Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Informace



Informace

George Clooney (2006)
Veřejné mínění dnes nejvíc ovlivňuje televize, máte pocit, že může lidi zmanipulovat?
Kdysi jsme měli tři kanály, kde byly zhruba stejné zprávy. Strávil je každý, demokrat, republikán i liberál. Dnes je zpravodajské spektrum roztříštěné, takže si vyberete zprávy, které nejvíce vyhovují vašemu politickému naladění, a posloucháme prostě to, co chceme slyšet. Když nechcete, tak se k vám informace z jiného břehu vůbec nedostanou.
(Nemáme teď štěstí na vůdce, interview Dariny Křivánkové in: Pátek Lidových novin, 10.3.06, str. 11.)
vznik lístku: březen 2006

Informace a „skutečnost“

Ladislav Hejdánek (2013)
Informace je běžně chápána jako údaj o něčem: je sama skutečná, ale k tomu, aby mohla být informací, musí se nějak vztahovat k něčemu jinému, k něčemu mimo sebe samu. Někdy je ovšem sporné, je-li něco, co samo není informací, nositelem informace, nebo přesněji řečeno, nositelem těch či oněch určitých informací. O skutečnostech se dozvídáme díky informacím: informují nás např. naše smysly, to, že něco vidíme, slyšíme, nahmatáme, čicháme nebo ochutnáváme. Ale naše smysly nás v některých případech mohou klamat. Jak je to možné? Je tomu tak proto, že už na fyziologické úrovni může dojít k nesprávné interpretaci, tj. vyhodnocení nějakých smyslových „dat“ (ať už to chápeme jakkoli, rozhodně ne jako nějaký „bezprostřední data“ naší zkušenosti). Proto si už od prvních okamžiků svého života zvykáme na nezbytnost srovnávání několika typů informací, týkajících se (aspoň za našeho předpokladu) „téže skutečnosti“, takže si vlastně „sestavujeme“ (konstruujeme) skutečnost ve svém pochopení na základě různých informací a co možná z různých „zdrojů“. Co je vlastně takovým zdroje informací? Předpokládáme, že posledním zdrojem všech (pravých) informací jsou nějaké skutečnosti, ale k těm skutečnostem nemám žádného přímého přístupu, leč právě přes informace, kterých se nám „od nich“ dostává. Tak např. dům nebo strom na zahradě jsou skutečnosti, o kterých se „přímo“ (tj. „bezprostředně“) nemůžeme nijak přesvědčit, leda na základě určitých smyslových „dat“, o nichž – pokud jde o ty první v pořadí – vlastně nic nevíme, neboť jsou zpracovávána ještě na fyziologické (nervové) úrovni a k našemu vědomí (do našeho vědomí) se dostávají teprve poté, co jsou nějak upraveny a zpracovány, takže se nám to „zdá“ („jeví“), jako když vidíme, slyšíme atd. Fyziologie smyslových orgánů nám sice dodatečně může leccos přiblížit a poněkud osvětlit, ale jen z velkého odstupu a zejména nikoli, pokud jde o správnost nebo nesprávnost, jak to, co vidíme, slyšíme atd. chápeme, jak se to vůbec dostává do našeho vědomí, do naší mysli. Zkrátka cesta resp. přechod od skutečnosti vnější k naší (subjektní) mysli, k našemu vědomí není kontrolovatelná jinak než porovnáváním s jinými našimi případy vnímání, ale také ms případy vnímání jiných lidí, atd. A k tomu máme opět zapotřebí nějaké informace, i když ovšem informace docela jiného typu.
(Písek, 130530-1.)
vznik lístku: květen 2013

