ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
P  ✖ Pochybnosti  ✖

Víra a pochybnosti | Pochybnosti

José Ortega y Gasset (1949)
... Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval. Nejde-li však o odpočinek, připomeňme si Goetha:
Die Deinen freilich können miissig ruhn, Doch wer mich folgt hat immer was zu tun. /23/
(Ti tvoji mohou odpočívat v zahálce, ale kdo mne následuje, vždy bude mít co dělat.)
Ovšem když nejde o odpočívání, ale naopak o bytí v největší intenzitě, a tudíž o tvořeni, člověk se vynořuje a pozvedá z jakoby tekutého, pulsujícího a propustného živlu, jímž je pochybnost. Pochybnost je tvořivým živlem a nejhlubinnější a nejpodstatnější vrstvou člověka, pro¬tože ten jakožto člověk přirozený, a ne nadpřirozený, jistěže nezačal tím, že měl víru. Dokonce křesťanství uznává, že člověk, přestal-li být člověk nadpřirozený a proměnil se v člověka historického, nejprve ztratil víru a octl se v moři pochybností. (Pouze ve španělštině je to dokonale řečeno modismem „upadnout do moře po¬chybností“. Ostatní jazyky říkají pouze „octnout se v moři pochybností“, a proto jsem použil tohoto výrazu.) Obdi¬vuhodný výraz, který znají všechny jazyky a v němž se uchovává živá nejstarší lidská zkušenost, ta nejpodstat¬nější: situace, v níž neexistuje zpevnělý svět víry a pře¬svědčení, který by člověka podpíral, vedl a usměrňoval, ale pouze tekutý živel, v němž se člověk cítí ztracený, padající – být na pochybách znamená padat -, v němž se cítí být ztroskotancem. Pocit ztroskotání je však vel¬kolepým podněcovatelem. Když člověk cítí, že se potápí, zareaguje jeho nejhlubší energie, jeho paže se začnou zmítat, aby se dostal na povrch. Ztroskotanec se mění v plavce. Záporná situace se mění v kladnou. Každá ci¬vilizace se zrodila nebo znovuzrodila jakožto plavecký pohyb sebezáchovy. Tento skrytý zápas každého člověka s niternými pochybami sváděný v odloučeném prostoru jeho duše vydává svůj precipitát, svou sloučeninu: je jí nová víra, že bude prožívat novou epochu.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)
vznik lístku: říjen 2006

Výhra | Prohra | Pochybnosti | Deprese

Miloš Forman (2002)
(Alena Plavcová: )Měl jste někdy pochybnosti o sobě, o své práci ? Jak se vypořádáváte s prohrami?
(Miloš Forman: )Zní to nepravděpodobně, ale umět důstojně prohrát vám může dodat stejnou sebedůvěru jako výhra. A pochybnosti? Bez těch se člověk neobejde. Jenom je musí krotit, aby nepřerostly v depresi.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 7.)
vznik lístku: srpen 2002

Pravda (a pochybnost) | Pochybnosti (a pravda)

G.K. Chesterton (1874-1936)
… Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě. …
(Ortodoxie, Academia, Praha 2000, str. 26.)
vznik lístku: červenec 2005

Pochybnosti

Ladislav Hejdánek (2010)
Každý člověk v některých chvílích a situacích prochází pochybnostmi, a někdy velmi těžkými pochybnostmi. A za určitých okolností a podmínek je to zcela legitimní. Problémem je ovšem, jaké to jsou okolnosti a jaké podmínky. Pod dlouhotrvajícím vlivem zpředmětňujícího myšlení nám vždycky především napadá, že se naše pochybnosti mají a musí vztahovat k něčemu „předmětnému“, co lze poměrně určitě vymezit, tedy o čem toho poměrně dost „víme“ (tj. domníváme se, že toho dost víme). Tak např. v určitých dobách lidé pochybovali o tom, že by planety nebo dokonce hvězdy mohly být nějakými velkými hmotnými tělesy (ačkoliv někteří myslitelé třeba ve starém Řecku takovou myšlenku vyslovili). Jindy zase některý myslitel vyslovil pochybnosti o tom, že některá mytická vyprávění (např. o tom, co nejvyšší olympský bůh Zeus udělal svému otci) by mohla být pravdivá. Mnohem později zase někteří vědci vynesli autoritativní výrok o tom, že žádný stroj těžší vzduchu nemůže dlouhodobě létat. Ve všech takových a podobných případech se takové pochybnosti týkaly předmětných skutečností (nebo tak aspoň byly chápány). To všechno mohou být (a někdy i jsou) oprávněné pochybnosti, ale jsou to pochybnosti „nepravé“; pravá pochybnost neznamená váhání, zda se to s něčím, nějakou údajnou „skutečností“ má tak nebo onak, nýbrž je to pochybnost, která svůj „předmět“ (přesněji „cíl“) teprve vyhledává, tedy pochybnost šťouravá, zavrtávající se do zatím ještě zamotaného klubka mnoha souvislostí, které zatím ještě čekají na rozmotání. A něco takového je možné pouze v reflexi, když se aktivní subjekt, nadaný vědomím a schopností myslet, vrací k tomu, co už udělal, co vykonal a provedl, a to proto, že výsledek není dost uspokojivý, neřku-li zcela neuspokojivý. A pak se ty vrtavé pochybnosti netýkají toho „výsledku“, ale chtějí vyzkoumat, kde došlo k chybě ještě před tím výsledkem, tj. kde jsem „já“ udělal chybu (nebo v jiném případě: kde jsme „my“ udělali chybu).
(Písek, 100823-1.)
vznik lístku: srpen 2010

