Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Spekulace



Spekulace a znalost historie

Ladislav Hejdánek (2007)
Diskuse o „filosofických jemnostech“, často tak odmítaná jako „pouhá spekulace“, má (nebo přinejmenším může mít) velký význam pro další rozvoj myšlení, a to v každé době. Právě proto, je zapotřebí lidí, kteří se budou m.j. vždy znovu vracet ke starý myslitelům a starým diskusím, protože jsme už mnohokrát byli svědky toho, jak pozdější myšlenkový vývoj může znovu objevovat leccos, na co se zapomínalo nebo na co docela zapomnělo, a najednou se to ukáže jako významné a dokonce perspektivní pro další výzkum a pro pokusy o nová východiska a nové přístupy. To platí stejnou měrou o diskusích theologických, a pochopitelně vůbec o diskusích středověkých, kde filosofie a theologie pracovaly stále ruku v ruce. „Nová metafyzika“ není vůbec myslitelná bez konfrontace s těmito starými tradicemi; jejich obrovskou zásluhou byla právě konfrontace určitých věroučných formulí s řeckou filosofií, zejména pak s Platónem a později především s Aristotelem. Tak jako se často určité naprosto „abstraktní“ výzkumy v nejnovější matematice mohou ukázat jako užitečné a dokonce mimořádně produktivní třeba po dlouhém čase, a většinou způsobem, na které příslušný matematický „vynálezce“ vůbec nepomyslel, tak se velmi pravděpodobně ukáže leckterá problematika, diskutovaná ve středověkých úvahách a polemikách, jako užitečná a možná perspektivní a produktivní v souvislostech, o nichž ve středověku nikdo neměl a nemohl mít ani ponětí. Právě proto má zásadní význam rozsáhlý program opětovného čtení starých autorů resp. jejich textů, a to nikoli jen ve smyslu pronikání do jejich myšlenkového světa, nýbrž především proto, abychom vrhli nové světlo i do těch míst, kam kdysi vůbec nebyla zaměřena hlavní pozornost (a někdy dokonce vůbec žádná pozornost). Historie myšlení má mnohem závažnější úkol než jenom zachovávat staré texty jako nějaké muzeální exponáty. Máme mnoho důvodů, proč se domnívat, že tam „jsou“ cennosti, které ještě stále čekají na to, až budou „objeveny“. Právě to máme na mysli, když mluvíme o „idejích“: idea není redukovatelná na to, co je myšleno“, ale „je“ tím, co může být a má být myšleno. A právě proto může být jakoby „nalezena“ i tam, kde ještě skutečně myšlena nebyla, ale myšlena být „mohla“ a „měla“, protože – jak se někdy později může ukázat – už takřka byla „na spadnutí“, takže už nebylo daleko k „nápadu“. Ovšem asi to nikdo nezaslechl, nebo když zaslechl, dost pozorně to nevyslechl, dost vážně to nebral, nezaznamenal to, eventuelně pokud ano, záznam se nezachoval, protože zůstal zapomenut nebo se ztratil atd. A tak můžeme nejen oživit myšlenky, které kdysi byly myšleny, ale můžeme zpřítomnit i jejich „myšlené“, jejich „cogitatum“, a můžeme tak znovu věnovat sluch a pozornost samotné „ideji“.
(Písek, 070726-1.)
vznik lístku: červenec 2007

