Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Akce


<<  <  1 / 2   >   >>
záznamů: 10

Akce a „směr času“

Ladislav Hejdánek (2007)
Každá akce (rozumí se skutečná akce) přináší do světa, jak „jest“, něco nového, co tam dosud nebylo a co nelze nijak odvozovat od čehokoli, co tam už „bylo“; to pochopitelně neznamená, že se každá akce (zejména kterákoli komplikovanější akce) může obejít bez použití a využití mnoha „složek“, které tu už „byly“. Na tom právě záleží jak průběh, tak výsledek takové akce, jaké „složky“ se jí podařilo použít pro své „uskutečnění“. Zatímco se jak filosofie, tak vědy, jež se od ní oddělily, zajímají především a takřka výhradně o tyto „složky“ (většinou „nižší“), ona „novost“, která je pro každou akci tak charakteristická a přímo konstitutivní, bývala přehlížena a ponechávána stranou. A pokud se přece jen tento problém „novosti“ někdy dostal do okruhu toho, co bylo tématizováno, ukázalo se velmi rychle, že zcela chybí potřebný pojmový (myšlenkový) aparát, který by dovoloval problém třeba jen formulovat a tak předběžně uchopit. Přímo nepřekonatelnou překážkou bylo v těchto případech zcela nesprávné a vlastně nevypracované pojetí času, časovost a zejména budoucnosti. Máme-li vůbec uznat, že něco takového jako „akce“ (a to znamená s přiznáním její „novosti“) je možné, nemůžeme její zdroj či původ vidět v ničem již uskutečněném (a tedy minulém); každá akce je děním resp. součástí dění („výběžkem“ událostného dění), a každé dění začíná tak, že nejprve není. Kdybychom nepředpokládali něco elementárně důležitého, ani přímo pro akci (a vůbec událost) konstitutivního, co „přichází“ z budoucnosti, nemohli bychom „novost“ nijak vysvětlit – a tedy ani uznat. Rozhodující tu je, abychom dokázali myslet „přicházení z budoucnosti“, aniž bychom to nějak předem jako hotové, již nějak uskutečněné do té budoucnosti „strkali“. Zároveň je důležité si plně uvědomit, že vlastní akce ve svém „ohnisku“ či „jádru“ směřuje opačným směrem než tzv. reálné dění (tzv. „uskutečňování“), totiž do budoucnosti. Pouze výsledky akcí resp. jejich relikty se „dějí“ tak, že ze své aktuálnosti přecházejí do minulosti, tj. vlastně – až na ty relikty či zbytky – pomíjejí. K tomu, aby nějaká akce mohla být zahájena, potřebuje naprosto nutně něco „času“, tj. budoucnosti; a toto „něco“, co je pro ni nezbytné, jí musí být „přiděleno“ jako její „budost“. (Přesněji: potřebuje to subjekt té akce, a ona „budost“ musí být přidělena právě jemu; ovšem je to událost sama, která si musí aktivně svůj subjekt ustavit, případně jinak řečeno, musí se sama aktivně stát subjektem.) – Výsledkem našich úvah je tedy následující závěr: nutnou součástí či složkou akce (a vůbec pravé události) je ono přidělení budosti, umožňující, aby se událost jednou svou bytostnou složkou jakoby aktivně vyklonila do budoucnosti, tj. aby (v kritické vzpomínce na Heideggera a řeckou ideu „ek-stase“) do budoucnosti jen nestála ani netrčela, nýbrž aby přicházející budoucnosti aktivně vycházela vstříc.
(Písek, 070922-2.)
vznik lístku: září 2007

Dějiny a aktivita | Akce (aktivita) a kontext | Jednání (aktivita) a dějiny | Aktivita a dějiny

Jan Patočka (197.)
... Že Masaryk nejednal jen za sebe, nýbrž v daleko širším kontextu, to souvisí s tím, že každý z nás může jednání sám začít, ale nikdy je nemůže sám dokončit, musí apelovat na druhé, apelovat na něco v nich, na co se apelovat dá. To je smysl Masarykovy orientace na základě jeho analýzy české historie a na základě jeho pojetí dějin.
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 327.)
vznik lístku: červen 2014

Akce a čas | Čas a aktivita

Ladislav Hejdánek (2007)
Kauzalismus (pankauzalismus) s aktivitou vlastně vůbec nepočítá, i když třeba slova „akce“ používá (např. ve rčení „akce a reakce“). K bytostné povaze každé akce náleží, že není pouhým následkem předchozího (kauzálního) působení, tj. že není odvoditelná z ničeho již minulého (ani již jsoucího a právě pomíjejícího), nýbrž že představuje něco nového (přinejmenším v něčem nového). To bylo právě motivem již pro archaické lidi, že to, co jim připadalo jako nějaká „akce“, připisovali nějakým bytostem (a šlo-li o „akce“ obrovského rozsahu a dosahu, zejména bytostem božským nebo démonským). Pozůstatkem těchto zvyklostí je potom pojetí „duše“ u řeckých filosofů: duše je zdrojem pohybů, k nimž by jinak nedošlo, a to proto, že je schopna sama iniciativního pohybu. Duše může pohybovat těly, protože je s to se pohybovat sama, aniž by k tomu potřebovala nějakého povzbuzování nebo postrkování „zvenčí“. Odtud je zřejmé, že akce (skutečná akce) není pouhým pohybem, nýbrž právě docela zvláštním pohybem, který nemá svůj původ ve „vnějším“ okolí (světě) a který proto nemůže být na nic vnějšího převeden ani z ničeho vnějšího odvozován. Proto také pohyb, který není akcí, není spojen se skutečným, „pravým“ časem, tj. budoucností, ale je pouhým následkem toho, co bylo, co předcházelo, tedy nějaké minulosti (něčeho v minulosti). Pravý čas je proto důvěrně spjat s aktivitou, a skutečná aktivita je nerozlučně spjata s budoucností jako s vlastním předpokladem: tam, kde nepřichází budoucnost, tam není žádná akce možná. Právě proto je třeba rozlišovat mezi trojím významem slova „čas“: především je tu čas přicházející, tj. budoucnost; za druhé čas právě přišlý a ještě dále přicházející, kterému se obvykle říká „přítomnost“, ale aniž by to bylo přesně domýšleno: je to ve skutečnosti čas akce, čas aktivního uskutečňování něčeho, co tu ještě nebylo a co se právě odehrává, k čemu právě dochází, a to díky oné aktivitě; a za třetí tu je čas „obecný“, jakési nepřesně vymezené časové pole, jež vzniká tím, jak se jednotlivé „přítomnosti“ (ovšem nikoli bodové, nýbrž rozlehlé přítomnosti!) přes sebe překlápějí a překládají, jak se navzájem prostupují a jak vypadají jako „prostředí“ (které však nemá žádné „bytí“, žádnou svou samostatnost a svébytnost.
(Písek, 070922-1.)
vznik lístku: září 2007

