Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Idea


<<  <  1 / 10   >   >>
záznamů: 47

Idea – logika ideje

Jan Patočka (1946)
... K logice ideje náleží nesporně známá sókratovská věta, že je lépe (ač to neznamená: že je dobré samo o sobě!) bezpráví trpěti nežli činiti; k ní náleží uvědomělost odpovědných, že pro sebe nechtí výsad; k ní náleží vnitřní význam oběti do krajnosti; fakt, že c o z hlediska vnějšího je čirou ztrátou, může být vnitřním naplněním (nehledě ke všem vnějším účelnostem, jako odezva, kterou vzbudí smrt za ideu, a její propagační význam).
Není pochyby o tom, že základní teoretikové socialismu znali dobře, co chce logika ideje. Slavný Marxův výrok o tom, že nejde o to svět vykládat, nýbrž změnit, svědčí o tom, že jim nešlo o „ryzí teorii“, nýbrž o skutečnou proměnu v bytí člověka. A známí námitka proti metafyzice, že zdržuje od naléhavého úkolu revolučního, svědčí o tom, že ideovou nutnost uskutečnění kladli nad pouhé pojetí, které se distancuje od předmětu, k němuž je lhostejné. Jenže ideová logika je těžký, nedořešený filosofický problém; jeho rozřešení prostředkem „dialektické metody“, tj. logiky jiné než formální, a přece objektivní a věcné, je ve sporu s bytostnou niterností ideové logiky; sice překlenuje rozdíl mezi skutečností nynější a budoucí, individuální a společenskou, ale veškerém proces ideový překládá mimo lidskou niternost do věcí samých; takže svoboda člověka je čímsi mimolidským; uskutečňuje se jaksi vně člověka procesem, na jehož konci stojí jako budoucí cíl, a nikoli jako sám tento uskutečňující se proces.
A zde je něco, v čem přes zkušenosti, ba právě skrze zkušenosti poslední války zůstává v platnosti idea jakožto projev nitra, projev nitřní svobody. Takovému pojímání je nasnadě předhazovat abstraktnost, nereálnost, iluzivnost; nic není méně oprávněno. ...
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130.)
vznik lístku: červenec 2007

Idea jako „přicházející“ a „vládnoucí“ (podle Rádla)

Ladislav Hejdánek (2007)
Rádl má v Útěše (0613, s. 57; 7622, s. 46) pozoruhodnou poznámku, totiž že Ježíšovo „učení o království Božím připomíná Platonovo učení o ideách“ (a je to třeba číst v souvislosti celého textu, zejména pak v souvislosti se závěrečnými dvěma „obrázky“ idejí v poslední kapitole). Ježíšovo evangelium (nikoli tedy evangelium o Kristu Ježíšovi) má své ohnisko ve zvěstování dobré zprávy, že ta pravá vláda už přichází, že ve svých počátcích už je v tuto chvíli zde, mezi námi. Rádl svým přirovnáním dost zřetelně naznačuje, jak chce právě on chápat povahu a funkci „idejí“. Idea podle něho není nic daného, předmětného, nic, co by bylo prostě před námi jako předmět, jako věc, jako daná, hotová skutečnost – přinejmenším to není jen věc mezi věcmi. Skupina bílých ptáků opravdu stojí na břehu jezera, ale ptáci mohou kdykoli zvednou křídla a odletět: nejsou součástí jezera ani jeho břehů, nejsou součástí krajiny, lidé je nechtějí vyplašit, ale dívají se na ně s obdivem, „jako by ptáci byli pozdravem z lepšího světa“, jako by jejich „domov“ byl jinde. A tak se vskutku mohou zvednout a odletět až k trůnu své královny. Ta je sice ráda vidí, ale posílá je zpátky: „Co by si lidé na zemi počali bez vás?“ Ideje tedy nejsou součástí světa věcí, ale ten svět by sám bez nich neobstál; jediná naděje pro svět je, že se naopak ti ptáci, tj. ideje, naučí obstát ve světě. – A protože ta metafora ptáků stále ještě příliš zahrnuje tu věcnou, předmětnou jejich stránku, připomínající předmětnost i jezera a jeho břehů, i všeho ostatního v krajině, uvádí Rádl ještě druhý obrázek, jehož „poslání“ ústí ve formulaci: „snad mu ta myšlenka ani nepřišla, ale měla přijít; to byla idea“. Když to dáme dohromady a pokusíme se to sjednotit, tak to nejdůležitější, v čem spočívá význam oněch ptáků, je v tom, že přilétají, přicházejí, a to jako poslové: už jsou tady, už jsou první ptáci mezi námi, ale tím to pouze začíná. Přilétají už další, i když ti dřívější se někdy vracejí, jindy snad dokonce umírají; a další a noví bílí ptáci budou přilétat i nadále. A když to někdy vypadá tak, že je u jezera pusto, nikde žádný pták není vidět, tak to není nikdy nic definitivního. Jednou konečně noví ptáci přilétnou, možná už teď letí, stačí jen trocha trpělivosti a dočkáme se. V tomto smyslu lze mluvit o tom, že ti ptáci „vládnou“: ovládají smysl toho, co se děje, jsou sami tím vládnoucím smyslem, který však musí být naplňován, na prvním místě tím, že jsou ptáci očekáváni, že se k nim upíná naše naděje. jediná možná naděje.
(Písek, 070701-3.)
vznik lístku: červenec 2007

