ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Charta 77  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 7

Charta 77

Vilém Prečan (1978)
To, co jsem se onoho dne a pak v několika následujících dověděl od Ludvíka Vaculíka – ... – mi sice poskytlo žádané informace, ale nebylo toho víc, než jsem se vzápětí dočetl v Prohlášení a pak v několika následujících dokumentech Charty. Uvyklý už na zdejší terminologii, v níž se pro „srozumitelnost“ operuje pojmy „opozice“ apod., bral jsem méně jako víceméně legalistickou kamufláž i to, když mi Ludvík zdůrazňoval: vycházíme z mezinárodních paktů, které jsou součástí československého právního řádu; poukázala jsme na to, že se nedodržují a proč, předkládáme kritiku a chceme se podílet na nápravě, aniž se dotýkáme systému, aniž požadujeme jeho změnu. A říkal jsem si, jak je to „chytrý“, když mi opakoval: ať si zůstane ve své funkci ministr školství, ale ať mohou nadané děti studovat, ať si ministr vnitra sedí tam, kde je, ale ať jeho podřízení dodržují zákony.
Teprve postupně, když jsem četl texty Patočkovy a Hájkovy, úvahy a kom,stáře bilancující první měsíce a etapy Charty, Hejdánkovy Dopisy příteli, když jsem sledoval – pokud to je na dálku vůbec možné – činnost a aktivitu Charty 77 a seznámil se s výsledky diskuse uvnitř Charty v podobě Sdělení z 21. září 1977, teprve tehdy se mi ujasnilo, že onen důraz na legalitu, na rámec daný současnými československými zákony (přirozeně i jejich kritikou, pokud jsou v rozporu s Ústavou, s přijatými mezinárodními pakty a se zásadami Závěrečné aktu z Helsink) nebyl předem zakalkulovaným efektním trikem. Že nebyl vypočítán především na obranu proti možné represi (jež se ukázala krutou skutečností, ještě než vůbec Charta udělala první veřejný krok), ale že spočívá v podstatě Charty.
(Moje setkání s Chartou, in: V kradeném čase, Praha-Brno 1994, str. 176.)
vznik lístku: prosinec 2009

Charta 77

Jaroslav Putík ((1977))
Počátkem února už se zdá, že akce Charta 77 je odpískána. Naděje, že zasáhne Západ, nevyšla, ačkoliv to, co se děje, je jasné, porušení helsinských dohod. …

Pokračuje podpisová kampaň a přihlašování se k Antichartě. Tisk přináší nová a nová jména: …
Smysl akce je jasný i kojenci: kdo se nepřihlásí teď, ten zůstane navždy za plotem jako zavržený pes. Kladu si otázku: chtěl bys zaplatit takovou cenu? Ne. Patrně by se tím otevřely publikační možnosti, ale za takovou cenu nikdy. Znamenalo by to žít navždy /87/ v rozporu sám se sebou a také s vědomím, že bych se postavil proti lidem, kteří něco učinili pro zlepšení stavu této země. Podepsat znamená vrhnout se do politiky jako do sudu sraček. Vím naprosto určitě: …
(Odysea po česku, Praha 1992, str. 86-87.)
vznik lístku: listopad 2003

Charta 77

Miroslav Lehký (2010)
Nevytvářejme však dojem, že Chartu podepsali pouze bývalí komunisté, mezi signatáři byli také teolog Hejdánek, katolický teolog Zvěřina, kněží Malý, Kordík, Gombík, Zajíček, jezuita páter Lízna a v neposlední řadě matematik a filosof Václav Benda. Mezi signatáře Charty také patří desítky nestraníků, obyčejných lidí, dělníků, zemědělců.
Miroslav Lehký, 1. náměstek ředitele ÚSTR,
bývalý mluvčí Ch77
(„Nejde o urážku Charty 77“, in: Právo, 11. února 2010.)
vznik lístku: únor 2010

Charta 77 – mluvčí (druhá trojice)

