Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Skutečnost


<<  <  1 / 9   >   >>
záznamů: 42

Skutečnost – „stupně“

Ladislav Hejdánek (2009)
Někteří myslitelé považují za možné, že „skutečnost“ věcí lze srovnávat, takříkajíc „měřit“, a že je možno shledávat, že některé jsou skutečnější a jiné méně skutečné. Zde ovšem nejde o pouhou modalitu v tradičním smyslu (v němž se „skutečné“ ještě odlišovalo na tři možné mody, totiž na to, co je plně skutečné, co je pravděpodobné a co je možné).
(Písek, 090125-1.)
vznik lístku: leden 2009

Skutečnost a „pravost“

Ladislav Hejdánek (2010)
Pod „skutečností musíme myslit (a rozumět) mnohem víc. než bývá zvykem (zejména protože stále ještě přetrvává pozitivistický předsudek o tzv. fakticitě a tzv. faktech). Skutečné není jen to, co právě, aktuálně „jest“, ale také to, co bylo a třeba už není, ale na co pozdější „skutečnosti“ nějak reagovaly a tedy navazovaly (takové „navazující reagování“ má charakter jakési „paměti“ ve velmi širokém významu, tedy paměti, která nemusí být vůbec vázána na jakékoli vědomí). Dále ke skutečnosti v jiném, odlišném významu náleží také to, k čemu ještě nedošlo, co ještě nenastalo, ale co později vskutku nastane. A tak, jako aktuální skutečnost nikdy nenavazuje na všechno, co předcházelo (a zejména nikoli ve stejné míře a stejným způsobem), nýbrž jen výběrově (selektivně), tak – byť zcela jinou formou a na základě jiné „vnímavosti“ se aktuální skutečnost vybírá z toho, co nastává, může nebo má nastat (pochopitelně podle okolností), co „uskuteční“, tedy kterou cestou se ve svém sebe-uskutečňování vydá. Pochopitelně to zpětně má vliv na naše chápání toho, co je „skutečné“ a jak to je „skutečné“: především tzv. aktuální skutečností může být jen skutečnost, která je vůbec schopna reagovat, tedy která je schopna akcí a aktivit (odtud také to adjektivum „aktuální“). Takže musíme také rozlišovat mezi „skutečnostmi“, které takových aktivit schopny nejsou, a skutečnostmi „akce-schopnými“. Charakteristickým rysem takových skutečností, které jsou schopny vlastních akcí (aktivit), je jejich vnitřní integrovanost (pochopitelně založená také na jejich aktivitě, a tudíž integrovanost vždy jen do jisté míry uskutečňovaná, dosahovaná, udržovaná, ale také upadající a znovu posilovaná). Vlastní aktivita (a akceschopnost) některých „skutečností“ vyžaduje nejen jistou orientovanost v okolí a ve vlastním prostředí, ale také jakoby „v sobě“, ve svém vlastním, vnitřním „prostředí“; a všude tam, kde je taková vlastní aktivita prováděna a uplatňována, je zároveň nezbytná již zmíněná selektivita. A tím je jakoby „dána“ možnost lepšího a horšího, správného a mylného, „pravého“ a „nepravého“. Nepravé rozhodnutí, nesprávná aktivita, chybná akce není méně „skutečná“ ve smyslu fakticity (neboť k ní opravdu došlo, byla vskutku provedena, uskutečněna), ale je „skutečná“ jakýmsi horším, druhořadým, méně perspektivním (nebo dokonce bezperspektivním) způsobem. Otázkou velké důležitosti však zůstává, je-li možno (a je-li legitimní) uvažovat o integritě „původu“ pravosti alespoň obdobně, jako uvažujeme o sjednocenosti „původu“ všeho „skutečného“ (což evropskému myšlení vtiskli presokratici).
(Písek, 100111-1.)
vznik lístku: leden 2009

Skutečnosti které „nejsou“

Friedrich Nietzsche (1888)
Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)
vznik lístku: březen 2007

Subjekt – jako „problém“ u Teilharda de Chardin | Evoluce – její „hnací síla“ u Teilharda de Chardin | Skutečnost – a subjekt (a Teilhard de Chardin)