Ideje x myšlenky | Myšlenky x ideje

Ladislav Hejdánek (2007)
Rádl (v Útěše) vyslovuje údiv nad tím, že myšlenky „létají světem nedbajíce hranic ani prostorových ani časových“, a zdůrazňuje, že „myšlenka létá od člověka k člověku pouze na křídlech hmoty v pohybu“, že „nemůže přeletět z hlavy do hlavy jinak než na křídlech tištěného papíru, zvukového otřesu anebo jiného materiálního znamení“ (vše in: 7122, s. 28). Tady musíme ovšem vyžadovat větší přesnost: to, co může „létat“ nebo „přeletět“ od člověka k člověku, není táž myšlenka, o které Rádl říká, že „nemůže vystoupit z živých, myslících lidí“. Proto také, když Rádl řekne, že „tyto myšlenky žijí vskutku pouze v lidech, kteří se jim odevzdávají“, dopouští se přísně vzato chyby: to, čemu se lidé odevzdávají, není jejich vlastní myšlenkový výkon, akt myšlení, nýbrž to, k čemu se tento výkon vztahuje. A můžeme vskutku trvat na tom, že to, k čemu se myšlenkový akt vztahuje, v žádném případě samo nežije? Je text opravdu jen „příležitostí pro povzbuzení myšlenky, která z živých myslících lidí vystoupit nemůže“? Domluvíme-li se, co znamená slovo „existovat“, můžeme souhlasit s Rádlem, že myšlenka „neexistuje jinak než v těle daných lidí“ – ale co potom o ní můžeme říci, nechceme-li ji samu prohlásit za „nic“? Jak je možné, že od chvíle, kdy měl první člověk na mysli „trojúhelník“ a kdy si přesně uvědomoval, co to ten „trojúhelník“ jest (a zde opět musíme připomenout, že se musíme domluvit o přesném významu slova „jest“ a o tom, zda budeme čísla nebo geometrické obrazce, které můžeme „myslet“ s tak naprostou přesností, takže záměna není prostě možná, jmenovat také jako „jsoucna“, anebo zda budeme raději volit jiné pojmenování), že tedy od té chvíle už nikdy nemohl trojúhelník myslit jinak – protože myslit jej jinak by znamenalo myslit něco jiného? Myšlení jako náš výkon, jako myšlenkový akt, podléhá mnoha vlivům, je někdy velmi těkavé, přelétavé, a tak soustředěně myslit určité „něco“ je nutno se naučit, je to jakási řehole, pro kterou je nezbytný jistý trénink. Říká se tomu „udržet myšlenku“ nebo „držet se myšlenky“ – jak by to mohlo mít nějaký praktický smysl, kdybychom se ve své mysli drželi jen sami sebe? Takový rovnostranný trojúhelník nebo určité číslo, třeba „π“, je něco tak samostatného a pevného, na nás nezávislého a naopak pro nás závazně platného, že prostě nemůžeme prohlásit, že to je nic. Ale není-li to „nic“, pak „co“ to je? V čem spočívá ta jejich samostatnost a svébytnost, jejich přesnost a nezávislost na nás? Na nás je pouze to, zda se ve své mysli (ve své subjektivitě, svými myšlenkovými výkony či akty) k určitému trojúhelníku nebo číslu (eventuelně obecně, ale vždy „konkrétně“) vztáhneme, soustředíme se na ně – anebo zda budeme myslet na něco jiného. Ale o ničem jiném rozhodovat nemůžeme. Už Descartes a karteziáni smysluplně rozlišovali mezi myšlenkou ve dvojím smyslu: cogitatio cogitans (to je náš myšlenkový akt), a cogiatio cogitatum, to je to, k čemu se ve svém myšlenkovém aktu vztahujeme. A to ovšem nemusí být až nějaká „reálná“ skutečnost (a nikdy to není pouze taková „realita“). Právě tyto úvahy vedou k tomu, že musíme mluvit o „předmětu“ (eventuelně „ne-předmětu“) myšlenkového aktu. A ten že vskutku nežije a nemůže žít? Toť „idea“.
(Písek, 070723-7.)
vznik lístku: červenec 2007

