ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Existence  ✖ Existence (a transcendence)  ✖ Existence a bytí  ✖

Existence a bytí | Bytí a existence

Ladislav Hejdánek (2012)
O „bytí“ můžeme mluvit pouze a výhradně v případě „pravého jsoucna“, tj. jsoucna vnitřně integrovaného v jednotu. A protože každé pravé jsoucno je po celou dobu svého bytí událostným děním, které aktivně vykonává své bytí, můžeme také mluvit o jeho „existenci“: existo je odvozeno od ex-sisto, eventuelně od ex-sto, což je jen doslovným („otrockým“) překladem řeckého ek-sto, a tak je latinská ex-sistence doslovným (otrockým) překladem řeckého ek-stasis, což zase Heidegger překládá (a vykládá) jako „stát ven ze sebe“ (nikoli přesahovat se, transcendovat, protože to už by byla aktivita, výkon). O „existenci“ začal novým způsobem mluvit asi až Kierkegaard, a po něm to s určitými odchylkami začali opakovat tzv. filosofové existence. Od té doby přestalo platit to, co platilo až do té doby, totiž že existence byla chápána jako „faktický výskyt“. Z toho vyplývá, že dnes už nemůžeme ztotožnit výměry „všechno, co existuje“ a „úhrn“ (eventuelně „celek“) světa. Existence je časově omezená kontinuita událostného dění, a to na všech úrovních (i když nejzřejmější to je na příkladu živých bytostí, tj. organismů): není to „stav“, ale právě dění. Jsou při tom ovšem míněny pouze tzv. pravé události, tj. události, jejich integrita je vnitřního (= nepředmětného) původu (naproti tomu „události“ integrované zvenčí, ať už individuálně nebo kolektivně, budeme chápat jako „nepravé“, což ovšem vůbec neznamená „neskutečné“. Tak kupř. nějaký biotop (třeba lužní les) je nepochybně skutečný, je však integrován velkým počtem nejrůznějších organismů, stromů, rostlin, živočichů, hub a plísní atd., a to s řadou různých efektů či výsledků; ještě složitější to je v případě událostí dějinných, které navíc předpokládají nezbytnou intervencí vědomí (tj. různých vědomí různých subjektů, a to nejen dějinných). V případě posledně jmenovaných nemůžeme mluvit o jejich „existenci“ v uvedeném novém významu, jenom o skutečnosti. O „faktech“ můžeme zase mluvit všude tam, kde jde o něco udělaného, vykonaného, vytvořeného (s odkazem na latinské facere). V případě pravých událostí nejde o „fakta“ ani v tom případě, kdy jde o nepopiratelný aktivní zásah nějakých činitelů, subjektů; tak např. zahrada nebo park jsou nepochybně výtvorem zahradníků, ale nikoli v tom smyslu, že je zahradníci jako takové udělali, vytvořili – vždycky tam jako nejdůležitější zůstává organická aktivita rostlin, keřů a stromů, které tam je možno zasít, zasadit a pěstovat, ale tak, aby samy dokázaly růst, kvést a přinášet plody, tedy – „existovat“. Existence tedy není ani stav, ani fakt (stejně jako ani bytí není stav ani fakt); existovat také nemůže pouhá „věc“, ani pouhý „předmět“. A tak dále. To všechno je ovšem velmi nesnadné dodržovat, a téměř nemožné prosadit v běžné mluvě, neboť se to ostře vymyká jazykovým zvyklostem (a nejen českým). Jde tedy o záležitost „vnitrofilosofickou“ v první řadě.
(Písek, 120922-1.)
vznik lístku: září 2012

Existence | Pravda ontologická | Existence a bytí

Jan Patočka (1950)
Existenci ve smyslu Kierkegaardově nyní existenciální ontologie sice přijímá za východisko, ale zároveň přetváří její pojem radikálním způsobem. Kierkegaard zdůrazňuje, že existujícímu mysliteli je o sebe sama, že v této nekonečné starosti se však teprve odhaluje vlastní podstata, vlastní jsoucno. Heidegger místo této ontické otázky po pravé vlastní bytosti dosazuje ontologický problém, otázku po bytí; spojuje, mohlo by se říci, Husserla s Kierkegaardem. Kierkegaard vedle objektivní pravdy postavil pravdu existence; Heidegger pravdu existence pojme jako pravdu ontologickou, jako transcensus mimo oblast všeho jsoucího, tak, jak Husserl jej rýsoval ve svém pojmu /195/ fenomenologické redukce. To, oč člověku „běží“, není jeho soukromé jsoucno, jeho privátní „existence“, nýbrž oč jde s člověkem a v člověku, je bytí .
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši – I, Praha 1996, s. 194-5.)
vznik lístku: červen 2000

Existence a bytí

Ladislav Hejdánek (2010)
Pro nás bude jako pravidlo platit, že o existenci můžeme hovořit jen v případě pravých jsoucen (nikoli tedy v případě pouhých agregátů, hromad), i když tradičně slovo „existovat“ znamenávalo (a běžně dosud znamená) totéž co „vyskytovat se“. Každé pravé jsoucno je zároveň pravou událostí, a v tom případě můžeme také mluvit o jeho „bytí“, které je časově (i prostorově) koextenzivní s jeho životem (trváním od počátku až do konce), ale vůbec nespočívá v ničem, co by po celou tu dobu trvalo beze změny (tedy v žádné substanci). Každé pravé jsoucno musí své bytí vykonávat; v tomto vykonávání vlastního bytí se však nemusí ve svých „výkonech“ vyčerpávat, ale může své bytí překračovat, může z něho přesahovat, překračovat, a to v akcích. Výkon vlastního bytí nepovažujeme za „akci“ ve vlastním smyslu, i když nepochybně o jakousi aktivitu jde. Za skutečnou akci považujeme jen takový výkon, který se z pouhého vykonávání vlastního bytí emancipuje a zaměří se k něčemu jinému, a tedy jinam, k nějakému „cíli“, který původně není součástí bytí (ergo ani součástí výkonu bytí). Aby však taková schopnost vlastní akce byla vůbec možná, je jejím nutný předpokladem ona schopnost „primordiální“ akce (či později, na vyšších úrovních „primární“ aktivity), jíž je „schopnost“ vykonávat své vlastní bytí. A právě tuto schopnost, spíše však již uskutečňovanou schopnot, můžeme nazývat „existencí“
(Písek, 100228-3.)
vznik lístku: únor 2010

Existence | Pravda ontologická | Existence a bytí

Jan Patočka (1950?)
Existenci ve smyslu Kierkegaardově nyní existenciální ontologie sice přijímá za východisko, ale zároveň přetváří její pojem radikálním způsobem. Kierkegaard zdůrazňuje, že existujícímu mysliteli jde o sebe sama, že v této nekonečné starosti se však teprve odhaluje vlastní podstata, vlastní jsoucno. Heidegger místo této ontické otázky po pravé vlastní bytosti dosazuje ontologický problém, otázku po bytí; spojuje, mohlo by se říci, Husserla s Kierkegaardem. Kierkegaard vedle objektivní pravdy postavil pravdu existence; Heidegger pravdu existence pojme jako pravdu ontologickou, jako transcensus mimo oblast všeho jsoucího, tak, jak Husserl jej rýsoval ve svém pojmu /195/ fenomenologické redukce. To, oč člověku „běží“, není jeho soukromé jsoucno, jeho privátní „existence“, nýbrž oč jde s člověkem a v člověku, je bytí .
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši – I, Praha 1996, s. 194-5.)
vznik lístku: duben 2014