ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
P  ✖ Panpsychismus  ✖

Panpsychismus (můj?)

Ladislav Hejdánek (2011)
Dnes zřejmě Václav Tollar vykládá v Praze něco o mém údajném „panpsychismu“. Už se o tom před několika týdny zmínil, a já jsem hned odpověděl, že to záleží na tom, co rozumíme tou „duší“, „psyché“. Psyché byla podle Aristotela původcem pohybu zevnitř (na rozdíl od pohybu, vyvolaného zvenčí). Pokud onen „pohyb zevnitř“ nebudeme hned mylně chápat jako „živý“, a pokud z toho nebudeme hned vyvozovat, že tam, kde je život, musí být i duše, nemusím být za „panpsychistu“ označován. Osvojil jsem si podle Teilharda de Chardin rozlišovat „živé“ od „předživého“, a umožnil jsem si tak prostě popřít, že v tomto Vesmíru existuje vůbec něco takového, co bychom mohli považovat za „zcela mrtvé“ nebo „zcela netečné“, tj. na nic nereagující. Já sám nikdy nemluvím o panpsychismu, dokonce ani o „duši“, ale zcela nedílnou součástí mé filosofie je myšlenka obecné reaktibility jako inherentní vlastní každého vskutku jsoucího (tzv. pravého, vnitřně integrovaného jsoucího), což např. znamená, že reaktibilitu už předem připisuji každé entitě, ke které ve svých teoriích dojdou teoretičtí fyzici, ať už jde o nejmenší „částice“ (sám pojem „částice“ ovšem dost problematizuji), kvanta nebo nejnověji super-struny. Považoval bych za dost nesmyslné, připisovat život nebo dokonce psychiku třeba hadronům nebo oněm superstrunám.
(Písek, 111107-2.)
vznik lístku: listopad 2011

Panpsychismus

Ladislav Hejdánek (2012)
Doslova vzato znamená toto slovo přesvědčení nebo učení o jakési všeobecné oduševnělosti všeho, veškeré skutečnosti. To je ovšem pojetí nedržitelné, a proto také vlastně neodpovídající tomu, co bývá za „panpsychismus“ označováno (nezřídka se záměrem určité pojetí degradovat až zesměšnit). Termín pochází od Johna Tolanda (1705), který se tak chtěl pokusit o překonání Descartova dualismu dvou substancí, res extensa a res cogitans. Chyba karteziánského dualismu však zdaleka nespočívá jen v tom, že náležitě neřešil komunikaci mezi oběma předpokládanými substancemi, ale zejména v tom, že obě substance jím byly myšleny jako „předměty“, „věci“ (res), tedy „předmětně“. Po mém soudu tato vada byla nejzávažnější a nebylo možno ji odstranit ani překonat tím, že se nějak zrušil dualismus. Jistý typ dualismu je třeba akceptovat, ba je zapotřebí z něho vyjít, ale nesmí to být dualita dvou entit, tj. vztahu mezi „body“ a „mind“, jak to dnes vidíme jako návrat k starým problémům, ale dualismus jiného typu. Jde o dualismus nikoli „substancí“, nýbrž jakýchsi dvou „stránek“, „aspektů“ každé „pravé skutečnosti“, tj. skutečnosti, která není pouhou hromadou, nýbrž že jednotou, sjednoceností, založenou a garantovanou z „nitra“. Nitro samo pak nesmíme ztotožňovat ani s duší, ani s nějakou „oduševnělostí“, nýbrž musíme je chápat jako nepředmětnou stránku každého „pravého jsoucna“ (a každé jsoucno dále chápat jako dění, a pravé jsoucno jako vnitřně integrované dění, které má svůj „počátek“, průběh a také svůj „konec“ v čase. Jestliže nebudeme trvat na tom, že „nitro“ či „niternost“ v tomto smyslu znamená nutně duši nebo oduševnělost, pak sice můžeme odmítnout termín „panpsychismus“, ale vlastně něco z tohoto pojetí zároveň zachovat tím, že přisoudíme každému „pravému jsoucnu“ niternost a schopnost reagovat, tedy reaktibilitu. „Nitro“ v tomto (našem) smyslu neznala ani antika, ani středověk (i když slovo zajisté existovalo); poprvé se „nitro“ úspěšně pokusil myšlenkově uchopit (pojmout) Leibniz, ale zatím jen tak, že krajním způsobem redukoval (až k „nule“) vnějšek (tj. vnější stránku svých monád). Nápravu provedl potom až Hegel. A zároveň s tím vším došlo k jakémusi převratu v chápání „subjektu“, který byl pojat jako „non-objekt“ par excellence (kat’ exochén) – zatímco až do té doby byl filosofický termín subiectum, podobně jako termín substratum, překladem řeckého hypokeimenon, doslovně vzato pak také substantia.
(Písek, 120102-1.)
vznik lístku: leden 2012