ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
H  ✖ Historie  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 6

Historie a příčinnost | Příčinnost v dějinách

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)
Historie vědecká má tedy především podávat dějinný výklad příčinný; ba právě tím se stává historie vědeckou, že studuje souvislost historických příčin a účinů.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 172.)
vznik lístku: leden 2007

Historie a příčinnost | Příčinnost v dějinách

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)
Ale i v tom případě, že se historický materialism zmírňuje, neodpadá hlavní úkol přívrženců materialismu historického, totiž plnost života a vývoje sociálního hospodářsky skutečně vyložit, ukázat, že ten život a ten vývoj skutečně má svůj původ v hospodářských příčinách – v té příčině materialisté skoro napořád chybují starou chybou idealistů: přijímají sae svého materialistického stanoviska ve zjevech sociálních a historických svazek příčinný příliš rychle a s Lehkým srdcem. Přihlédneme-li přesněji a zkoumáme-li důvody, vyklube se také z materialistického výkladu dějin ve většině případů jen nekritické přijímání domnělých svazků příčinných a neoprávněné vyznamenávání materialismu, kterému se ekonomické poměry jeví jedinou a reální základnou všeho kulturního života.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 171.)
vznik lístku: leden 2007

Historie a smysl | Smysl a historie

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)
Na historii opravdu vědecké požadujeme dvojí. Musí se, a to se rozumělo samo sebou už v době Marxově, držet přesně zkušenosti jako všecky vědy ostatní; musí tedy být opravdu realistická, chceme-li tím názvem označit počlivě konstatování jednotlivých fakt. Za druhé požadujeme na vědecké historii také výklad smyslu konstatovaných fakt – historie nesmí být pouhou pečlivou registraturou fakt, pouhou sbírkou „lidských dokumentů“, nýbrž také výkladem jednotlivých fakt a dokumentů, jak vznikly a co pro člověka a pro společnost znamenají. Metodicky to vyjadřujeme tak, že chceme, aby historie byla vybudována na základě sociologickém a filosofickém.
...
...; ale nehledíc k tomu, že se ani nejvědečtější a sebevědečtější výklad dějin nemůže vyhnout otázce po hodnotě dějinných událostí a celého vývoje, uvidíme ...
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 175.)
vznik lístku: leden 2007

Historie a „věci“ (= to, co se děje)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)
Engels, jak vidno, nemá o dosahu klasifikace věc ani zdání. Nemá zdání, jak důležitý je tu právě pro něho, zavrhujícího posavadní myšlení a organisaci společnosti. Historism ho vede k tomu, aby podle staršího způsobu německého všecky vědy duchovní pokládal za historické; při tom ho nenapadá, že historii mají i organismy a příroda neživá, a naopak že při studiu na příklad umění nebo náboženství neběží jen o historii, nýbrž také o věc, totiž o umění a o náboženství samo. Všeliké studium má svou stránku věcnou, dogmatickou, a svou stránku historickou. Název vědy „historické“ pro celá obor psychologický a sociální není oprávněn, ale je příznačný pro dobu,, které si problému vědeckého studia historického ještě neujasnila.
Marx a Engels kladou ovšem hlavní váhu na moment historický a vývojový („dialektický“). V tom právě tkví jejich historism, tj. historism upřílišený, historism nekritický. Tento jejich historism viděl ve světě jen samý pohyb a jen pohyb, nedíval se dost na věci v pohybu, neviděl dost, abych mluvil terminologií Engelsovou, „věcí hotových“, věcí „v klidu“.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 102.)
vznik lístku: leden 2008

Defatalizace minulosti | Historie a budoucnost | Budoucnost „minulá“ | Dějiny (a „děje“)

Paul Ricoeur (1995)
Tady už pracujeme s jiným významem slova historie, tedy ne s tím, co už se stalo a je hotovo, ale s historií za pochodu, s historií jejích aktérů, s historií, která má dimenzi budoucnosti. Je velmi důležité, aby dějepis, který zná pou/161/ze minulý úsek času, byl vtahován do historie žité a konané, která má před sebou budoucnost.. Myslím teď na to, co napsal Raymond Aron ve své doktorandské práci z roku 1938 o mezích historické objektivity,4 když historikům uložil úkol „defatalizovat“ minulost, tj. přenést se do situace protagonistů, kteří tehdy měli před sebou budoucnost, přenést se do jejich situace nejistoty, kdy něco očekávali, něčeho se obávali, v něco doufali a v žádném případě nemohli vědět, co bude dál.
Je tedy možné, že paměť vlastně předbíhá dějiny historiků. Paměť je totiž vždycky pamětí někoho, kdo má své projekty a plány. Řečeno s Koselleckem,5 jak paměť, tak historii je třeba usadit mezi horizont očekávání a prostor zkušenosti. Zůstává ovšem to, že paměť má budoucnost, zatímco dějepis interpretuje úsek minulosti, o němž zapomíná, že někdy budoucnost měl.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 160-61.)
vznik lístku: září 2007