ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
N  ✖ Národ  ✖
<< < 1 / 3 > >> záznamů: 15

Národy malé a velké

Milan Kundera (1969)
Neboť je sláva podmanitelů a je sláva těch, kteří nikdy ve svých dějinách podmaniteli nebyli. Je pýcha národů chlubících se tažením svých Napoleonů a Suvorovů a je hrdost národů, kteří surovost Suvorovů nikdy neexportovali. Je mentalita velmocí a je mentalita malých národů.
Velký národ má svou existenci i svůj mezinárodní význam zajištěn automaticky pouhým počtem obyvatel. Velký národ se nemučí otázkou po důvodu a oprávněnosti své existence, on s drtivou samozřejmostí je a trvá. Spočívá ve své velikosti a nezřídka se jí opájí, jako by ona sama byla hodnotou. Široka strana moja rodnaja, mnogo v něj polej, lesov i rek.
Malý národ naproti tomu, má-li ve světě nějaký význam, musí ho denně a ustavičně znovu vytvářet. Ve chvíli, kdy přestane tvořit hodnoty, ztratí oprávnění existovat a nakonec pak snad i existovat přestane, protože je křehký a zničitelný. Tvorba hodnot je u něho spjata s otázkou samého bytí, a to je asi důvod, proč tvorba (kulturní i hospodářská) bývá u malých národů (počínaje třeba už starými řeckými městy) o tolik intenzivnější než u velkých říší.
Vědomí velikosti, početnosti, nezničitelnosti prosakuje naveskrz smýšlením velkých národů: všechny mají v sobě kus oné „pýchy množství“; všechny mají sklon spatřovat ve své velikosti predestinaci k světaspasitelství; všechny tíhnou k tomu, zaměňovat vlastní (nedohledně početný) národ za svět, vlastní kulturu za kulturu světa, takže bývají sice politicky extrovertní (zaměřeny do dalekých sfér svých vlivů), ale zároveň kulturně velmi egocentrické.
Ach, ubohé velké národy! Brána k lidskosti je úzká a vy jí tak těžko procházíte...
(Český úděl, in: Listy č. 7-9, 1968, str. .)
(Přetištěno znovu in: Literární noviny č. 52/1, 2007-8, str. 18.)
vznik lístku: leden 2008

Národ a jeho „sebeustavení“

Ladislav Hejdánek (2008)
Národ není „od přírody“, ale představuje jeden ze způsobů, jak se „lid“ ustavuje jednak ve svém sebepochopení, jednak „nepoliticky politicky“, tj. jak se ustavuje nikoliv původně a principiálně mocensky (a to nejen technicky mocensky, ale i různými dalšími formami, např. jako hegemon jazykový, kulturní, náboženský, ekonomický, finanční atd. atp.), nýbrž „společensky“, tj. jako garant nevynucované soupatřičnosti. Zdůrazňuji: jeden ze způsobů; v minulosti existovala celá řada různých forem takového sebeustavování, které však byly vždycky provázeny a podporovány prostředky výslovně mocenskými a nejčastěji násilnými. Pokud bychom slovo „demokracie“ důsledně interpretovali jako politickou situaci, v níž si lid sám volí způsob, jak se sám spravovat, tedy jak sám sobě vládnout tak, aby tím nikdo nebyl znevýhodňován, pokud se nějak sám nerozhodne být proti tomu (a tím proti „všem“, proti veškerému lidu – to má pochopitelně své problémy a své meze, ale nechme to zatím stranou), pak právě pohyb a růst demokracie a demokratičnosti spolužití v dané společnosti by mohl a vlastně měl být chápán jako sebeustavování a sebesprávu ve formě národa. Národ by tak byl tvořen a také obnovován těmi, kdo se narodili a nadále rodí do tohoto společenství, které si vládne samo a po svém. Naproti tomu jakékoli formování „frakcí“, zejména pak většinových „frakcí“, které z nějakých důvodů chtějí z této soupatřičnost pociťující a prožívající vyloučit, a to s odvoláním třeba na náboženství, jazyk, majetek (bohatství), ale také nejrůznější zvyklosti nebo dokonce kmenovou nebo rasovou odlišnost atd. je v tomto smyslu možno považovat za „protinárodní“, národu a národnosti se odcizující. Myslím, že je docela zřejmé, že všechny tzv. nacionalismy jsou de facto právě takto proti-národní. Problém je v tom, že tam, kde se ve jménu „národa“ chce ustavit proti nejrůznější mocenským atd. tlakům nějaká část společnosti, jež je utlačovaná (ať už jde o menšinu nebo naopak o většinu – tak tomu bylo zejména v počátcích demokracie), jde o něco naprosto odlišného od každého pokusu ve jménu tzv. Národa marginalizovat, potlačit nebo dokonce likvidovat (když jde o menšinu) tu část společnosti, která na základě nějaké výlučnosti (či spíše vylučování) je více méně uměle stavěna proti ostatním. V tomto smyslu tzv. „nacionalismus“ má dvojí nejen podobu a charakter, ale označuje dvojí naprosto odlišný a přímo opačná směr společenského vývoje.
(Písek, 080131-3.)
vznik lístku: leden 2008