Pochybnosti a skepse (ontologicky) | Skepsis (pochybnosti – ontologicky

Ladislav Hejdánek (2015)
Připustíme-li, že pankauzalita neplatí, ale že mezi jednotlivými kauzálními spoji („řetězci“) jsou „mezery“, které můžeme označit jako „mezery nerozhodnutosti“, je zřejmé, že zmíněné jednotlivé řetězce se s nimi vůbec nemusí setkávat (což by ovšem zase mělo vést k závěru, že nakonec zase zbývá univerzální kauzalita; pokud na takové „mezery“ nic nereaguje, pak jako by vůbec žádné nebyly). Když opustíme vnucující se tradiční myšlenku kauzálního vztahu, odlišného od pouhé setrvalosti, znamenající, že se „nic nestalo“, a vyzkoušíme myšlenku reaktibility, která předpokládá aktivní reagování něčeho aktuálního na to, co těsně předcházelo a nyní ještě „je tu“, je pochopitelné, že takový reaktibilní subjekt-jsoucno zásadně může reagovat i na něco, co tu není, přesněji na ne-jsoucí mezeru, ne-jsoucí prázdno mezi jsoucími resp. dějícími se událostmi. Takové události mají nejen své počátky a své konce, ale mají i jakési své meze, hranice; a právě za takovými hranicemi může být a bývá nějaká mezera, neboť není pravděpodobné, že by události byly tak těsně vedle sebe, že by na sebe přímo doléhaly, že by se navzájem dotýkaly. Situace, v níž reagující subjekt-událost „tápe“ ve svém okolí, a dokud ještě „nenarazí“ na jinou událost, „narazí“ na mezeru, která ovšem je pouhou mezerou, tj. je jsoucí jakožto mezera. Jak může být mezera, tedy nepřítomnost čehokoli jsoucího, sama „jsoucí“? Na „co“ to vlastně událost-subjekt „narazí“, když před sebou nemá nic, tj. kdy před sebou má nejsoucí prázdno, které však „je“ skutečné? Nu, a právě tuto „situaci“ (která je ovšem jako „skutečná“ nemyslitelná leč v kontextu dalších událostí-jsoucen!) hodláme nazvat – z hlediska reagující události-jsoucna – „ontologickou pochybností“, eventuálně „ontologickou skepsí“. To ovšem říkáme zkusmo a s vědomím, že to je proti jazykovým zvyklostem, nebo obvykle pod „pochybností“ rozumíme akt subjektivního pochybování. Použijme proto – rovněž na zkoušku – latinského termínu „dubium“, poukazujícího k tomu, o čem lze pochybovat, tj. co je pochybné. A budeme tomu rozumět tak, že to je pochybné bez jakéhokoli ohledu na to, pro koho nebo pro co. „Jsoucí ne-jsoucno“ je tedy pro nás dubium, a to bez ohledu na to, zda o tom my nebo někdo jiný víme nebo nevíme. Pokud bychom chtěli ještě upřesňovat jazykově dále, pak takové dubium je jak pro nás, tak pro kohokoli nebo cokoli dubitandum, tedy o čem je třeba a dokonce nutno pochybovat, protože to je samo ,o soběʻ pochybné.
(Písek, 150225-1.)
vznik lístku: únor 2015