem vlastně závislá na oné „nicotě“ – a není od n í – „původně“ – oddělena, nýbrž sama se od ní musí oddělit. Ovšem i když se od ní oddělí, už to, že se od ní oddělit musí, znamená, že je na ní závislá. Tak se ukazuje, že „absolutní svoboda“ jakožto „absolutní nezávislost“ je vlastně nejen nemožná v rámci „světa“ ve smyslu „všehomíru“, nýbrž je dokonce nemyslitelná i mimo tento rámec. „Oddělenost“ ve smyslu absoluce od „původní nicoty“ není možná jinak než ve smyslu relativním (tj. částečném a dočasném). – A je-li tomu tak dokonce už na nejnižších úrovních, platí to tím spíš o úrovních dalších a vyšších. Zároveň ovšem je třeba dodat, že sama „nicota“ není a nemůže být ničím „absolutním“, neboť je vždycky spjata s tím, že svou „negativitu“ nutně obrací proti sobě, tj. musí ze své podstaty popírat sebe samou. Nicota, která popírá sebe, se nutně mění v ne-nicotu, tj. v něco. Ovšem nic, co takto vznikne popřením nicoty, se od ní nikdy naprosto a dokonale nemůže oddělit – nikdy to nemůže být popření „absolutní“. Tak jako nicota popírá samu sebe, nutně popírá také jakoukoli svou proměnu v něco. Proto každé něco se zas – dříve nebo později – mění v nic, tj. pomíjí. Z čehož vposledu vyplývá, že idea „na ničem jiném nezávislé existence“ ve smyslu „substance“ je vadná a nedržitelná. Absolutno samo je nemyslitelné v tom smyslu, jak bylo myšleno v minulosti.
(Písek, 060311-3.)
date of origin: březen 2006

Absolutno

Ladislav Hejdánek (2008)
Přijmeme-li termíny „absolutno“ a „absolutní“, pak musíme naprosto zřetelně pojmově vymezit jejich význam. V našem světě (v tomto Univerzu, v tomto Vesmíru, jak je běžně chápán) není absolutně nic absolutního (tedy vůbec nic), ovšem s výjimkou toho, že absolutně žádná cesta nevede a nemůže vést ven z něho, tj. z tohoto Vesmíru, k něčemu (k čemukoli) jinému. To platí hned v několikerém směru: není možný žádný pohyb, žádný výkon, který by dokázal jakýmkoli způsobem tento Vesmír opustit, překročit jeho „meze“ a přesáhnout, překonat svou spjatost s ním, vynaložením nějakého úsilí a za použití nějakých „vnitrosvětných“ prostředků. Slovo „absolutní“ znamená původně „oddělený“ nebo „vydělený“; v tomto světě není nic naprosto odděleno ode všeho ostatního (resp. od čehokoli jiného, co je také v tomto světě). To však neznamená, že uvnitř toho světa je všechno propojeno tak, že žádné meze ani hranice neexistují. Právě naopak: tento svět by nebyl možný (přinejmenším v této podobě), kdyby takových hranic vůbec nebylo. Nicméně všechny tyto hranice a meze uvnitř světa jsou jen „relativní“, tj. jsou tím či oním způsobem překročitelné – a tím vlastně také změnitelné. To znamená, že sice v jistém (neabsolutním) smyslu v tomto světě všechno (nějak) souvisí se vší ostatním, ale na druhé straně tu jsou zcela zřejmé a zřetelně pozorovatelné nesouvislosti, tedy meze, přehrady, které sice lze za jistých okolností překonávat, ale není to možné bez úsilí a také bez vhodných podmínek a okolností. A naproti tomu všemu platí, že v jistém odlišném smyslu se s vět vyznačuje tím, že má meze, které jsou nepřekročitelné. A to nejen nemusíme, ale vlastně nesmíme chápat tak, že tyto meze oddělují tento svět od nějakého jiného světa (jiných světů), ke kterým by jinak přístup byl možný, kdyby oněch mezí nebylo. „Absolutní“ oddělenost světa spočívá v něčem jiném: v tom, že ze světa samého není možno se jakýmkoli způsobem dostat k tomu, co je jeho vlastním předpokladem základem, tj. k tomu, co je zcela prosté veškeré „předmětnosti“, tedy k „nepředmětnosti“ („ryzí nepředmětnosti“). Ale ani v tomto smyslu nejde o nespojitost resp. oddělenost naprostou, „absolutní“, neboť to, co je nemožné žádným úsilím ani výkonem zevnitř světa, je možné ze strany „ryzí nepředmětnosti“. K té se sice nelze dostat žádnými aktivitami, žádnými výkony ani úsilím, ale ona sama „přichází“. A bez toho neustálého, byť nikoli stereotypního a neproměnného „přicházení“ by tento svět, tento Vesmír, nemohl existovat, prostě by ho nebylo. A „přicházení“ této „ryzí nepředmětnosti“ má zvláštní charakter: přichází výhradně prostřednictvím zahajovaných „událostí“ a pak zejména prostřednictvím jednotlivých „subjektů“.
(Písek, 081024-1.)
date of origin: říjen 2008