Národ jako idea a „nacionalismy“

Ladislav Hejdánek (2008)
„Národy“ v novém, řekněme herderovském, smyslu jsou nepochybně historickou novinkou, i když slovo „národ“ je zajisté starší. Ale nic nepomůže, když budeme chtít problém „národů“ relativizovat jako nicotný nebo popírat jako vadný a nebezpečný. Ta idea se jednou objevila a začala se prosazovat a žádnou argumentací nemůže být vyhlazena ani vykázána ze světa, dokud bude dost lidí, kteří se jako národ resp. jako příslušníci národa budou cítit a chápat. Rád bych navíc poukázal také na to, co píše Konrád Lorenz v sedmé kapitole svého známého výkladu a „8 smrtelných hříších“ současného civilizovaného lidstva, když se zmiňuje o „domýšlivé osvícenosti“, které „mimořádným podceňováním iracionálního kulturního fondu našeho vědění“ (spolu s jiným chybami) napomáhá ohrožovat a dokonce ničit naši civilizaci. Sám vidím věci dost jinak než velký zakladatel etologie, který má již ex professo tendenci sociální a kulturní záležitosti vidět prizmatem přírodovědy a specielně biologie, nicméně vůbec nepovažuji za zbytečné trochu zauvažovat nad některými jeho myšlenkami, i když v nich překračuje hranice svého oboru. Rád bych ocitoval: „Musíme si uvědomit, že bez velmi soustředěného zkoumání nemůžeme vědět, které zvyky a obyčeje předané nám tradicí naší kultury jsou postradatelnou, zastaralou pověrou, a které jsou nepostradatelným kulturním dědictvím. Dokonce ani v případě norem chování, jejichž nedobrý účinek se zdá být očividný, jako je lov lebek u různých kmenů na Borneu a Nové Guinei, nemůžeme předvídat, jaký zpětný vliv by mělo jejich vymýcení na systém norem sociálního chování, které udržuje danou kulturní skupinu pohromadě.“ (str. 59). To je jistě krajní případ a sám Lorenz ho jistě jako krajní záměrně uvádí. Považovat se za příslušníka „národa“ v onom novém (říkejme „herderovském“) smyslu, který je nepochybně vadný a už v řadě případů vedl k vážným historickým deviacím a přímo katastrofám, se stalo historickou skutečností, a navíc se zdá všechno naznačovat, že toto pojetí a sebepojetí se na různých místech, různými směry a v různě pozměněných podobách šíří i nadále. Trvat na tom, že to je nesmysl, nejenom nevede k ničemu, ale svou slabostí až neschopností rezistence vlastně šíření oné „ideologie“ vlastně jen nahrává. Právě proto je vskutku na místě velká opatrnost a především, pozorná a velmi pečlivá analýza tohoto fenoménu, které se obeznámí s mnoha způsoby, jakým se až dosud v dějinách různých zemí – a nyní už také různých „národů“ v tomto novém smyslu – v historii Evropy a Evropou poznamenaných částí světa projevila a k čemu všem vedla. Konkrétně např. je velký rozdíl v tom, jaké důsledky měla idea „velkonároda“ v případě ideologie Velkého Německa nebo Velkého Ruska (a v poslední době třeba i „velké Jugoslávie“ nebo hrozící „velké Albánie“ atd.), a jaké jiné důsledky měla v obrození národa slabého a téměř hynoucího pod tlakem národní většiny (národa většinového).
(Písek, 080110-2.)
vznik lístku: leden 2008

Národ český

Jan Neruda (1888)
KDYS PŘIŠEL TELEGRAMEK
Kdys přišel telegramek úřad na nebeský:
„Buď sláva otci Žižkovi! – Já, národ český.“
Odpověď
„Vy tam v těch Čechách našich potomci:
vy nejste národ, vy jste holomci !“
(Kniha epigramů, in: Básně II, Praha 1956, str. 280.)
vznik lístku: červen 2011

Národy

Jan Patočka (1965)
Jakmile jsem doktoru Patočkovi jen naznačil téma našeho rozhovoru, okamžitě přešel do protiútoku:
Po národním charakteru se obyčejně ptají národy, které mají nějaké trauma. Francouze to ani nenapadne, dokonce ani Němce ne. A co Fichte?
To není tázání po národní povaze. Tam jde spíš o rozdíl mezi ursprüngliches a nichtursprüngliches Volk, o polaritu v jakési metafysice historicko-společenského bytí. Jaký smysl však má ptát se po národním charakteru ve chvíli, kdy jde v Evropě spíš o to, aby se národy staly dějinnou veteší? Bylo by zajímavější položit si otázku, proč u nás bylo na toto téma od devadesátých let vždy znovu napsáno tolik pojednání. Podnětem bylo vždy, že nás někde tlačil střevíc. Naše dnešní protestanty trápí, že národ se tak důkladně odprotestantštil. Katolíky, že je nihilistický. Liberály, že nemá dost individualismu. Marxisty, že je indiferentní. Dnes je pravděpodobně hlavním podnětem k těmto otázkám mravní ochablost, k níž svým dílem přispěla okupace i tzv. doba kultu. Proč se ale raději neptat na konkrétní věci?
(Jací jsme a jací nejsme, in: Liter.noviny 14, 5.6.65, č.23, str.6.)
vznik lístku: prosinec 2005