Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Abstrakce



Abstrakce

Ladislav Hejdánek (2009)
O abstrakci můžeme mluvit pouze tam, kde jí předchází nějaký stav nebo proces ještě ne-abstrahovaný, který však ten, kdo abstrakci provádí, má už k dispozici. Nelze tedy mluvit o abstrakci tam, kde výsledek (výtvor, produkt) oné údajné abstrakce je (má být) pokusem o postižení něčeho, co ještě k dispozici není, co teprve má být poznáno a uchopeno. Tak např. pojem psa domácího nemůže vzniknout (být vytvořen) tím, že odebereme některé atributy našemu Rekovi, pokud nemáme především k dispozici nezbytný pojem, vztahující se k tomuto konkrétnímu zvířeti, jež chováme v naší domácnosti. To však nemůžeme mít, protože pojem konkrétního psa neexistuje; můžeme jej pouze pojmenovat a pak tím pojmenováním mínit, nikoli však pojmově vymezit. A „abstrahovat“ přímo z konkrétního zvířete nemůžeme, neboť takovému konkrétnímu zvířeti nemůžeme „odebrat“ žádné vlastnosti ani atributy jinak, než leda chirurgicky apod., tedy fyzickým násilím. „Abstrahovat“ však nemůžeme ani určitou představu, můžeme ji jen vyměnit za jinou. Zkrátka a dobře: abstrahovat můžeme jen nějaký pojem, který je vzhledem k onomu výslednému „konkrétnější“. Zdá se však, že to je jenom jeden ze způsobů, jak lze dospět k nějakému „abstraktnímu“ (přesněji „abstraktnějšímu“) pojmu, neboť jinak bychom museli nejdříve zkoumat, jak se dostáváme k pojmu méně abstraktnímu, z něhož můžeme vyjít, abychom příslušnou abstrakcí dospěli k pojmu abstraktnějšímu, tj. obecnějšímu. Je proto zřejmé, že vznik nějakého pojmu (a to znamená abstraktního pojmu, protože „konkrétní“ pojmy nejsou možné) musíme vyložit jinak než jako výsledek nějakého „abstrahování“; pojem musí být nasouzen, abychom se mohli pokusit od něho přejít k nějakému jinému pojmu příslušnou abstrakcí, tj. abychom mohli přejít k pojmu obecnějšímu. Každé abstrakci tedy nutně musí předcházet nasouzení příslušného pojmu, od kterého chceme abstrakcí přejít k nějakému pojmu obecnějšímu.
(Písek, 090301-2.)
vznik lístku: březen 2009

Abstrakce a vědy

Ladislav Hejdánek (2010)
Obecně panuje od jisté doby) přesvědčení, že filosofie se zabývá pouhými abstrakcemi, zatímco vědy (zejména ovšem přírodní) se zabývají konkrétními, reálnými skutečnostmi. To je ovšem hluboký omyl. Takzvanými abstrakcemi se musí zabývat každá věda, pochopitelně podobně jako filosofie. Jde o jiný rozdíl: vědy u těch abstrakcí zůstávají, kdežto filosofie používá abstrakcí k tomu, aby se zaměřila za konkréta, tj. na „přirozené“ nebo i „umělé“ srostlice (jde o to, že concretum = srostlice). Právě proto mají zejména přírodní vědy – a dokonce i biologické vědy, kde to přímo bije do očí – takové potíže s tím, jak vůbec počítat s celky a s celkovostí, zvláště pak je myšlenkově (pojmově) takový celek a celkovost uchopit a vymezit. Ovšem zcela mimořádným problémem je svět sám, univerzum: nevíme, zda je svět skutečně „univerzem“, zda má nějakou svou jednotu, a v čem ta jednota vlastně spočívá. Vědy jsou však z podstaty věci vždycky pouze odbornými vědami, a proto se vůbec nedovedou ke světu vcelku vztáhnout. To má ten důsledek, že nutně považují „svět“ – ať už vědomě anebo nechtěně a nevědomě – za „hromadu“. Už samo soustředění na něco ze světa znamená zabývat se něčím částečným, pouhým aspektem nebo zlomkem světa – a nikoli skutečným světem. Všechny odborné vědy se tudíž nutně zabývají pouze abstrakcemi, a nikoli konkrétními skutečnostmi; a ani filosofie se nikdy nesmí zabývat pouze jednotlivými konkrétními skutečnostmi, protože ty nikdy nejsou v izolaci, nejsou odděleny ani vyděleny z ostatních konkrétních skutečností, ale musí být viděny a poznávány v kontextu, tj. v souvislosti s celým ostatním světem vcelku. Je to jedním z velkých úkolů filosofie a filosofů, aby stále znovu ukazovali, jak je třeba všechny vědecké poznatky znovu uvádět do kontextu s jinými poznatky a tak stále upozorňovat na to, že jejich vydělení jakožto jednotlivých a osamocených smí být pouze provizorní a metodické, ale stále při plném povědomí toho, že není dovoleno je jako vydělené a oddělené ponechávat v izolaci a bez interpretace ve vztahu ke světu vcelku.
(Písek, 100123-3.)
vznik lístku: leden 2009