Kontingence a „idea“ | Idea a „kontingence“ | Nápad a „idea“

Ladislav Hejdánek (2010)
Termín „idea“ zakotvil nadlouho nejen do vědomí filosofů (a dokonce obecného povědomí), ale i do takřka již nepostradatelné slovní zásoby v nejrůznějších jazycích (pochopitelně nějak Evropou poznamenaných), ale bohužel také v mnoha málo spolu slučitelných významech. K nejstaršímu filosofickému použití ovšem došlo pod praporem maximální „objektivizace“, tedy zpředmětnění: „idea“ byla pojata jako neproměnné, a tedy dokonalé, ba nejvyšší jsoucno, tedy jako – jak se říkalo později – pozitivní jsoucno. Patočka v jednu dobu uvažoval o možnostech počítat s „ideou“ jako s „negativním“ jsoucnem, ale napsal několik menších textů a také jen poznámek k úvahám o tzv. negativním platonismu. To byl – aspoň pro mne – dobrý start k několika dalším krokům. V Platónově Timaiovi najdeme docela logickou konstrukci, která ukazuje na důležitost jakéhosi božského řemeslníka (demiurga), který vytváří skutečnosti tím, že ideje otiskuje jako nějaké formičky do beztvarého toku, v němž onen otisk nějaký čas podrží svůj tvar, než zase zmizí. Ideje samy však zůstávají nehybné a beze změny (a pasivní), ale může jich být použito znovu a znovu. Už Aristotelés toho demiurga kritizoval jako mýtus (tedy jako „nevědeckost“). Nabízí se tedy jiné pojetí: proč má nějaký „řemeslník“ používat „idejí“ jako pouhého materiálu či spíše prostředku, nástroje, když můžeme samy ideje pojmout jako hybné, aktivní, činné? Pak by tu ovšem před námi stále otázka, je-li tato aktivita jednotlivých idejí (původně na sobě nezávislých a spolu nekomunikujících, ačkoli – jak demiurg rozpoznává – některé je při otiskování možno kombinovat, zatímco jiné naprosto nikoli) ještě nějak koordinována, řízena, plánována – snad nějakými „super-ideami“ (či dokonce jen jednou jedinou? – u Platóna přece existovala jistá hierarchie a idea „dobra“ byla chápána jako „ta nejvyšší“). Pokud tedy takovou jakousi „primární“, předběžnou koordinaci předpokládat nebudeme, musíme počítat s tím, že „ideje“ samy aktivně přicházejí prostě „nahodile“. Ale to může být také náš omyl; pokud tato zdánlivá „nahodilost“ má přece jenom nějaký „smysl“, nemusí tento smysl být dán předem, ale může se rozvíjen a postupně být respektován a s větším nebo menším „umem“ uskutečňován nikoli „nahodile“, ale – řekněme – „kontingentně“ (napadavě, tj. že nás „napadají“ jako „nápady“). To pak můžeme docela dobře skloubit s oním „přicházením“ idejí z budoucnosti (čemuž dávám přednost před přicházením z „negativity“ či přímo z „nicoty“). Právě takto jsem byl doveden k myšlence „adventivnosti“ jako vhodnějšího pojmenování; a dobře to umožňuje i ono odlišení „skutečných“, byť „nereálných“, tj. ještě nerealizovaných, neuskutečněných idejí od pouhých skutečných, uskutečněných „nahodilostí“ (což je ovšem trochu rozpor: jak by vůbec mohlo k nějakému uskutečňování „opravdových“ nahodilostí docházet?).
(Písek, 100919-4.)
vznik lístku: září 2010

