Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Systém


<<  <  1 / 2   >   >>
záznamů: 7

Systémy a systematičnost ve filosofii

Ladislav Hejdánek (2012)
Milá paní Borovanská,
tážete se, co soudím o tom, že (nejspíš jen u nás – anebo to Sobotka myslel celoevropsky?) s generací „devadesátníků“ (ještě z 19. století) končí doba pokusů o vlastní filosofické systémy. A zdali také pozoruji tento „zlom“, a proč k němu asi došlo.
Jsem přesvědčen, že nejde o žádný „zlom“; v dějinách jsou doby, kdy nevznikají velké systémy, a naproti tomu zase doby, kdy systémy vznikají (tj. jsou budovány) takřka houfně. K pořádné filosofii ovšem takové systematické (tj. soustavné) myšlení náleží bezpodmínečně (ale stejně tak jsou nutné nové myšlenky – a ty někdy mohou absentovat; bez nových myšlenek nejsou velké filosofie). Takže musíme rozlišovat: filosof, který nemyslí systematicky, je špatný filosof (což neznamená, že musí být nevýznamný), ale ne každý dobrý (a vynikající) filosof musí nutně budovat filosofický systém. Jsou filosofové, kteří problematizují budování velkých systémů třeba z docela praktických důvodů: člověk je omezený tvor, filosofické úkoly jsou nedozírné, a tak žádný jednotlivec nemůže zvládnout vše a nic významného nepřehlédnout, na nic důležitého nezapomenout. (Obvykle tu ovšem dochází k záměně filosofického systému za encyklopedii.) A tak takový tvůrce či budovatel velkolepého systému si někdy z nouze pomáhá buď drobnějšími nebo i velkými „podvody“ a nepřiznanými „krádežemi“. A někteří myslitelé to s radikálním odmítáním systémů a systematičnosti přehánějí natolik, že navzdory své genialitě a třeba i mimořádné schopnosti systematicky myslet odmítají i samy pokusy o celkovou systematičnost (soustavnost, integritu) myšlení (někteří dokonce zapírají svou filosofičnost a filosofii vůbec, ale to není totéž), a tak vlastně vůbec přestávají být opravdovými filosofy (ve smyslu Platónovy orthé filosofía) a uchylují se k nápadům, rozmanitým navzájem si odporujícím aforismům, a tak podobně. To může někdy mít relativně (a ovšem jen částečně) rozumné důvody, ale může to být způsobeno také nedostatkem potřebných schopností, a někdy dokonce duševní vadou až nemocí. Někteří, jinak třeba mimořádně schopní, svůj nedostatečný smysl pro vlastní systematičnost (a eventuelně pro budování vlastního systému) nahrazují (nebo třeba jen předstírají nebo zase maskují, kdo ví?) tím, že pronikají do systémů jiných velkých myslitelů, dokonce i takových, kteří sami žádný zřejmý systém nevybudovali, ale dokázali skvěle systematicky myslet (a pak s větším nebo menším úspěchem „dobudovávají“ některé části takového ještě neprovedeného a nenapsaného systému jakoby za ně, eventuelně v horším případě se jen vmýšlejí do svých „Mistrů“ a fandí jim, a znají kde co, jen neproniknou vskutku náležitě do jejich myšlení). To je třeba případ žáků Sókratových (včetně Platóna, který ovšem skvěle uspěl i jako svébytný filosof), nebo třeba většiny karteziánů (výjimkou je Leibniz, ale ten své pozoruhodné systematické pokusy spíše jen „nadhazoval“, ale v polemice se také rád přidržel jiného myslitele, třeba protivníka), žáků Hegelových nebo dnes Husserlových a Heideggerových, jak uvádí Sobotka. (Sám jsem se vždycky podivoval, že takové „dobré“ žáky nenašel třeba Jaspers – ovšem on zas měl „samostatné myslitele“, kteří ani nemuseli pokračovat v dobudovávání jeho staveb.) A na druhé straně známe celou řadu velkých systematiků, kteří jakoby našli své „duchovně blízké“ (tedy žádné epigony) až po dvou i třech generacích – a ti je vlastně museli teprve „objevit“ a pak ukázat světu, jak a v čem byli mimořádní a jedineční. A proč byli zapomenuti (nebo dokonce nerozpoznáni)? Obvykle to je chyba jejich současníků: nebyli dost vnímaví. Je pak dost běžné, že právě takoví, co nemají „ambice“ (nebo častěji schopnosti) myslet systematicky a po svém, jsou takřka neprůstřelní, když se setkají s něčím naprosto odlišným od toho, čemu sami propadli.
Snad ještě jednu spíš jen okrajovou poznámku. Patočka trochu zavinil, že čeští (tj. domácí) myslitelé zejména nedávné minulosti byli prostě zasunuti do muzejních regálů historie jako beznadějně subalterní. Výsledek je zřejmý: kdo chce dnes pracovat skutečně systematicky (pokud se takoví najdou) a být „úředně“ akceptován, musí se opírat o zahraniční autory, protože sám považuje domácí autory za málo důstojný nebo vůbec nedůstojný historický materiál. Pokusil jsem se tomu v jednom případě opřít, ale těmi drobnými pokusy se to asi nemohlo (zatím) podařit. A já jsem vůbec neměl „ambice“ se stát uznávaným interpretem a jednokolejným „odborníkem“ na Emanuela Rádla a dobudovávat jeho nikdy nenapsaný – ale dobře a do hloubky promýšlený – „systém“. (A Masaryka dnes v „Ústavu TGM“ pohřbívají dnes už potřetí; nevím, nevím, kdo konečně toho Masaryka-myslitele oživí a obhájí. Ale Masaryk ovšem nebyl zdaleka tak integrovaným, i když „vyvíjejícím“ se myslitelem, jako jím byl Rádl.)
Tak tolik jako první reakci. Zdravím ! L v H .
(odpověď Jolaně Borovanské; Písek, 120708-1.)
vznik lístku: červenec 2012