Spekulace ve filosofii

Ladislav Hejdánek (2009)
Hlavním problémem pro každého „filosofujícího“ je v udržení rovnováhy mezi sledováním myšlenek na jedné straně a rozsáhlými znalostmi na straně druhé. Dalo by se to také formulovat jako udržování („konstruktivního“) napětí mezi nevázanou (nebo málo vázanou) spekulací a pouhým hromaděním vědomostí (polymatheia). Takové udržení „rovnováhy“ se ovšem nemůže obejít bez kritičnosti, tj. bez schopnosti metodického odstupu od kterékoli vědomosti (snad s výjimkou tzv. přímého nahlédnutí, což je ovšem zvláštní a samostatný problém), tedy bez reflexe. Také z tohoto důvodu můžeme trvat na tom, že filosofie je bytostně, tj. svým bytostným určením a svou nejvlastnější povahou reflexí (upřesnění, jakého druhu reflexí jest resp. musí být, je pochopitelně nutné, neboť ne každá reflexe je už eo ipso filosofická; obvykle zmiňuji kritičnost, systematičnost a principiálnost). Tím jsou ovšem také uloženy filosofické spekulaci jakési „meze“ či spíše jsou na filosofování vztaženy a uplatňování určité nároky: už sama povinnost kritičnosti nedovoluje, aby se filosofický spekulativní „tah“ stal tím, čemu se říkávalo „pouhá“ nebo „čirá spekulace“. „Filosofie“, jíž se nedostává spekulativního ostří, přestává být filosofií neméně než „filosofie“, která ztrácí svou vnitřní integritu v důsledku malého úsilí o systematičnost a zejména v důsledku nízké, třeba jen formální (zmechanizované) úrovně takové „pseudo-systematičnosti“. Filosofie je tedy nutně usilovným myšlenkových cestování, není to pozice, ani žádný soubor pozic; všechny zaujaé pozice jsou vždy jen něčím provizorním, jsou to „místa“, jimi bylo třeba projít, ale pak jít dál. Filosofovat znamená být na cestě, být v pohybu, který nikdy nemůže být plně a naprosto určen východisky („principy“), ale který nikdy není a nemůže být plně určen ani nějakým předem daným, ať uloženým nebo zvoleným, „cílem“; při filosofování je v pohybu filosofie celá, tj. je v pohybu ve stadiu změn nejen to, z čeho a jak se zrodila (i historicky, i individuálně), ale také to, kam míří, kam směřuje, jaké cíle si vyvolila a jak je opravuje, upravuje a mění za jiné.
(Písek, 100401-1.)
vznik lístku: duben 2010

Spekulace a jednotlivé

Ladislav Hejdánek (2013)
Domněnka, že spekulace se pohybuje (či dokonce musí pohybovat) jen v abstrakcích, je hluboce mylná. Kierkegaard to dobře věděl, když si napsal (I A 111, 7.1.1836): „Při spekulování jde vlastně o to, vidět jednotlivé v celku.“ Naznačuje to ostatně už kořen slova, odvozeného od slovesa spectare: nemůžeme přece „vidět“ obecniny, ale pouze konkrétní jednotliviny. Jenže: tomu je třeba rozumět v mnohem radikálnějším smyslu, než si běžně uvědomujeme. Nemůžeme proti sobě stavět pouze konkrétní jednotlivinu a „rod“, nýbrž také konkrétní jednotlivinu jako superudálost a neméně konkrétní jednotunu jako subudálost, která je sice v onu superudálost integrována, ale něco ze své původní „konkrétnosti“ (konkrescentnosti) si přesto ponechává a uchovává. Tak například vidět jednotlivý malý organismus (mikroba) v mikroskopu náleží k onomu spectare- hledění neméně než „vidět“ zanícenou ránu relativně mnohem většího organismu a náležitě rozpoznat, že se rána zanítila působením určitého mikroorganismu, i když nikoli jednotlivého, ale působením jeho značného namnožení. Že se při výkladu souvislosti mezi mikroorganismem a zanícením rány nějakého makroorganismu musíme uchylovat k „abstrakcím“, nelze popřít; ale stejně tak nelze popřít, že mikroorganismus je stejné konkrétum jako napadený makroorganismus. A obojí je třeba vskutku „vidět“, a dávat obojí do souvislosti při výkladu vzniku zánětu rozhodně není „spekulace“ v onom běžném pejorativním významu.
(Písek, 130221-2.)
vznik lístku: únor 2013