Idea a nepředmětnost

Ladislav Hejdánek (2006)
Václav Bělohradský cituje ve jednom svém textu pro studenty) Gianni Vattima, který „říká, že filosofování je umění dovést ideje – v dialogu s jejich možnými významy – až k soumraku, k okamžiku, kdy se z nich vytrácí nárok na věčnou platnost, kdy zapadají jako Slunce“. Přivolávat takový soumrak idejí je prý posláním civilizace Západu. – Když si náležitě odmyslíme Spenglera, který touto myšlenkou prosvítá, můžeme shledat na zmíněném pohledu také něco takříkajíc „pravdivého“, tj. něco, co ukazuje alespoň jeden aspekt tohoto „fenoménu“ jakoby ve světle „pravdy“. Uvážíme-li, že celá velká tradice západního myšlení je silně zatížena zpředmětňující tendencí, a uvažujeme-li „ideu“ nikoli „pozitivně platónsky“, nýbrž – v odvolání na Patočkův „negativní platonismus“ – jako „ne-jsoucno“, a my bychom raději řekli jako „nepředmětnost“, je onen vadný, ale světově významný pokus chápat „ideje“ jako předmětná jsoucna, vyňatá z prostoru i času, tedy jako něco „věčně platného“ a „věčně jsoucího“. Právě proto musíme najít nový způsob, jak myslit (chápat, koncipovat, tj. pojmově zachytit) „skutečnou“, tj. „pravou“ ideu, tj. ideu nikli „jsoucí“, nýbrž „přicházející“. Idea, která přichází, ještě není zachycena ani uchopena, ale přichází jako výzva, jako oslovení, apel. Ve chvíli, kdy je zaslechnuta a nějak myšlena, stává se už něčím také předmětně jsoucím, a to zároveň znamená nejen uskutečnění (a k tomu ovšem idea míří), nýbrž také jakési ponížení, jakýsi úpadek, totiž právě ono zpředmětnění. Jakmile si to filosofující myslitel začne uvědomovat, začne nutně rozlišovat mezi tím, co zachytil a uchopil, a tímto zachycením a uchopením samým. Skutečně nové, tj. trochu dnešní, ale zejména zítřejší a pozítřejší filosofování bude muset směřovat k tomu, dovést ony „uchopené ideje“ k jejich soumraku, tj. k soumraku jejich uchopení, ale jenom proto, aby tak v sobě dokázalo probudit novou vnímavost vůči oněm ideám přicházejícím, které dokáže rozpoznat za vším tím starým způsobem jejich zachycení a uchopení, který je de facto vůbec neuvolňoval, nýbrž naopak svazoval a korumpoval.
Václav Bělohradský se odvolává na běžnou zkušenost, které nikdo nemůže uniknout, totiž „že každá skutečnost děraví jako lidská paměť a chátrá jako lidské tělo“, a potom to prostě aplikuje (bez náležité argumentace) na „ideje“: „vždyť ideje nejsou nic bez těl, v nichž se zabydlely“. Už z formlace samé je dobře patrno, že Bělohradský redukuje své chápání „skutečnosti“ na skutečnosti již uskutečněné, tj. zčásti zpředmětněné, představující určitou, ale částečnou změnu, určitý zásah do světa předmětnosti (za použití materiálu, který byl pro toto „sukutečnění“ po ruce a k dispozici). Přirovnání skutečnosti (tj. světa skutečností, které mají také předmětnou stránku) k paměti není tak docela od věci, ale je třeba je dovést ještě o nějaký ten krok dál. Skutečnosti (vnitrosvětné) nejen „chátrají“ (a to znamená mnohem víc než tzv. entropii – a zasluhuje to zvláštní pozornost a důkladnou analýzu, jak na to poukazuje třeba Whitehead, když zdůrazňuje problém „zanikání“), ale prostě pomíjejí a přestávají aktuálně „být“, tj. jejich „bytí“ se uzavírá a končí, a po tomto konci zůstávají už jen relikty, jež na sobě (v sobě) nesou jisté stopy toho, co pominulo. To vše však platí jen o skutečnostech vnitrosvětných, nikoli o skutečnostech „nepředmětných“, o kterých nelze říci, že „jsou“ (ve smyslu vnitrosvětného bytí), ale o kterých také vůbec neplatí, že prostě „nejsou“, že tedy „jsou ničím“, takže o nich nelze nic myslit ani říci. Právě naopak: nepředmtné skutečnosti přicházejí a stávají se výzvou k tomu, aby byly uskutečněny, tj. aby mohly díky aktivitě subjektů „srůstat“ s některými již „uskutečněnými“, tj. vnitrosvětnými skutečnostmi v nové subjektně sjednocené struktury, v „pravé“ události. Filosofové budou prostě muset vzít na vědomí, že „ideje bez těl“ (tj. ještě před jakýmkoli krokem k jejich „uskutečnění“ v rámci světa, tj. ze strany nějakých subjektů) nejsou „nic“, ale že jsou „skutečné“, byť nepředmětně skutečné.
(Písek, 060720-1 a 060720-2)
vznik lístku: červenec 2006