Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Situace


<<  <  1 / 2   >   >>
záznamů: 9

Situace a situovanost | Osvětí a situovanost

Ladislav Hejdánek (2006)
O situovanosti sice často mluvíme i v souvislosti s něčím, co není „subjektem“ (tj. pravou událostí, schopnou aktivity i návratu z ní), ale je to jen nepřesný a nedomyšlený návyk. Ve skutečnosti můžeme o situaci a situovanosti mluvit jen ve vztahu k nějakému „subjektu“, vůči němuž tato jeho situace nikdy není pouze čímsi „objektivním“, zvnějšku popsatelným a studovatelným, nýbrž něčím, co tímto subjektem musí být (a je) nějak přijato a osvojeno, v čem se tento subjekt jakoby zabydluje, a to právě aktivně. Bez této aktivity subjektu se jeho situovanost nemůže ustavit, ale zůstává pouhým „okolím“. (S touto myšlenkou přišel zejména von Uexküll a jeho škola; von Uexküll sám užíval termínu „Umwelt“, teprve jeho žák Petersen zavedl lepší termín, totiž „Eigenwelt“, což Patočka v recenzi Petersenovy malé knížky začal –snad jako první – překládat jako „osvětí“. Pochopitelně však musíme nadále od sebe odlišovat osvětí subjektu a jeho „situaci“ resp. situovanost. Upřesnění je tu nutné: jedna z možností je, že ve svém „osvětí“ příslušný subjekt „žije“, „bytuje“, kdežto situovanost může být pozorována, studována a analyzována jen zvenčí, tj. na základě přístupu odjinud, tedy z „odstupu“.) To, že „osvětí“ je subjektem „prožíváno“, z něho ještě nedělá pouhý prožitek, neboť prožíváno je v tomto prožitku a skrze něj něco, co není jeho součástí ani složkou. Na „osvětí“ tedy jakoby „spolupracuje“ ještě něco jiného, dalšího, co z hlediska subjektu sice musí být v nějakém rozsahu a nějaké podobě respektováno, akceptováno, a tudíž ještě předtím uznamenáno a registrováno, ale co svou povahou meze tohoto uznamenání atd. přesahuje, pokračuje dál i tam, kde už uznamenáno a registrováno není, a dokonce i tam, kde nic takového – aspoň na příslušné úrovni – vůbec není možné, protože se to vymyká možnostem reaktibility onoho subjektu (např. proto, že tato reaktibilita má příliš vysoká „práh“, anebo naopak, že má „práh“ příliš nízký resp. jinak omezený). K situaci určitého jedince (např. určitého zvířete, ptáka nebo rostliny či stromu) náleží nejen nejbližší jeho okolí, ale také povaha biotopu, klima a jeho dlouhodobé nebo krátkodobé proměny, ale vposledu celá biosféra, místo planety Země v rámci sluneční soustavy, putování sluneční soustavy v rámci celé (naší) Galaxie, atd. A do toho náleží také nejrůznější „nahodilé“ pseudo-události (nepravé události, protože nejsou žádným subjektem zvnějšku řízeny ani integrovány), jakým jsou dopady velkých nebo obrovských meteoritů, ebeny. jader komet apod., které mohou mít fatální následky pro celou biosféru, atd. atp. To vše se zajisté vymyká reaktibilitě jednotlivých živých bytostí a tedy vlastně nenáleží (a nemůže náležet) do jejich osvětí, ale ovlivňuje jejich situovanost v nejširším měřítku (byť jenom v oněch kataklysmatických změnách a výkyvech. zatímco příslušná osvětí jsou vždy do značné míry závislá na jisté relativní stabilitě aspoň nejbližšího okolí).
(Písek, 060414-3.)
vznik lístku: duben 2006

Dluh a situace | Situace a dluh

Jan Patočka (1965)
... duševní obsah je nám vždy zprostředkován společností, v níž žijeme a jež sama je určena situací v soudobém světě a dědictvím své minulosti. To vše dobře označuje slovo „dluh“. Dluh je půjčka, která umožňuje, abychom samostatně hospodařili, je to svobodný vztah. Kdo nechce, nevrací jej, ale je pak příživníkem. Není to dar, ale přesto projev spojení a solidarity. Vítám slovo o našem dluhu světu a světa nám – ale připomínám: : existuje základní dluh jedince situaci, v níž žije. Požadovat právo na situaci, jakou bychom si přáli, je utopismus, naivní subjektivismus a mravní necitlivost. Vycházet ze situace, jaká je, s nepřízněmi a nespravedlnostmi, neznamená je akceptovat, nýbrž neutíkat.
(Jací jsme a jací nejsme, Češi I., Praha 2006, str. 601.)
(původně: Literární noviny 14, 5.6.65, č. 23, str. 6.)
vznik lístku: duben 2010

