Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Smrt


<<  <  1 / 4   >   >>
záznamů: 20

Smrt (a trápení)

Ladislav Hejdánek (2008)
V apokryfní knize Moudrosti (Sapientia, kap. 3, 1-3) je pozoruhodně vyjádřeno něco, co sluší i dnes připomínat (upravím to trochu proti překladu kralických, ale bez nároku na větší filologickou přesnost atd.):
Spravedliví jsou v boží ruce, trápení se jich nedotkne. Nemoudrým se zdá, že umírají, a považují to za cosi zlého, a jejich odchod za zničení; ale oni jsou v pokoji.
Něco podobného najdeme i v Sokratových posledních slovech, že nikdo z přítomných, kteří se s ním přišli rozloučit, a ani on sám neví, kdo „jde k lepšímu“. – Dost ovšem záleží na správném výkladu. Pisatel uvedeného místa zřejmě byl už pod vlivem řeckého dualismu duše a těla, a zajisté také byl „nakažen“ myšlenkou nesmrtelnosti duše (v. 4). Tím už byla poněkud narušena ona stará (židovská) tradice, která duši spojovala s tělem (tj. chápala duši jako součást těla, a to se později promítlo do představy „obnovy“ obojího, tedy i těla, neboť i pro „duši“ platí, že je jen prachem a že se v prach obrátí, a to v oživení resp. „znovustvoření“ v důsledku příchodu Stvořitele, srv. Job ). Dále je důležité správně porozumět onomu „nedotkne“: to pochopitelně neznamená, že se každému trápení vyhnout, nýbrž že je to eventuelní trápení nemůže zasáhnou až do samého „jádra“ jejich „bytosti“. Dalo by se snad říci, že důstojnost člověka, o které se čas od času mluví v souvislosti s tzv. „přirozenými“ lidskými právy, je zakotvena právě v tom, co se vymyká FYSIS, a nejen to, co se FYSIS (tj. od narození až po smrt) přímo vůbec netýká, co je „mimo FYSIS“, vedle ní, tedy v „původním“ (knihovníkem Andronikem nezamýšleném a nejspíš ani netušeném) významu, totiž v jeho etymologickými kořeny nesených a vždy znovu obnovovaných konotacích, znamená slovo „metafyzický“. Lidská důstojnost není ničím obecným, charakterizujícím všechny lidi, nýbrž je to „metafyzická skutečnost“, která má naprosto individuální charakter, tj. nepřerušitelnou vazbu na jednotlivého člověka a ne jeho jedinečnost (která nemůže být nikdy založena FYSEI, tedy „od přírody“, od „narození“). A právě této jedinečnosti resp. tohoto jedinečného, individuálního, osobního „založení“ či „stvoření“ každého jedince se z bytostné jeho „nepředmětné povahy“ (nikoli tedy ve smyslu FYSIS) se žádná újma, žádné utrpení, žádná „muka“ nemohou dotknout, tj. nemohou je ničivě zasáhnout. Ničivě lze zasáhnout pouze FYSIS (oduševnělé tělo nebo tělem disponující duši), ale každý člověk ve své „bytostné“ (nepředmětné) založenosti či stvořenosti je a zůstává v rukou božích a tedy „v pokoji“ (ovšem: pokud se od tohoto svého původu neodtrhne – a dále viz Kierkegaard).
(Písek, 080411-1.)
vznik lístku: duben 2008

Smrt (a zemřít)

Jean-Paul Sartre (1964)
Zemřít není všechno: je třeba zemřít včas. ...
(2617, Slova, přel. Dagmar Steinová, Ml. fronta, Praha 1965, str. 12.)
vznik lístku: duben 2011

Smrt

František Xaver Šalda (1935)
… Teprve, když se přestane o tebe svět starat, když o tobě nemluví, tebou se nevzrušuje, kdy nikdo na tebe neútočí, nikdo tě nebrání, jsi dokonale mrtvý. …
(Několik poznámek o Vítězslavu Hálkovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 269.)
vznik lístku: únor 2001