Abstrakce

Wikipedie ()
Abstrakce ve filozofii označuje buď důležitý moment procesu poznání při přechodu od smyslového k racionálnímu poznání, nebo jako hotový výsledek tohoto procesu. Proces abstrakce spočívá obecně v tom, že existuje řada analytických aktů myšlení, jimiž je zpracováván konkrétní smyslový materiál a při nichž se odhlíží od určitých znaků, vlastností a vztahů daného předmětu. Jiné znaky, vlastnosti a vztahy jsou naopak vyčleňovány jako podstatné a současně nabývají variabilní charakter prostřednictvím znaků nepodstatných.
Výsledkem procesu abstrakce, který je těsně spjat se zobecněním, jsou pojmy, které odrážejí podstatu předmětů. Antonymem abstraktního je „konkrétní“.
http://cs.Wikipedie.org/wiki/Abstrakce
vznik lístku: leden 2010

Abstrakce v teorii poznání

Wikipedie ()
Problém abstrakce patří k základním a nejobtížnějším otázkám teorie poznání.
Platón jako první upozornil na to, že při poznání je nutno nějakou ideu jako pojem oddělit od všech ostatních. Aristotelés se abstrakcí zabýval podrobněji. Zkoumal otázku, jak myšlení dospívá od smyslově daného, jednotlivého k obecnému. Tvrdil, že myšlení může poznat jen obecné. Formu pouze prostřednictvím obrazových představ, které mají svůj původ ve vnímání. Přitom myšlení odděluje určité vlastnosti od konkrétních předmětů. Matematik například ve svých úvahách odhlíží od všeho smyslového, ponechává jen kvantitu a přemýšlí jen o ní samotné. Přes tyto důležité poznatky však Aristotelés neuměl vysvětlit, jak vznikne abstraktní poznání ze smyslového materiálu.
Na Aristotela navazuje v problému Abstrakce Tomáš Akvinský, který teorii abstrakce spojuje s prvky platonismu. Lidský rozum díky své účasti na světle božího rozumu prosvětluje obrazné představy a abstrahuje z nich formy. Tyto formy existují původně v božím rozumu před věcmi, současně ve věcech a poté jako obecné pojmy v lidském rozumu.
K dalšímu vývoji teorie, která se zabývá abstrakcí, přispěli empirističtí filozofové. John Locke tvrdil, že abstrakce je činnost rozumu. V průběhu této činnosti vznikají obecné ideje. K jejich označení jsou pak přidělena obecná slova a to tím způsobem, že jsou oddělena od podmínek času, místa a od jiných idejí. Tím se stávají tyto ideje obecnými reprezentanty všech věcí toho samého druhu a lze tedy věci rozdělit do různých tříd. Tato obecnost, dosahována abstrakcí, vzniká rozumem, a nepřísluší věcem, protože ty jsou vždy jednotlivé. To, co je nazýváno podstatou, je jen člověkem vytvořenou abstraktní idejí. Lockovo pojetí se stalo prototypem pro empiristické teorie abstrakce, která je dodnes prostřednictvím George Berkeleye a Davida Huma tradována v novopozitivismu.
Abstrakce je logická metoda. Spočívá v tom, že se odhlíží od určitých znaků, vlastností a vztahů daného předmětu, zatímco jiné jsou naopak vyčleňovány jako podstatné.
- generalizující abstrakce – odděluje nepodstatné vlastnosti věci, vztahů apod. vyčleňuje podstatné
- izolující abstrakce – vyčleňuje určité vlastnosti, vztahy atd. z jejich souvislostí a propůjčuje jim do určité míry samostatnou existenci
- idealizující abstrakce – vytváří pojmy tak, že se nejdříve konstruují ideální objekty, jimž tyto pojmy odpovídají
http://cs.Wikipedie.org/wiki/Abstrakce
vznik lístku: leden 2010