Ladislav Hejdánek (2007)
Celý život jsem se nerad doptával na věci, které se mne týkaly; vždycky jsem čekal, až mi to někdo řekne sám. Proto jsem nepátral po tom, jak došlo k tomu, že jsem byl (nejspíš po delším projednávání) vyvolen k tomu, abych se stal náhradníkem Patočkovým v druhé trojici mluvčích Charty 77. Vždycky jsem měl za to, že se do toho tenkrát nikomu moc nechtělo (o několik let později tomu už bylo jinak). Ale nemůže být pochyb, že to někdo musel iniciovat, protože já jsem se o tuto poctu nikterak neucházel, a to přesto, že mne na to ještě někdy počátkem února Patočka sám upozornil, totiž abych se na takový případ připravil. Už sama tato Patočkova výzva pro mne byla trochu překvapením; Patočka měl za to (jak mi v roce 1972 dokonce napsal), že vůči němu dávám najevo nesouhlas. Nemyslím, že by to byla Patočkova původní myšlenka, ale mám spíš za to, že ho na to přivedl Jiří Němec (a tuším, že podobně ho přivedl na myšlenku, že by to měl být také Ivan Medek, kterého někdy v té době vyzval podobně k připravenosti, jak mi Ivan později řekl, když se začalo diskutovat o rozšíření počtu mluvčích opět na tři – po smrti Patočky zůstal ve funkci už jenom Jiří Hájek). A jistě tím směrem zapracoval i u Havla; jak se mu to dařilo u jiných, nevím.
(Písek, 070327-3.)
vznik lístku: březen 2007

Charta 77 – druhá trojice mluvčích

Ladislav Hejdánek (2007)
Již tehdy a vlastně dosud mi zůstává zcela nejasné, jak vlastně došlo na podzim 1977 ke jmenování druhé trojice mluvčích Ch 77, tj. k výběru mluvčích, kteří po problému se zavřeným Havlem a po smrti Patočky měli trojici doplnit. Havel trval ovšem na Martě Kubišové, která také od počátku prohlásila, že se o všem s Havlem bude radit a bude zastávat jeho stanoviska. Nejasné mi zůstalo, jak vlastně došlo k mému navržení a jmenování. Pravdou je, že Patočka mi jednou na počátku února, když jsem za ním byl v Tomanově ulici (tentokrát sám), řekl, že se s Hájkem domluvili, že každý z mluvčích si musí zajistit aspoň dva zástupce pro případ, že dojde k dalším zadržením a zatčením. A aniž by mi řekl cokoli dalšího, vyzval mne, abych byl pro takový případ připraven. Jiří Hájek situaci popisuje způsobem, který nejen že věc neobjasňuje, ale dokonce ji ještě spíš zatemňuje. Koncem léta, snad již počátkem podzimu jsme se jednou setkali s Ivanem Medkem (mám dojem, že z jeho iniciativy); tehdy mi Ivan řekl, že Patočka mu také někdy v té době řekl, aby byl připraven převzít veslo, kdyby to bylo zapotřebí. O mně Ivan nevěděl, ale tehdy jsem mu to řekl. A domluvili jsme se, že jako první se funkce chopí on (jednak byl známější než já, jednak také o něco starší). Po nějaké nedlouhé době jsme se setkali znovu z jeho iniciativy (jinak jsme se setkávali častěji), a on mi řekl, že to musím vzít já, protože on se rozhodl k emigraci. Já sám jsem pak o tom s nikým nemluvil, ale zřejmě se o této možnosti začalo hovořit přinejmenším mezi exkomunisty. Byl jsem pozván Hanzelkou na návštěvu v jeho vile, zejména však jsem byl pozván do jakési skupiny lidí, z nichž některé jsem do té doby neznal, ale poznal jsem, že to byla skupina exmarxistů (Dienstbier tam pronesl ,památná‘ slova, že mluvčím musí být jen osoba celonárodního významu, aniž upřesnil cokoli bližšího). Ale to stále ještě o mé „kandidatuře“ nepadlo ani slovo; k tomu došlo ještě daleko později. A tak mi nezbývá, než se pokusit o vykombinování nějaké hypotézy. Především je třeba vědět, že jsem byl pro většinu Chartistů osobou ne-li neznámou, tedy rozhodně jen málo známou. Vědělo se o našem procesu z roku 1972, který však zůstal na okraji zájmu vedle procesu s Tesařem a spol.; a navíc už uplynulo od té doby několik let bez dalšího politického „průšvihu“. A pak tu ovšem byly mé „Dopisy příteli“, které se těšily jistému zájmu, byly přepisovány a šířeny v jistých kruzích (hlavně zásluhou Anduly Marvanové; začal jsem s nimi ještě za Patočkova života, Patočka se o nich přinejmenším doslechl, nevím, zda měl některý v rukou). To vše se mi nezdá být dostačujícím vysvětlením. Naproti tomu se mi zdá být mnohem pravděpodobnější Hedina hypotéza, že rozhodující mohla být aktivita Jiřího Němce, který o mně nejednou mluvil před Patočkou ve společnosti přátel, když jsem byl ještě ve vazbě, pak poté, co jsem stál dvakrát před soudem (Městským a Nejvyšším), připomínal závěr mého článku o Masarykovi, který už v Tváři po okupaci nemohl vyjít atd. Leccos by mohlo nasvědčovat tomu, že právě Jirka mohl být tím hlavním „strůjcem“.
(Písek, 070327-2.)
vznik lístku: březen 2007