ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jazyk  ✖
<< < 1 / 6 > >> záznamů: 29

Jazyk

Jan Štěpán (1998)
jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)
vznik lístku: prosinec 2000

Jazyk (mluva)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)
In dieser Geschichte kommt das Dilemma unserer Zeit zum Ausdruck. …
Wir stehen vor einer sprachlich armen Zukunft. In dieser neuen Gesellschaft wird weder die Redegewandtheit von /26/ Daniel Webster noch von Philipps Brooks, weder von St. Paul noch von Shakespeare von den Massen gehört werden. Die Wellenlänge, auf der Menschen heute hören oder sprechen, hat auf „Infra-Eloquenz“ gewechselt, in einen leicht hingeworfenen Stil wie „Mir doch gleich“ und „Du kannst mich mal“. Wenn das die Zukunft ist, hat das Christentum keine Zukunft. Denn der Fluß lebendiger Rede ist das Zeichen lebendiger Christen. Er macht Pfingsten gegewärtig mit seinem Geschenk der Zeugen oder er hat aufgehört zu fließen.
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 25-6.)
vznik lístku: leden 2000

Jazyk objektový

Jan Štěpán (1998)
jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)
vznik lístku: prosinec 2000

Jazyk ve filosofii

Jan Patočka (1968)
Edmond Goblot kdysi řekl, že jazyk filosofie stojí kdesi uprostřed mezi jazykem odborným, jako jej má chemie, a jazykem obecným. Filosofie nemluví v přesných termínech a nevyjadřuje se formulemi jako jsou rovnice, nekalkuluje, neužívá diagramů. Na druhé straně se neobejde bez výrazů, které běžný jazyk nemá prostě proto, že nemyslí tak daleko a na tytéž věci, na něž míří filosof. Avšak filosof se o těchto věcech vyjadřuje prostředky běžného jazyka. Nevytváří žádnou „langue bien elevée“. Nevytváří po lexikální stránce terminologii ve vlastním smyslu slova. Je sice jisté, že hlavní filosofické pomysly, výěžky, musí být vtěleny do výrazů jazykových. Bez toho by se filosofova práce rozplynula vniveč. Ale podívejme se na příklady takových pomyslů a srovnejme je s matematickými definicemi nebo určením chemických látek. Prvek (živel, element, STOICHEION), princip (ARCHÉ, principium), idea, energie, skutečnost, látka a forma, bytnost, realita, subjekt, objekt, esence, existence. imanence, trnscendence, treanscendentní, transcendetální – bez žádného z těchto termínů nelze filosoficky myslet ; ale na rozdíl od matematriky a chemie, chceme-li rozumět tomu, co znamenají, musíme vykládat jejich historii a nemůžeme od ní jednoduše abstrahovat. Každý termín na sobě nese takřka jméno svého původce, žádný není tak anonymní jako chemická a matematická označení. Žádný proto není také nesporný a uzavřený jako ony. Jakožto filosofické termíny jsou tato slova nicméně něčím více než pouhým osobním výrazivem svých razitelů, totiž příznakem toho, že jisté problémy jsou akceptovány, nabyly určité obecnosti a v tomto rámci mají také svůj provizorní domov. Nemají proto také čistě historicky-typizační hodnotu jako např. názvy pro umělecké směry, literární programy atd. Filosof užívá přejaté výrazivo ; dospěje-li k novým problémům a koncepcím, připojí své vlastní jako vyzván, aby je ostatní přijali, a na tradici je, aby rozhodla, zda jí tento návrh připadá dost důležitý myšlenkově a zdařilý jazykově, aby se jeho pomocí nadále myslelo. …
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.2-3.)
vznik lístku: červen 2003

Jazyk (přirozený)

Jan Kořenský (1989)
Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
pozn. 1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět … až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/předmětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní diferenciace. [sic! – s. 13, LvH]
vznik lístku: leden 2000