ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
M  ✖ Mythos  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 10

Mythos jako problém

Ladislav Hejdánek (1993)
Evropskému člověku (resp. člověku, který byl více či méně formován evropskými tradicemi) je skutečný mythos velice vzdálen, takže vzniká docela specifický problém metodického přístupu k něčemu tak dávnému. V zásadě je možno volit jednu ze tří cest. 1. Nejčastěji se odborníci (religionisté) orientují přednostně na jakési dosud se i u Evropanů stále ještě vyskytující relikty mýtu (resp. mýtů, neboť právě už dávno nejde o nějaký celek, nýbrž o zlomky a útržky), které jsou ovšem někdy interpretovány jako cosi nadčasového, naddějinného, co charakterizuje samotné lidství a co prý je od člověka neodlučitelné. K tomu se pak jistým způsobem připojuje obvykle dost simplifikující a málo porozumivá interpretace mýtů, jak je – opět v jakýchsi reliktech – můžeme ještě dnes shledat na nemnohých místech této planety, kam ještě nestačila proniknout evropská nebo alespoň nějak poevropštěná civilizace. 2. Druhá metoda se opírá o stará, literárně zachovaná svědectví o nejrůznějších mýtech a jejich povaze. Tato stará svědectví pocházejí od lidí, kteří byli mýtu nepochybně blíže, než jak jim můžeme být blízko dnes my, a proto se může zdát, že budou autentičtější a ještě i pro naši potřebu spolehlivější. Hlavní důraz se pak dává na taková místa, která co nejvěrněji pouze popisují či jinak věrně zaznamenávají rozmanité detaily, z nichž pak můžeme příslušné mýty a mytické struktury, zvyklosti atp. rekonstruovat. 3. Poslední, leč velmi zřídka podstupovanou metodou je orientace na takové literární doklady, které vznikly pro potřebu kritických útoků vysloveně protimytických (mytické polemiky nejsou známy, už jen z toho důvodu, že mýty nejsou schopny kritického odstupu, jaký je nezbytný pro odmítání jiných mýtů. Mýty spolu přímo nezápasily, nýbrž přelévaly se před sebe a vítězily spíše jakou nakažlivostí, tj. nikoli racionální atraktivitou). Zde je zapotřebí podrobnějšího výkladu důvodů, které nás vedou k tomu, vidět právě poslední cestu jako nejperspektivnější. (Pha, 931021-1.)
vznik lístku: únor 2004

Mýtus a filosofie | Filosofie a mýtus

Ladislav Hejdánek (2008)
Patočka (viz 7915, Péče o duši II, s. 192) říká, že „existuje mytický rámec řecké filosofie“, a vykládá to ovšem způsobem, který já v celém rozsahu (a především v tom důrazu na „vyjevování“, „vyvstávání do odhalenosti“) pochopitelně neberu. Ale je to přinejmenším pro každého – podobně jako to byla i pro mne – příležitost a inspirace o tom vážně uvažovat a tázat se, co z toho mýtu ve filosofii (a já bych dodal: také ve vědách) i nadále zbylo a možná dodnes zbývá. Mně zatím stačí, když mohu poukázat na to, jak velká úloha se připisuje „zákonitostem“, tj. tomu, co se všude uprostřed nejrozmanitějších (někdy dokonce jakoby chaotických) proměn vždy znovu opakuje; zejména v přírodních vědách je nápadné, do jaké míry se za významnou považuje možnost, že výsledek experimentu může být kýmkoli na světě – za předpokladu dodržení stejných postupů a stejného materiálu – zopakován, a to se stejným výsledkem. To je ovšem je výsledek vcelku povrchního srovnávání; ale odkud to pramení a čím se to stále udržuje? Je zřejmé, že tu musíme velmi obezřetně revidovat to, jak se běžně chápe mýtus i filosofie, event. i věda: opakování experimentálních postupů nelze jednoduše degradovat na mytické návraty k archetypům, neboť v obojím je i něco pozitivního, nejen problematického nebo negativního, a v obojím provedení vždy něco jiného. Avšak jedno by mělo být zřejmé a přesvědčivé: cílem návratů a opakování ve světě mýtu bylo čelit ohrožení, které nás může přepadnout nečekaně a způsobit naše ztroskotání (jen bozi a heroové se mohou odvážit něčeho nového a neslýchaného, a i ti za to někdy musí pykat). Naproti tomu hromadění věcných znalostí a sledování zákonitého řádu dokonce i v přírodovědě může být interpretováno tak, že vlastně hlavní pozornost je stále upírána k tomu, co se onomu uspořádávání znalostí a vědomostí stále nějak vzpírá. Je tu proto možnost dvojího zasílení: buď to, co se vzpírá řádu, chceme nějakému lepšímu řádu přece jenom znovu podrobit – anebo konečně chceme najít něco vskutku jedinečného, o čem můžeme nabýt jistoty, že se to stále a trapně neopakuje, ale že to přestavuje opravdovou novinku. Jinak řečeno: že hlavním cílem poznání není koničt u přesných vědomostí o tom, co tu už je, nýbrž že to vše je jen jakási metoda, jak posléze dospět k rozpoznání toho, co tu ještě nebylo a co je ryzím způsobem nové. Zdá se tedy, že opravdové překonání mýtu a mytičnosti spočívá v tomto nadějném upírání veškeré pozorností k tomu, co teprve přichází a co nepřichází prostě stále znovu a dokola.
(Písek, 080317-2.)
vznik lístku: březen 2008