Mravní situace | Situace mravní

Ladislav Hejdánek (2010)
Velkou důležitost má, když si ujasníme strukturní povahu tzv. mravní situace (která, jak musíme stále pamatovat, má svůj čas, není tedy momentální, okamžitou sestavou okolností). Každá situace je spjata se svým „centrem“, ve vztahu k němuž je teprve situací: je to situace nějakého „subjektu“. Vztah mezi takovým subjektem a jeho situací spočívá v tom, že ten subjekt je v oné situaci nějak situován, tj. zasazen, zaklesnut, je jí obklopen, ale zároveň ji k sobě vztahuje, přitahuje, přisvojuje si ji, tj. činí ji svou vlastní situací. V tom smyslu je třeba od sebe důsledně odlišovat okolí (event. prostředí) subjektu, jak se jeví jiným subjektům (a také pozorovateli), a tuto situaci, která se formuje pouze za aktivní spolupráce samého subjektu. Můžeme také říci, že situace subjektu nemůže být redukována na pouhou objektivitu, ale že si subjekt z něčeho, co jej (fakticky) obklopuje a do čeho je zasazen, vytváří něco svého, něco, co si osvojil ze světa kolem sebe. V němčině tomu dal Hans Petersen (žák von Uexküllův) výraz rozdílem mezi „Umwelt“ a „Eigenwelt“, česky „okolí“ a „osvětí“. Ustavení osvětí je přísně vázáno na aktivitu subjektní (nikoli jen subjektivní) povahy, a to na aktivitu, reagující na to, co má subjekt nějak mkolem sebe. Osvětí je tedy zakládáno reaktibilitou, tedy jakousi „odpovídavostí“ subjektu. Pro morální situaci (mravní situaci), jak ji známe ze svých zkušeností, je tato odpovídavost trojí až čtveré povahy, a my se musíme naučit ty jednotlivé druhy či typy od sebe odlišovat. Právě proto je dobré vyjít z lidských zkušeností, a z teprve z nich pak rozšiřovat platnost některých závěrů i na roviny jiné, nižší. Můžeme tudíž přejít od „odpovídavosti“ na „odpovědnost“.
Když mluvíme o odpovědnosti subjektu (tedy člověka), máme nebo můžeme mít na mysli buď odpovědnost v nějaké záležitosti (v takovém případě se musíme soustředit hlavně na onu situovanost, a to může být velice komplikovaná, takže prostě zapomeneme na to, co v situaci ani v situovanosti není a co z ní nelez odvodit), dále odpovědnost za něco zcela konkrétního (kdy musíme brát v úvahu eventuelní situovanost onoho „konkrétního“, která je vždy více nebo méně odlišná od odpovědnosti subjektu samého), pak odpovědnost před někým (tím může být jiný subjekt, ale také „nepředmětný apel“), a posléze odpovědnost za sebe (za svou integritu). Žádná z těchto odpovědností nemůže být převedena na některou z ostatních, a žádná také nesmí chybět.
(Písek, 100320-2.)
vznik lístku: leden 2009

Situace pro „událost“ | Událost a její situace

Ladislav Hejdánek (2009)
Uvažujeme-li o „události“ (jakožto myšlenkovém modelu) a její „situaci“, musíme zprvu odlišit její situaci (event. situace) vnitřní od její situace „vnější“ (či od jejích situací „vnějších“), přičemž, jak se ještě ukáže, onen „vnějšek“ nesmíme předem a samozřejmě redukovat na vnějšek v běžném smyslu, totiž jako to, čím je událost za svými „hranicemi“ zvnějšku obklopena, nýbrž musíme si nechat zatím jen výhradu, že může jít také o „obklopenost“ nikoli z vnějšku, nýbrž naopak z vnitřku. (A analogicky zase platí, že ani onen „vnitřek“ či „nitro“ nesmíme předem a samozřejmě redukovat na niternost ve smyslu nepředmětnosti.)
(Písek, 090204-1.)
vznik lístku: únor 2009

Subjekt a jeho situace | Situace a „situace“

Karl Jaspers (1930)
Wurde bister von Situation gesprochen, so in einer abstrakten Unbestimmtheit. Letzthin ist nur der einzelne in einer Situation. Von da übertragend denken wir die Situation von Gruppen, Staaten, der Menschheit, von Institutionen wie Kirche, Universität, Theater, von objektiven Gebilden wie Wissenschaft, Philosophie, Dichtung. Wie wir den Willen einzelner diese als ihre Sache ergreifen sehen, ist dieser
Wille mit Steiner Sache in einer Situation.
Situationen sind entweder ungewußt und werden wirksam, ohne daß der Betroffene weiß, wie es zugeht. Oder sie werden als gegenwärtige von einem seiner selbst bewußten Willen gesehen, der sie übernehmen, sie nutzen und wandeln kann. Die Situation als bewußt gemachte ruft auf zu einem Verhalten. Durch sie geschieht nicht automatisxch ein Unausweichliches, sondern sie bedeutet Möglichkeiten und Grenzen der Möglichkeiten: was in ihr wird, hängt auch von dem ab, der in ihr steht, und davon, wie er sie erkennt. ...
(2983, Die geistige Situation der Zeit, Leipzig 41932, S. 19.)
vznik lístku: duben 2006