Informace a pravdivost

Ladislav Hejdánek (2013)
Běžně se uvažuje tak, že říkáme: informace by měla být srozumitelná, pravdivá a věcná (relevantní, relativně závažná). Ale to jsou požadavky na člověka (na lidi). Daleko víc a zejména dříve než na druhé lidi jsme odkázáni na informace, které pocházejí z jiného zdroje (z jiných zdrojů). A tam to všechno platí jinak. Informace, které získávají astronomové pozorováním oblohy, pocházejí od hvězd, ale někdy „jen“ od našich planet, někdy od náhodných planetek nebo asteroidů, jindy od celých hvězdokup, galaxií, galaktických kup atd., a všechny tyto informace musí být nejprve jakožto informace zpracovávány, a to velmi kriticky, „vědecky“ zpracovávány. Nemůžeme sice předpokládat, že by nás hvězdy třeba chtěly klamat, ale můžeme se klamat sami, když budeme ty informace špatně, nesprávně interpretovat („dešifrovat“). Jaký by mělo smysl požadovat na hvězdách, aby informace o nich, které se k nám dostávají, byly „srozumitelné“ nebo „pravdivé“? A kdo bude rozhodovat jiný o tom, jsou-li ty či ony informace „věcné“, než zase my sami? Vlastně bychom měli za „informace“ považovat všechny „stopy“, které po sobě kterékoli skutečnosti zanechávají, a to jen díky tomu, že „skutečnosti“ jakkoli veliké pomíjejí, takže po čase z nich zbývá jen něco, zatímco to, co se k nám dostává jako „informace“, musí být nejprve dešifrováno, abychom vůbec něco o oněch již dnes neexistujících nebo docela jinak existujících skutečnostech dokázali rozpoznat resp. poznat. Když byly poprvé zaregistrovány „signály“ z nějakého nebeského tělesa (víc jsme o tom nemohli vědět), a když tyto signály vykazovaly nezvyklou, pozoruhodnou pravidelnost, vznikla domněnka, že jde možná o signály jiných živých a myslících bytostí. Teprve po čase bylo nalezeno jiné vysvětlení, jiná interpretace. Ty signály, tj. ty „informace“ nebyly původně nepravdivé; mylný byl jen jejich výklad. Takže proč by nemohl být mylný i náš výklad (nebo předpoklad), že informace nemůže být nepravdivá? Vždyť na vzniku informace se přece podílíme, jsme „spolukonstruktéry“ informací – už tím, že je za informace o něčem dalším vůbec chápeme.
(Písek, 130530-2.)
vznik lístku: květen 2013

Informace – „o čem?“

Ladislav Hejdánek (2014)
To, čeho se nám (jako subjektům na určité dost vysoké úrovni) dostává, jsou „informace“ či „zprávy“, zkrátka něco, čemu je zapotřebí porozumět. To, že se toto porozumění neobejde bez nás, ba víc, že to vždy bude jen naše porozumění a tudíž náš výkon, náš výtvor, ovšem vůbec neznamená, že že naším výkonem či naší „konstrukcí“, eventuelně naším výmyslem je vůbec všechno, tedy i to, že tu jsme (nějak) my a že se nám dostává nějakých zpráv (či informací), kterým lez lépe či hůře porozumět, čili které mají nějaký smysl, nějaký význam, jenž může být pochopen (nebo nepochopen či špatně nebo jen zčásti pochopen). Pochopitelně to nelze chápat tak, jako kdyby nám to, že jsme my a že se nám dostává nějakých informací či zpráv, bylo „sděleno“ nějak mimo rámec onoho našeho porozumění či chápání; co je však mimořádně důležité, je náš vztah k těm zprávám či informacím. Jde totiž nejen o to, že se jim musíme či máme pokusit nějak porozumět, ale že se nesmíme přestat vždy znovu tázat na jejich smysl (význam) a že se musíme opakovaně vracen k tomu, jak jsme jim až dosud rozuměli, abychom v mezích momentálních svých možností byli vždy znovu připraveni rozpoznávat i své minulé eventuelní omyly (vždyť všechno naše úsilí o interpretaci oněch zprávy či informací, jichž se nám již dostalo, dostává a ještě bude dostávat, se dokáže s úspěchem oněm významům alespoň přiblížit, se může uskutečňovat pouze cestou zkoušky a omylu resp. zkoušek a omylů). Základním omylem, který doprovází filosofické myšlení od jeho prvních počátků, je pokus nají ze všeho nejdříve nějaké „zprávy“ či „informace“, které by byly tak jisté a zřetelné, že by už nepotřebovaly nebo dokonce ani neumožňovaly jakoukoli kontrolu a případnou revizi toho, jak byly pochopeny a jak jsou i nadále chápány (tradičně). Pokud si tohle všechno náležitě uvědomíme, stane se nám čímsi naprosto srozumitelným, že filosofie není a nemůže být žádnou „moudrostí“ (ani hotovou pravdou), nýbrž pouze úsilím o moudrost (a o pravdu), a tudíž jakousi stále znovu podnikanou zkouškou o porozumění, jakýmsi interpretačním či hermeneutickým experimentem.
(Písek, 140824-2.)
vznik lístku: srpen 2014