Smrt

Ladislav Hejdánek ()
Příprava na 2.1.91 – Filos. antropologie: Smrt a nesmrtelnost
01 Člověk je jediná živá bytost, která ví o smrti a o své smrtelnosti. Mohli bychom přidat další k definicím člověka: bytost, která ví o tom, že zemře. Heidegger: „Sein-zumTode“, „bytí-k-smrti“. Ale právě proto, že jde o vědomí, o uvědomění smrti a smrtelnosti, jde o to, aby se toto vědomí nestalo posedlostí.
02 Připomeňme si, že existuje také pokusné vymezení člověka jako bytosti, která se směje, s poukazem na to, že jen zvíře zůstává vždycky smrtelně vážné. Můžeme se tázat, jak je to možné, že člověk jako jediná bytost, která ví o své smrti, se také dovede smát a tedy nezůstává smrtelně vážná? Jaká je vlastně mezi obojím souvislost?
03 V jakém smyslu vůbec je smrt a smrtelnost legitimním tématem filosofie vůbec a ffické antropologie zvlášť? Spinoza napsal ve své Etice: „Homo liber de nulla re minus, quam de morte cogitat, et eius sapientia non mortis, sed vitae meditatio est.“ (IV, 67 – propos.) (Svobodný člověk nemyslí na nic méně než na smrt, a jeho moudrost je založena ne na úvahách o smrti, nýbrž o životě.)
04 Spinoza ovšem nemá pravdu: člověk, který nejméně ze všeho myslí na smrt, vlastně není ani dost člověkem. Vážnou otázkou je spíše něco jiného: je filosoficky legitimní smrt zamlouvat? Zapomínat na ni? Vytěsňovat myšlenku na ni z vědomí? Příklad ze Seneky: každý okamžik je smrtí předchozího. Proč se obávat toho, že jednou přijde, co se děje neustále ? – To je ovšem sofisma.
05 Vyjděme ze zkušenosti : každý z nás ví, co to je závrať z běhu dění, z času. Víme, že se pravděpodobně nesejdeme už nikdy ve svém životě (mezinár. student. konference v Anglii a Belgii 1946 a 1947). Když nám někdo zemře, víme, že už nikdy nebudeme v jeho blízkosti. V soustředěnosti na vlastní smrt je nějaká závada, a na tu poukázali právě stoikové. Jejich chyba je zase opačná : v ideálu ataraxie je cosi nelidského.
06 Smrtelnost je součástí a složkou lidské situovnosti, lidského pobývání na světě. Situaci nelze prostě odmítnout vcelku (tj. v sebevraždě), ale je třeba ji na sebe vzít a v tom smyslu přijmout – ne však akceptovat a prostě se přizpůsobit. Patočka : abychom neutíkali. Život znamená riziko. Pro život jsme se sice (na počátku) nerozhodli, ale přijímáme jej – a smrt náleží k životu jako jeho konec. Dojem, že konce znehodnocuje to, co bylo před ním, musí být demaskován jako mystifikace.
07 Filosoficky vzato není jádro problému smrti založeno jen v tom, že se všechno proměňuje, ani jen v tom, že všechno dění má nejen začátek a měnlivý průběh, ale také konec. Sám svět je založen na událostech, které začínají i končí. Také život ve svém celku, ve svém věkovitém vývoji není přece nicotný jen proto, že každá živá bytost se nejenom rodí, ale také hyne. Svět trvá už nějakých 15 – 17 miliard let, život na naší planetě trvá nějaké 3,5 miliardy let. (Délka života na Zemi je srovnatelná s délkou trvání Země a vůbec sluneční soustavy.)
08 Obava či strach o život je něčím, co je bytostně spjato se samotným životem; stejně tak je ovšem bytostně s životem spjata jakási základní odevzdanost v momentě, kdy život v živé bytosti hasne (např. endorfiny, vyplavované v těle oběti, která je právě rdoušena dravcem). Jako je sám život zřetelným poukazem ke smyslu (navzdory riziku), je i strach před smrtí či spíše strach o život, o sebe také čímsi nepohybně smysluplným. „Starost o sebe“ nutně náleží k životu. Ale to není zdaleka filosoficky vše.
09 I když ke každé živé bytosti náleží ona rozdělenost či spíše strukturovanost na trojinu a tedy také na to, že vedle těla a vedle životního běhu je také subjektem, dochází na lidské úrovni a zejména na úrovni dějinné k tzv. personalizaci: subjekt si sám sebe uvědomuje právě jakožto subjekt, tj. odlišuje sám „sebe“ od svého těla i od svého života.
10 Celý problém smrti je pak zapotřebí postavit na jiný, odlišný základ. Je zapotřebí se tázat: čeho se vlastně týká smrt? Co nebo kdo vlastně ve smrti umírá? Už jsme si snad dostatečně objasnili, že sice život bez těla není možný, že však živá bytost není se svým tělem totožná. Není to tělo, které žije, ale živá bytost, a její život není soustředěn v aktuálních okamžicích (jak je tomu u těla), nýbrž je časově rozlehlou skutečností. Naproti tomu nemůžeme mluvit o „životě subjektu“, protože subjekt jednak není jsoucnem, jednak nedisponuje žádnou časovou kontinuitou.
11 Smrt není tedy záležitostí ani těla, ani subjektu, nýbrž „živé bytosti“ (která „není vidět“). Subjekt vlastně nemá, proč by se smrti obával, neboť smrt se subjektu netýká. Tím, že je subjekt ex-sistencí, tím, že je ek-staticky vykloněn do budoucnosti a tedy vlastně není „jsoucnem“, nemůže být „ohrožen“ smrtí – je opravdu ohrožen neustále. Je naprosto závislý na svém osobním vyvolání v ex-sistenci.
(kroužk. list č. 90/163; Praha, 901216-5. + kroužk. list č. 90/162; Praha, 901216-4.)
vznik lístku: leden 2001

