ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
M  ✖ Myšlené  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 6

Myšlené a ne-myšlené

Ladislav Hejdánek (2014)
Každá myšlenka (každý akt myšlení, cogitatio) se k něčemu odnáší, něco míní, a tomu budeme říkat „myšlené“ (cogitatum). Chceme-li se na něco soustředit mimořádně přesně, musíme dbát na to, abychom jednak ne-mysleli něco jiného vůbec (tj. abychom omylem nezaměňovali to, co chceme myslet, za něco jiného, co jsme myslet nechtěli), jednak – a to je ovšem závažnější – abychom si k myšlenému nepřimýšleli něco, co k němu nenáleží, a naopak abychom neopomněli spolumyslet na něco, co v tom myšleném nemá, nesmí nebo nemůže chybět, má-li být správně myšleno. Z toho je patrno, že v každém myšlenkovém aktu může docházet k jistým rozdílům (diferencím) mezi jeho vztahem k myšlenému zamýšlenému, teprve zaměřovanému, a jeho vztahem mezi vskutku myšlenému, již myšlenkově uchopenému, a v důsledku toho možná přesně takto nezamýšlenému, původně tedy ne-myšlenému. Když si toto vše řádně uvědomíme, musíme i jen z toho nahlédnout, že vždycky, když něco více nebo méně přesně myslíme či míníme, zároveň řadu dalších věcí, témat (ale určitých!) atd. specificky ne-myslíme, např. je aktivně a důsledně od-mýšlíme, myšlenkově se od nich odvracíme, a někdy dokonce cítíme potřebu to nějak (pro druhé i pro sebe) vyslovit, vyjádřit, a nejen slovně, ale už myšlenkově to zakotvit a upevnit. A tak se ukazuje, že vedle nepochybně významného nároku něco myšleného co nejpřesněji myslit (a to vlastně je už od dávných dob nejstarších řeckých myslitelů smyslem a cílem pojmovosti) náleží k velké skupině nároků na myšlení také nutnost a povinnost určité s naším „myšleným“ nějak (pozitivně nebo negativně, atd.) spjaté myslitelné určitým způsobem ne-myslit, myšlenkově to vydělit (vydělovat) a nikoli přímo oddělit a jako takto oddělené myslit, ale naopak specificky ne-myslit. Takové specifické ne-myšlení není pouhým popřením, pouhou negací (pozitivního) myšlení, nýbrž má vlastně velmi důležitou funkci (kterou však nemůžeme dost dobře označit jako „pozitivní“, ale na tomto místě nebudu vykládat, proč). Teprve když si plně uvědomíme, co to všechno znamená a co to s sebou zároveň nese, můžeme pochopit, jak může dojít k takové zdánlivě neuvěřitelné věci, jako je „zapomenutí“ na některé složky nepominutelného kontextu, bez kterého přesné myšlení něčeho není vlastně ani možné. Platí to např. o zejména Heideggerem zdůrazňovaném „zapomenutí na bytí“ (Seinsvergessenheit), ale také třeba o po věky trvajícím zatížení evropského myšlení tzv. metafyzikou (ve starém smyslu). A ovšem: posléze to platí také o tzv. zpředmětňujícím myšlení, vinou kterého byly opomíjeny a někdy dokonce popírány nejen nepředmětné stránky mnoha skutečností, ale zejména ryzí nepředmětnosti samy.
(Písek, 140701-1.)
vznik lístku: červenec 2014

Myšlené (cogitatum)

