ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
M  ✖ Mythos  ✖ Mýtus a pravda  ✖

Mýtus a pravda

Jan Patočka (1971?)
Jsme zvyklí zneužívat slov, takže degradují k svému nejvyšeptalejšímu významu a stanou se v oběhu plíšky bez ražby. Tak je to se slovem mýtus, které pro nás značí klam a sebeklam, anonymní, samočinně vynořenou představu, mínění a zvěst, kterou nepovažujeme za výtvor mysli s věcným dosahem, nýbrž jen za subjektivní symptom. V tom smyslu mluvíváme o nacionálních, sociálních, politických mýtech, proti nimž jedni racionalisticky polemizují, druzí je iracionalisticky kultivují, jako rasový mýtus, „mýtus 20. století“, mýtus generální stávky apod. Nikoho nenapadá, aby v moderním světě užíval slova v jiném než v tomto upadlém, pokleslém významu, jenž odpovídá jeho zakrnělé formě v našem duchovním životě. Ale původně mýtus není tento subjektivismus „autistického myšlení“, původní mýtus je pravda v silném smyslu, o pravdě jedná a pravdu obsahuje a chce být pojímán s nejvyšší vážností, která náleží všemu prapůvodnímu a počátečnímu.
Jak by mýtus mohl v naší přítomnosti neukazovat upadlou tvář, když sama životní souvislost, v níž má smysl a z níž jej přijímá, je ve světě racionální civilizace vyřazena a vymírá? Neboť mýtus není původně nic samostatného a jeho původní forma nejsou pohádky pro děti. Mýtus patří do souvislosti určitého lidského chování a počínání, které ovládá každý, jak my říkáme, primitiv, a z něhož oslabeně, ale pořád ještě žijeme na dluh i my, ačkoli naše ústřední chování a celá praxe nás od něho odvrací a jemu odučuje.
(Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích, in: )
zatím viz: b-cizí – Patočka – drobné (z FHS)
vznik lístku: leden 2004

Pravda a mýtus | Mýtus a pravda

Jean Lacroix (1938)
... Nepatří k nejmenším paradoxům idealismu, že nakonec zachází s pravdou jako s nějakou věcí a tak se ocitá v tomtéž postavení, které vytýká naivnímu realismu. Pokud totiž skutečně připouštíme, že pravda je život ducha, musí nám vyplynout, že je ji třeba sdělovat tak, aby ji mohl asimilovat, aby si ji mohl přizpůsobit a osvojit. Ti, kdo dělají z pravdy „modlu“, chtějí, aby se předávala tak, jak je, jako mrtvá věc. Vůbec nevidí, že kdo ji takto předává někomu, kdo ji nemůže pochopit, že sice jedná podle litery, ale ducha zabíjí. U tohoto temného a tak málo prozkoumaného problémů předávání pravdy se vždycky zapomíná, že pravda se musí předávat tak, aby se stala pravdivou pro toho, komu se sděluje. A tak se mi zdá, že mýtus je způsob, jakým se obrací výše stojící duch k duchu nižšímu, když mu leží na srdci pravdivé předávání pravdy. Tam, kde pro způsobilost toho, komu se snažím pravdu předat, nepadá věda v úvahu, bude mýtus jakousi propedeutikou, která mu umožní k ní dospět krok za krokem: mýtus navozuje to, co zatím nemůže být vědecky pochopeno. ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 81.)
vznik lístku: únor 2014