Milá Táňo,

jsem velmi rád, že se dostáváme "na vyšší úroveň", jak píšeš. Mám velkou chuť napsat ne dopis, ale přímo hned trak­tát o smyslu filosofie. Nechám si však tuto práci na pozděj­ší, ovšem ne příliš vzdálenou dobu. Dnes bych chtěl jen na samém počátku říci, že jsi měla pro filosofii vždycky smysl, že jsi byla schopna velmi dobře pronikat do ovzduší filoso­fických problémů a diskusí o nich, ale že jsi - pohříchu - nikdy dost dobře tuto svou schopnost neuplatnila tam, kde filosofie reflektuje na svou vlastní úlohu v dějinách lid­stva i v životě člověka. Prostě řečeno, pronikala jsi do fi­losofie snadněji než jiní, ale nikdy jsi nevěděla, proč to děláš, resp. tvé důvody nebyly nikdy samotné věci vlastní, nebyly pravé, nýbrž tak či onak nahodilé. Nikdy jsi nevědě­la, proč by byla filosofie naléhavě třeba, proč je vskutku nevyhnutelná, a už dokonce se ti nikdy filosofie něstala poslá­ním (nebo, jak někteří nepřesně říkají, osudem). Proto jsi mohla filosofii opustit, t.j. přestat být v resonanci s jejími problémy a perspektivami a začít resonovat zase jinde. Pova­žoval jsem to kdysi za neodpustitelné, ale dnes se spíše kloním k tomu, považovat to za šťastné řešení: takoví lidé, kteří ne­vědí, proč co dělají, bývají mnohdy na škodu věci. Ve filoso­fii však mohou být nebezpeční, pokud jsou sdostatek inteligent­ní. Pak jejich filosofie je jenom projekcí oné dekadence, kte­rá mnoho zná, ve všeličems se vyzná, ale nejsouc nikde pevně zakotvena, je jenom rozvinutou duševní chorobou. Tvůj dopis

je takto chorobný, ale nerozvinutě. Tak jako Ty mluví dnes (i

jindy mluvívalo) mnoho lidí a celkem to nebylo ve své škodli-

vosti tak významné jako jiné záležitosti. Lidé tak mluví z ne-

vědomosti. Tvůj dopis není filosofický a proto se do této li-

nie může zařadit. Kdybys byla bývala nezanechala filosofování,

byly by tvé výklady nebezpečné; takto jsou pouze nesprávné. Mož-

ná, že bych ti vůbec neměl odpovídat a zanechat tě s tím, co

si myslíš či spíše co povídáš. Ani tobě by to nebylo příliš

na škodu, protože to zůstává na okraji tvého života, který už

s filosofií nemá co dělat. Je tedy možné, že dělám chybu, že

se pokusím o rozbor, interpretaci a vyvracení tvých názorí, kte-

rým tak dodám - tím, že je formuluji - zbytečné setrvačnosti a

tím moci, kterou v dosavadní podobě zdaleka nemají. (Rozumí se

moci pro tebe, ne vůbec; pravda je mocnější, to se rozumí.)

Nicméně to udělám.

Doufám, že nebudeš očekávat nějaké racionalistické důkazy

a logické vyvracení. To lzen provádět tam, kde existuje

společná platforma a společné myšlenkové pozadí. V našem rozho-

voru bude spíše na místě vylíšení, vykreslení obou posic, z nichž

se vychází (vědomě či nevědomě), které jsou předpokladem další-

ho rozvíjení obojího pojetí.

Mluvíš o historické podmíněnosti, na kterou ses naučila dívat realistickýma očima.