Ladislav Hejdánek (2005)
Ještě jeden moment je třeba zdůraznit: nikdy nemůžeme druhému autorovi náležitě porozumět, pokud se nám nepodaří co nejpřesněji „identifikovat“ to, k čemu se jeho výklady a jeho myšlenky vposledu vztahovaly. Není ani naším jediným, ani hlavním cílem se zabývat myšlením nějakého autora (jeho myšlenkami myslícími), nýbrž je třeba se co nejrychleji dostat – třeba jen experimentálně nebo jen tentativně, to záleží na kvalitě vysloveného nebo textu – k jeho „myšlenému“ (tj. k myšlenkám myšleným). Myšlenky myšlené (cogitationes cogitatae) jsou vždycky v něčem samostatné a tedy oddělitelné od myšlenek je myslících, a to navzdory tomu, že je myšlenky myslící uvádějí do určitých širších myšlenkových kontextů, které jim ovšem dodávají určitější spoluvýznamy. Veškeré porozumění různých myslících je možné jen díky tomu, že taková relativní samostatnost myšlenek myšlených je možná a skutečná. Ovšem tuto samostatnost a svébytnost nemůžeme interpretovat jako nějak danou (resp. předem danou, před-danou), tedy nikdy ve smyslu nějaké věčné ideje (nebo věčného problému apod.). Nemá předmětnou skutečnost, ale není jednostranně subjektivní ani součástí subjektivity, ani z ní není odvoditelná či na ni převoditelná. (Písek, 050214-2.)
vznik lístku: únor 2005

Myšlené (cogitatum) a „bytí“

Ladislav Hejdánek (2007)
Starší už spor, co je dříve resp. co předchází čemu, zda myšlení předchází bytí nebo naopak zda bytí předchází myšlení, zcela zapomínal na to, že na straně myšlení nejde jen o akty myšlení, nýbrž také o to, k čemu se ty akty intencionálně vztahují. A právě v tomto ohledu platí, že tehdy, když jsme jednou myslili (tj. svým aktem) nějaké „myšlené“ (tj. něco, co není součástí ani složkou našeho myšlení), stalo se něco také s naším bytím, tj. s námi samými. To znamená, že jsme se dostali do situace, kdy jsme ono myšlené zase zapomněli, nebo jsme je vytěsnili ze svého života, eventuelně jsme je zcela marginalizovali a neutralizovali v podobě pouhého „poznatku“, a tak jsme poklesli na úroveň nižší, než na jaké jsme byli ještě předtím, než jsme je vůbec poprvé (aktivně) myslili – a tak jsme se změnili k „horšímu“. A pak tu je druhá možnost, že jsme se dostali do stuace, kdy jsme už na ono poprvé „myšlené“ zapomenout nechtěli, ba kdy jsme na ně zapomenout nemohli, ale odpověděli jsme resp. vždy znovu jsme odpovídali na „výzvu“ onoho „myšleného“ tak, že jsme myšlenku tohoto myšleného sledovali dál, že jsme se jí nechali vést a že jsme tomuto vedení více či méně, ve větším nebo menším rozsahu a do větší nebo menší hloubky dali k dispozici svou další cestu a tím i sebe samé.
(Písek, 070831-1.)
vznik lístku: srpen 2007

Myšlené (vysněné) | Přeludy

Jaroslav Seifert (1965)
Kde tančili však, už se netančí,
a tam, kde nástroj sladce domlouval
spanilé nožce, zpola zakryté,
je tma ! Kam jdeš – vtom se mě někdo ptá,
já na to ihned: Za tím přeludem.
Co krásných věcí spánek probouzí !
Nožka a nástroj, tanec, přelud, tma.
Nehmotnou branou někdy vcházíme
ze skutečnosti do svých přeludů.
Nelze ji zamknout, neboť není klíč,
jenž uvěznil by ústa myšlenky.
Jen smrt jej má a možná ani ta.
Hle, jak se třpytí v ranní rose práh !
A na něm tichá šlépěj naděje.
(Pražský hrad, in: Praha)
(Dílo, sv. VII., Čs. Spisovatel, Praha 1970, str. 95.)
vznik lístku: leden 2006

Myšlené (vysněné)

Jaroslav Seifert (1965)
Když tedy není ráj, jak říkáte,
a nejsou andělé,
alespoň tu a před námi,
peklo je určitě,
i když si člověk také peklo vymyslel.
Vždyť vymyslel i smrt,
a ona přece je !
Co už si lidé všechno vysnili.
Jen aby mohli přesáhnout svou smrt.
Však netopýří čas
Blanami křídel všechno poráží.
(Omývají-li deště ze svých střech ... ex: Koncert na ostrově.)
(Dílo, sv. VII., Čs. Spisovatel, Praha 1970, str. 114-15.)
vznik lístku: leden 2006