Vážený pane profesore,

na Sókratovi přirozeně vidím v první řadě jeho filosofování, ale to přece ani dnešním filosofům netřeba připomínat. Jediné téma, k němuž pak přecházím a vysluhuji si tím Vaše pokárání, je téma mého referátku. Mít téma a nepřejít k němu, či začít u něj a utéci jinam, by mě řadilo mezi právě ty filosofy, o nichž jsem psal.

Slůvko k Marxovi: věta “jako by snaha měnit svět měla skončit kdesi u Marxe…” samozřejmě byla parodií jeho výroku, ale překvapuje mě, že originál berete vážně. Cožpak Marx nelže, když říká, že teprve teď chtějí filosofové měnit svět? Cožpak jeho tvrzení, že doteď všichni svět jenom popisovali, má v sobě víc pravdy než účelové revoluční heslo (dnes bychom řekli “marketingová formulka”)? Není třeba právě Platónovo snažení jasným důkazem, že pořádný filosof zkoušel (nehledě na neúspěchy) měnit svět už v antice?

Navnadil jste mne větou, že “celý problém spočívá v tom, aby filosof společnost (lépe: lidi kolem sebe) ovlivňoval “jakožto filosof”, tj. filosoficky, filosofickými prostředky a způsoby.” Ale dál je o tom málo, pomineme-li evergreen, že podstata filosofie je největší problém, a citát, který to demonstruje. Dychtivý žák ovšem touží zvědět víc o filosofických prostředcích a způsobech, neboť se v souladu s Vámi domnívá, že filosof má ovlivňovat lidi kolem sebe, a zároveň si neumí představit, že ovlivňování lze činit jinak než tím, co člověka oslovuje. A tudíž, že neoslovit znamená neovlivnit. A filosofové (na rozdíl od toho zpropadeného Sókrata) prostě neoslovují, leda sami sebe. K čemu pak je filosofie, ne-li jen k tomu, že je sama pro sebe největší problém?

O tom tedy byla má minulá úvaha: vůbec ne o tom, že filosof nemá psát, ani o tom, že vyrážet na tržiště je samo o sobě filosofování, ani o tom, že filosof se má plést do politiky, ale o jedné věci, která dnes filosofům chybí a které se bůhvíproč vyhýbají: o ochotě oslovovat všechny, u kterých je špetka naděje, že budou trochu slyšet, a o odvaze si v takových situacích vždy znovu a znovu protrpět svoji nedostatečnost.

Jestliže jsem se minule o hledání pravdy zmínil jen jednou, je na místě druhý pokus. Platón v sedmém listu píše o tom, že filosof některé věci nikdy písmu nesvěří, neboť si je vědom jisté neopravitelnosti toho, co je psáno. Nechci to přejímat doslovně, interpretoval bych to spíš jako akcent na “živou povahu pravdy”: prostě ji není možno vytesat do kamene ani zabalit a poslat někomu v listě. Hledat pravdu znamená pořád se ptát, a to nejen sebe a nejen řečnicky; pro filosofa musí hledání pravdy znamenat neustálý kontakt s každým, kdo mu (nebožák) přijde pod ruku, a neustálé zkoumání a setřásání domnělého vědění – a ztrácení iluzí o světě i o sobě samém. Pravda je to, co oslovuje, co neukolébává, co vytrhuje; co má magickou přitažlivost, avšak odpuzuje od setrvalosti; co lidem pomáhá žít ve společném světě, avšak brání jim v jednoduché rezonanci; co je beze zbraně, ne však bez hlasu; co dává člověku šanci být šťasten (čímž filosofové pohříchu neoperují), avšak teprve vposledu. Je to věc nejen vidění, ale měnění; nejen zírání, ale činnosti a součinnosti. (A rodí se spíš mezi žáky než mezi kaktusy.)

Rád bych se naučil rozpoznávat, čím je filosofie filosofická. Ještě že ve Vás mám dobrého učitele! Už se těším na další lekci.

Váš oblíbený žák Adam