Ladislav Hejdánek (2010)
Když chce Pierre Teilhard de Chardin charakterizovat tu svou tzv. „chuť žít“, užívá sice dost problematických termínů, ale všechno se zdá naznačovat, že si jejich problematičnosti aspoň někdy a místy je vědom. Tak např. vzpomíná na to, že Edouard le Roy „ve stopách Blondelových“ mluví o „hluboké vůli“ (ve výboru Jiřího Němce, 1970, na str. 175), ale dodává, že nejde o nic menšího než o „energii vesmírné evoluce“ (tamtéž), a důrazně připomíná, že jde o energii, „jejíž napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“ (176). Pak je ovšem třeba jen s velkou opatrností brát jeho slova (umístěná dokonce do nadpisu jednoho oddílku – 176), že „chuť žít“ je něco jako „nejhlubší hnací síla evoluce“. Chyba všech jím užitých termínů, které jsem zmínil (i řady dalších), spočívá v jejich zpředmětňujících konotacích: hnací síla, energie, také přitažlivost, vůle, proces, proud, mechanismus, automatický růst, úporná tendence, zpružina, pohánění apod. Tomu nemůže odpomoci poukaz na „psychickou povahu evoluce“ ani na hloubku „vůle“ (ohlas Nietzscheho pojetí?), pokud nebude znemožněno zpředmětňující chápání „psychiky“ a „vůle“. Zdá se, že Teilhard zašel nejdál, když podtrhl onu zvláštní povahu „energie“ v tom, že „její napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“. Ale právě v tomto bodě se rozhoduje vše: kdo jsme to „my“? Kdo to jsem „já“? O jakou „hnací sílu“ to jde či může jít, že mne může „hnát“ jen „zčásti“, neboť to závisí také na mně? Jak se vůbec mohu vyhnout „působení“ takové „síly“, jak se jí mohu bránit a ubránit? Kdo to jsem ten „já“, co se jí brání anebo co se jí nechá „hnát“, případně s ní „částečně“ spolupracuje? – Mám za to, že onu „hloubku“ musíme chápat především časově, totiž jako hloubku budoucnosti, tedy toho, co ještě není. A to nás musí vést k tomu, abychom přehodnotili a nově pochopili jak onu „sílu“, která přichází z budoucnosti, tak ono „já“, tedy obecně „subjekt“, který musí být na onu ještě nejsoucí, tedy „nepředmětnou sílu“ nějak citlivý, vnímavý, který musí být schopen na ni nějak reagovat a činit z ní něco „přítomného“, tedy „zpřítomňovat ji“ a tak uskutečňovat resp. činit skutkem, provádět to, k čemu tato „síla“ ukazuje a vede, vnášet to do daných situací, do světa daných, jsoucích skutečností.
(Písek, 101115-2.)
vznik lístku: listopad 2010

Skutečnosti – různé typy

Ladislav Hejdánek (2006)
V dějinách filosofie docházelo v různých dobách nejen ke kritice a odmítání některých představ jako skutečnosti odporujících, iluzorních, ale také k objevům nových druhů „skutečností“, někdy dokonce ještě dlouho „nefilosofy“ za iluzorní považovaných, ale často bylo obojí zprvu (a někdy také ještě dlouho potom) nesprávně interpretováno. Tak kupř. ještě před vznikem filosofie byla různá božstva, uznávaná jedněmi, považována za nepravá anebo za málo mocná, ale snad pouze v Izraeli přímo za „nic neznamenající“, za „nicotná“ (a také to mělo vývoj a fáze). Ale právě počínajíc vynálezem pojmovosti a ustavením „filosofie“, pracující s „logem“ a „nahlížením“ („theorií“), už v prvním dobách byla vyprávění o bozích a záležitostech s nimi spojených tvrdě odmítána jako „mýtus“. Ale zároveň byla tématizována jakási jiná, nová „jsoucna“, dříve neznámá, která musel být nejprve pojmenována starými slovy, jimž byly přisouzeny nové konotace (např. arché, stoicheion, eidos, idea atd.). Někteří filosofové stále ještě zdůrazňovali, že dávají přednost tomu, co lze smyslově vnímat, ale nikdo z nich se neobešel bez jakýchsi „skutečností“, považovaných za „jsoucí“, i když je nebylo možno ani vidět, ani slyšet, ani hmatat, ani cítit nebo ochutnávat. To platilo dokonce o atomistech, kteří vlastně popřeli resp. zpochybnili vše jako pouhé „zdání“, ovšem kromě
atomů a prázdna, přičemž ani atomy, ani prázdno nebylo možno smyslově ověřit. Pak to ovšem byly třeba Platónovy „ideje“, Aristotelem sice kritizované, ale vlastně převzaté v jiné podobě, atd. Významnou roli v tom hrála také geometrie (a obecně matematika), neboť ani geometrické útvary, ani čísla nebylo možno „smyslově vnímat“ (leda jejich „nápodoby“, jak tomu říkal Platón). A tak došlo k tomu, že filosofové vlastně objevovali nové „skutečnosti“ (nebo aspoň něco, co za skutečnosti považovali), a bylo to podmíněno vynálezy příslušných pojmů a pojmových konstruktů. Pochopitelně se někdy ukázalo, že to, co filosofové považovali za skutečné, a dokonce za pravé, nejvyšší skutečnosti, vpravdě žádné skutečnosti nebyly. Ale vždy byli k takové kritice povoláni zase jen filosofové, jak se to ostatně ukázalo už v nejstarších dobách. Ale tím hlavním a zejména nikoli tím jediným úkolem filosofů nebylo nikdy pouhé odhalování omylů jiných a zejména starších filosofů, nýbrž hledání přístupu ke skutečnostem novým. Dnes asi se dostáváme k velkému úkolu, jímž je nalezení myšlenkového přístupu a postupu při pochopení skutečností „nepředmětných“, což se ovšem rovněž neobejde bez kritiky tradičních starších přístupů ke skutečnostem, které spočívaly v jejich zpředmětňování (a kde to nebylo možné, v jejich popírání).
(Písek, 060322-1.)
vznik lístku: březen 2006