ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
A  ✖ Antropologie a teleologie  ✖

Teleologie a antropologie | Pravdivost (metafyzika) | Dobro (metafyzika) | Sourozsažnost (pojmů) | Antropologie a teleologie

Jan Patočka (1948)
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. Na tomto základě, bytostně antropologickém, leží celá tisícletá tradice myšlenková, počínajíc Platónem a Aristotelem. Pro tuto tradici klíčem k pravdě, klíčem k jsoucímu je Dobro. Dobro však je původně cíl, směr, účel. Proto jest nazírání na skutečnost v tomto celém mocném proudu, jak se říká, teleologické. Svět má účel či smysl. Ve středověké formalizaci takové teleologické nauky o jsoucnu se ovšem mluví o sourozsažnosti pojmů jsoucno, jedno, pravdivo, dobro, a tím je základnost dobra poněkud zastřena. Převaha dobra se však stane ihned jasnou, jakmile si uvědomíme, že pro klasický starověk, i s jeho navázáním středověkým,, základem vší skutečnosti jest ens perfectissimum, Bůh. Základem skutečnosti jest ovšem v křesŤanském myšlení jako tvůrce, ale též jakožto všeobecný cíl. A tak je patrné, že celá tato klasická metafyzika evropská stojí na podkladě antropologickém.
(Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi, in: Kritický měsíčník 9, 1948, č. 7-8, str. 161-165; znovu in: Češi I, Praha 2006, str. 119.)
vznik lístku: listopad 2006