Systémy filosofické

Ladislav Hejdánek (2013)
Psaní tlustých knih bývá spíše encyklopedickou náhražkou budování opravdového systému, tj. soustavného promýšlení co možná všech hlavních problémů (témat) v dané době. I když jde o skutečné sepisování systematického díla, jde vlastně o to, získávat přívržence a následovníky (a kriticky odmítat odpůrce). Velké systematické dílo vlastně usnadňuje převzít či přebírat celou řadu autorových myšlenek, aniž by byla nahlédnuta ideové, myšlenková spojitost a souvislost „vlastní hlavou“, tj. na základě vlastního myšlení. Filosofie musí své místo hledat především „na frontě“, tj. tam, jde o něco aktuálního, ale v důsledcích velmi důležitého jde. Systematické promýšlení tak musí být svěřeno logicky velmi trénovaným duchům a vyžaduje mimořádné soustředění v jakési myšlenkové „laboratoři“. A protože ani nejnadanější myslitel není s té udržet v mysli najednou vše, musí se spoléhat na pečlivé sledování a také promýšlení nejrůznějších „odboček“ od hlavního tématu resp. od hlavní myšlenkové cesty, na něž není dovoleno zapomínat. Proto také musí být hlavní, vedoucí myšlenka – či spíše „idea“ – sledována reflektovaně, tj. s ustavičnými dočasnými návraty na rozcestí a křižovatky, kterými myslitel už prošel (takže musel rozhodovat, kam jít a kam nikoli). V tom je velmi užitečný zápis, neboť tak je myslitel nucen každé takové rozhodnutí, a vlastně každý významný myšlenkový krok, formulovat s takovou dostačující přesností, aby se k němu mohl vracet jako k jakémusi dočasnému (ovšem situačnímu) invariantu (a aby takový invariant mohl nejen revidovat, ale případně i změnit či nahradit jiným). Psaní velkého spisu by tedy nemělo mít charakter encyklopedie, nýbrž mělo by v praxi (tj. ve slovech a formulacích) vyzkoušet, zda a jak lze sledované hlavní myšlence propůjčit jakýsi vnější řád, ne nepodobný lešení. Takové lešení pak není vlastní budovou, ale umožňuje přístup jakoby zvenčí („okny“) na místa, jichž bylo lze dosáhnout (anebo bude možno dosáhnout, až budova bude dostavěna) především uvnitř budovy, po schodech a chodbách, a to normálními logickými „kroky“.
(Písek, 130623-1.)
vznik lístku: červen 2013