Mythos a umění | Umění a mythos

Georg Picht (1973)
… Kunstwerk und mythische Erscheinung sind geschichtliche Mächte; in ihnen manifestieren sich universale Gehalte, die in den isolierten Gehäusen der Ästhetik und der Religionswissenschaft nicht domestiziert werden können. Läßt man überhaupt zu, daß sie erscheinen, so können sie ein Erdbeben verursachen, das die gesamte Sphäre jener Realität, in der wir uns eingerichtet haben, erschüttert. Die Stellung, die wir zur Kunst einnehmen, ist mit der Stellung des Menschen zu Gott, seiner Stellung zur Wahrheit und seine Stellung in Natur und Gesellschaft unauflösbar verkoppelt, denn Kunst entsteht am Schnittpunkt dieser Dimensionen unseres Daseins. Verändert unser Zugang zur Kunst seine Richtung, so wird diese Wendung auch alle anderen Koordinatensysteme unseres Denkens, unseres Verhaltens und unseres politischen Handelns verwandeln. …
(6070, Kunst und Mythos, Stuttgart 21987, S. 7.)
vznik lístku: listopad 2000

Mythos

Karl Jaspers (1947)
Man hat seit Anbeginn versucht, das Ganze im Mythos zu verstehen, in der Götter- und der Weltentstehung, später in der Spekulation des Seins und des Werdens. Solche Mythen stehen unserer Auslegung als eine Chifferschrift offen, so auch die letzten philosophischen Mythen, die im Logos das Sein des Ganzen zu ergreifen meinten. Die Philosophie des Umgreifenden aber ist selber kein Mythos, auch kein logischer Mythos in der Reihe der Spekulationen. Vielmehr ist sie auf dem Wege der Entmythisierung unseres Denkens der bisher weitestgehende Versuch der Befreiung. Er erzwingt, unter Verwerfung jeder totalen Ableitung, die Aufgeschlossenheit und Unabschließbarkeit unseres Seinswissens, die grenzenlose Möglichkeit. Diese Befreiung vermag – wenn der Ursprung sie führt – zu bewahren den Gehalt des Überwundenen, die Einsicht in die Unumgänglichkeit der Mythen, das Leben mit der Wahrheit in ihnen.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 184.)
vznik lístku: březen 2005

Mythos – pojmově

Ladislav Hejdánek (2014)
Pokud chceme filosofickým způsobem mluvit (myslet) o „mýtu“, musíme se především pokusit pojmově upřesnit své téma. A tu ovšem nastává problém, jak vůbec může nějaké pojmové upřesnění zachovat alespoň jistou míru „věcnosti“ a „neutrality“, když pojmovost je mýtu (který je ovšem mnohem starší než filosofie) původně mytickému myšlení naprosto cizí. Právě proto došlo již v samých počátcích filosofování k vytvoření termínu, naznačujícího, že každý takový pokus nutně znamená jakousi intervenci logu, totiž jakési zlogičtění, pologičtění mýtu: mytologii. Je dokonce patrné, že pokusy o takové pologičtění, logizaci mýtu provázely sám zrod nejstarších pokusů o filosofování, možná mu i trochu předcházely. Když tedy dnes máme před sebou úkol porozumět tomu, co to vlastně byl onen tak nazývaný „mythos“, musíme si být vědomi toho, že povaha tohoto pologičťování, o němž máme vůbec nějaké zprávy resp. doklady, se měnila jednak sama, tj. že měla svůj vývoj (a možná několik cest vývoje), ale na druhé straně že to představovalo intervenci, která musela mí zpětný vliv nejen na pojetí, chápání mýtu, ale na sám mythos. Je to např. dobře vidět na tom, že naprostá většina nejstarších řeckých filosofů neodmítala a nezavrhovala myšlenku „bohů“ (nebo jednoho „boha“), ale naprosto odmítala historky o bozích, tedy narativitu, i když obecně byli filosofové podezíráni a dokonce souzeni za to, že bohy (ovšemže „naše bohy“) kritizují a zavrhují. Je naprosto nepochybné, že mythos zbavený narativity je nesmysl, neboť mythos nutně znamená „povídání“; na druhé straně však ani tak formalizovaná disciplína jako matematika (a zvláště matematická či symbolická logika) se bez využívání jistých zbytků (reliktů) narativity neobejde a obejít ani nemůže. A tak jestliže třeba po-osvícenský vývoj chápání a myšlení začal mýtus rehabilitovat a nacházet v něm také jistá pozitiva, aby je obhájil proti kritikám pobožnosti (a náboženství), lze dobře rozumět tomu, že s jakýmsi oživením náboženství a s přicházejícími novými vlnami tohoto (již ovšem logizovaného) mýtu dochází k pokusům o oživení zbožnosti a náboženství postupně se zvyšujícími důrazy na význam narativity a zejména na důležitost funkce „příběhů“. Tím jasnější je filosofický úkol se otázkou mythu (a různých mýtů zejména pak nových „mytologismů“ v nejrůznějších „ideologiích“) znovu zabývat a především pojmově rozlišit jednotlivé složky a aspekty toho, čemu se v různých dobách a v zapojení do rozmanitých kontextů říkalo a říká „mýtus“. A tak není divu, že se může ukázat i tak překvapující věc, jako že celá dosavadní filosofická (a ostatně i mnohem širší) tradice byla navzdory někdy velmi silnému odmítání mýtů a mytičnosti některé jeho složky či struktury mohla naopak zachovávat a ještě utvrzovat (např. v tzv. zpředmětňujícím myšlení). (Srovnej úterní přednášky na ETF v letním semestru 2000 pod názvem Narativita a pojmovost.)
(Písek, 140617-1.)
vznik lístku: červen 2014