Smrt

()
4. Mojž. 23, 10 ó bych umřel smrtí spravedlivých
5. Mojž 30,15 – 19předložil jsem tobě život a smrt
Joz 2, 14duše naše za vás nechť jsou na smrt
2 Král 2, 21nebudeť více odtud smrti, ani
Job 7, 15že sobě zvoluje duše má smrt
Ž 9, 14kterýž mne vyzdvihuješ z bran smrti
Ž 33, 19 vyprostil od smrti duše jejich
Ž 55, 5strachové smrti připadli na mne
Ž 56, 14nebo jsi vytrhl ze smrti duši mou
Ž 68, 21Hospodin Pán ze smrti vyvodí
Ž 116, 8vytrhl jsi duši mou od smrti
116, 15drahé jest smrt svatých jeho
Ž 118, 18ale smrti mne nevydal
Př 10, 2spravedlnost vytrhuje od smrti
11, 4
Př 14, 32naději má při smrti spravedlivý
Př 18, 21smrt i život jsou v moci jazyka
Př 24, 11vytrhuj jaté k smrti
Kaz 7, 1lepší jest den smrti, než den narození
Iz 25, 8sehltí i smrt u vítězství
Iz 28, 15učinili jsme smlouvu se smrtí
18zrušena bude smlouva vaše se smrtí
Iz 53, 12že vylil na smrt duši svou
Jer 8, 3bude žádostivější smrt nežli život
Jer 21, 8kladu před vás cestu života i smrti
Oz 13, 14od smrti vykoupím je
budu zhoubcem tvým, ó smrti
Mat 26, 38smutnáť jest duše má až k smrti
Mk 14, 34
Luk 22, 33s tebou hotov jsem i na smrt jíti
Řím 6, 9 smrt nad ním již více napanuje
Řím 7, 24kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?
Řím 8, 6opatrnost těla jest smrt
38ani smrt, ani život nás odloučiti
1.Kor 3, 22buď život, buď smrt, všecko je vaše
15, 54pohlcena jest smrt ve vítězství
15, 55kde jest, ó smrti, osten tvůj?
2.Kor 4, 12tak smrt v nás moc provodí
Jak 5, 20vysvobodí duši od smrti
Zj 9, 6hledati budou lidé smrti, ale smrt uteče
Zj 21, 4smrti již více nebude
2 Kor 5, 4aby pohlcena byla smrtelnost od života
2 Sam 14, 14všickni jsme nepochybně smrtelní
22, 16bolesti smrtelné obstoupily mne
1 Kor 15, 53musí smrtelné obléci nesmrtelnost
54když smrtelné toto obleče nesmrtelnost
vznik lístku: leden 2001