Filosofie a systém (a systematičnost) | Systém a systematičnost ve filosofii

Ladislav Hejdánek (2003)
Systém není a nemůže být posledním a nejvyšším cílem filosofie, protože to je (a může být) vždycky jen člověkem vybudovaný systém – a ten je vždy je relativně platný a nosný, tj. jen do té doby, než se ukáží jeho nedostatky a nepevnosti. Naprotri tomu však není filosofie možná bez systematické práce, a ta vždy zahrnuje také vytváření systému a sledování systematických souvislostí za inspirace a vedení takového systému. Filosof musí být vždycky připraven dosavadní svůj systém opustit a pustit se do budování systému nového. To obvykle nejde dělat tak, že se nahradí jedna část dosavadního systému a vše ostatní se nechá platit po staru. Systém není hromada (i když není pravým celkem), ale i když je projektován a organizován myslícím subjektem, totiž filosofem, musí se k celku vždy vztahovat, a to znamená, musí sledobvat, jak myšlenky, které nás v myšlení vedou a někam směřují, zvolený (a ovšem stále budovaný a dobudovávaný) systém posilují a upevňují, anebo zda se s ním ocitají v napětí a rozporech. V takovém případě jsou ovšem možné dvě eventuelity: buď je chyba v systému, anebo je chyba v myšlence. Ne každá myšlenka je totiž pravá, správná, pravdivá – ale ukázat se to může pouze tehdy, když pečlivě sledujeme systematické souvislosti s jinými myšlenkami. A to je ta nesnáz, že stále musíme mít ohled na obě strany a nesmíme se nechat zlákat ani pro jednoznačnou dominanci systému, ani pro sledovbání nějaké myšlenky bez ohledu na její dalekosáhlejší důsledky, které se ovšem mohlou ukázat zase jen v poli platnosti nějakého systému. (Praha, 030319-1.)
vznik lístku: březen 2003

Systém (a systematikové)

Friedrich Nietzsche (1888)
26.
Nedůvěřuji všem systematikům a vyhýbám se jim. Vůle k systému je nedostatkem poctivosti.
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 13.)
vznik lístku: březen 2007

Systém a „pořádek“ | Řád a „pořádek“ | Omezení a „mistrovství“

Ladislav Hejdánek (2010)
Staré úsloví říká, že omezení dělá mistra. Jistě na tom něco je; ovšem je otázkou, zda to platí pro každou činnost, nebo ještě lépe, zda můžeme uznat, že v každé činnosti (nikoli náhodné, ale promyšlené a zamýšlené) je takové „mistrovství“ opravdu žádoucí a cílem. (Bohužel se tato zkušenost někdy trivializuje poukazem k tomu, že nikdo nemůže přece dělat všechno, ale jen něco, a tím se ztratí vnímavost pro víc.) Tak třeba v posledních desetiletích a letech se rozšiřuje povědomí o tom, že specializace ve vědách sama nestačí, i když je zřejmé, že se bez ní už věda nemůže obejít. A tak se začíná stále silněji zdůrazňovat nejen význam hraničních disciplín, ale vůbec multidisciplinarita a interdisciplinarita. Možná, že to částečně souvisí s problémem řádu (a pořádku): když se to s pořádkem, plánováním a programováním přežene, uzavírají se tím vždy jakési cesty, které by eventuelně mohly vést někam jinam, než kam ukazuje stanovený a udržovaný program. Proto je třeba vždycky posuzovat, o jakou činnost jde a zejména v čem vlastně spočívá v její přínos, jaký je smysl určitého řádu a pořádku, který ovšem vždy k nějakému omezení vede. A to zase ukazuje, jak důležité je nechávat v každém „řádu“ jakási volná místa, jakési mezery, a také si stále dostatečně uvědomovat, že řád musí něčemu sloužit, být k něčemu dobrý (a k čemu: to, k čemu má řád sloužit, nemůže a nesmí být součástí, složkou toho řádu samého).
(Písek, 100919-2.)
vznik lístku: září 2010