Akce

Ladislav Hejdánek (2010)
Akce je vždycky akcí nějakého subjektu; zároveň však platí, že subjekt musí být aktivně, tj. nějakými akcemi, ustaven, udržován a obnovován. To před nás staví závažný, byť ne docela zřetelně se rýsující problém: jak se nějaká událost (rozumí se pravá událost, která je celkem jistého dění v čase) může stát subjektem (eventuelně: jak si může svůj subjekt ustavit, a potom udržovat a obnovovat)? Snad by se to dalo myšlenkově uchopit tak, že každá událost (především tedy každá primordiální událost, tam je náš problém nejakutnější, ale má svou váhu i na vyšších rovinách) může kromě výkonu svého vlastního bytí-žití začít s nějakou akcí, ale nedostane se dál, pokud nenajde způsob, jak se vztáhnout k nějakým událostem-jsoucnům mimo sebe, kolem sebe. Teprve poté, co se událost nejen aktivně (byť „nazdařbůh“), ale úspěšně vztáhne k jiným událostem, tj. poté, co jednou svou „složkou“ sama sebe „opustí“ a přejde „ven“, může se něco z této složky vrátit k události a do události jako jakási „zkušenost“ ze „setkání“. A teprve tím docílí událost ve své akci něčeho, co nekončí do ztracena, ale co jedním svým „koncem“ zasáhne do světa kolem (do světa nikoli prázdného, nýbrž kde jsou jiné události), ale co se jiným svým „koncem“ vrátí jako jakási „informace“ „domů“, do události. Tento návrat k sobě vykoná událost jen pod tou podmínkou, že se ve své akci vskutku „dotkne“ nějaké jiné události ve své blízkosti, takže s ono jinou událostí naváže nějaký kontakt. A teprve díky tomuto kontaktu s nějakou jinou událostí (většinou s více až mnoha jinými událostmi) se událost může začít stávat subjektem, může začít ustavovat a budovat svůj subjekt a postupně se s ním jaksi ztotožňovat a předávat mu jisté „organizační“ pravomoci. (Mimochodem: připomíná mi to jistou myšlenku Patočkovu z jednoho jeho textu o Masarykovi, totiž že „každý z nás může jednání sám začít, ale nikdy je nemůže sám dokončit, musí apelovat na druhé, apelovat na něco v nich, na co se apelovat dá“. Na základě lidských zkušeností to ovšem nebudí takový dojem, jako když to rozšíříme i na roviny nižší, nejen na organické, biologické, ale ještě dál na molekulární a jaderné i subjaderné – zajisté mutatis mutandis, po určitých úpravách a upřesněních.)
(Písek, 100303-2.)
vznik lístku: leden 2009

Akce, aktivita

Ladislav Hejdánek (2010)
K bytostnému charakteru „akce“ náleží to, že v jejím důsledku (jako její „následek“) dochází k určitým změnám v nějak odjinud nastartovaných „procesech“, „dějích“, k nimž by jinak došlo, kdyby oné akce nebylo, kdyby nebyla vykonána, uskutečněna. Jinak řečeno: pokud bychom byli schopni znovu nastavit všechny „danosti“ určité situace naprosto stejně (bez ohledu na to, že víme, že to je ex definitione vyloučeno, tj. že to můžeme udělat jen víc nebo méně přibližně, a ještě za předpokladu, že širší kontexty můžeme vyloučit, protože údajně zůstávají bez významu), nikdy by nedošlo k oněm změnám bez zmíněné „akce“, tj. bez aktivního zásahu, jehož počátek či vznik nelze převést na cokoli již předtím „daného“, ani vysvětlit poukazem na jakoukoli předchozí danost (skutečnost). Každá akce vnáší do určité situace (prostředí) něco, co by tam bez ní nebylo; a není důležité, zda se něco obdobného (podobného, analogického) děje často nebo zřídka (eventuelně třeba jen zcela výjimečně). Pokud se události/subjekty určitého typu navzájem sobě natolik podobají, že si jsou podobné i ve svých reakcích na neméně podobné situace, může to vyvolávat povrchní dojem, že jde o nějakou automatičnost, z níž není úniku ani žádné výjimky. Takový dojem jde však mylný, už také proto, že nemáme potřebnou kontrolou, nakolik jsou zmíněné situace opravdu až do nejmenších detailů podobné (či dokonce „totožné“).
(Písek, 101017-2.)
vznik lístku: říjen 2010