ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA

LADISLAV HEJDÁNEK

*10. května 1927

Filosof, kritický žák Jana Patočky a jeden z prvních mluvčí Charty 77.

Na konci padesátých let vytvořil spolu s dalšími mysliteli z evangelických kruhů reformní evangelické hnutí Nová orientace, kterému šlo o občanskou interpretaci evangelia v rámci tehdejších společenských, církevních i politických poměrů. V šedesátých letech se účastnil dialogu křesťanů s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Byl členem redakční rady kulturního časopisu Tvář (společně například s Václavem Havlem). Za normalizace pracoval jako noční vrátný, topič a skladník. Významně se podílel na vystoupení Charty 77. Byl to on, kdo Václavu Havlovi doporučil, aby se Charta 77 opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty. V roce 1980 zahájil veřejně známé pondělní bytové semináře pro zájemce o filosofii, kam přijížděli významní zahraniční hosté, mezi jinými Paul Ricoeur nebo Jacques Derrida. V roce 1992 byl jmenován profesorem filosofie na Filosofické fakultě v Praze. V současnosti žije v Písku.

K Hejdánkově naturelu nepatří ochota zařadit se do nějakého zavedeného filosofického proudu, ochota citovat a nechat se citovat. Charakterizuje ho naopak až urputná snaha sestoupit k samým základům filosofie, k filosofické „abecedě“, prověřit tradované myšlenkové koncepce, nebát se některé odmítnout jako mylné a proklesťovat myšlení nové cesty.

Zaměřuje se především na téma pravdy. Ostře se vymezuje proti současnému postmodernímu vnímání pravdy jako něčeho, o čem si každý rozhoduje sám. Zásadním způsobem ho naopak oslovil prvorepublikový filosof Emanuel Rádl, který o pravdě mimo jiné prohlásil: „Pravda neexistuje, ale platí.“ A také: „Nemáme pravdu, ale pravda má nás“.

Filosof má být podle Hejdánka vůdčí společenskou postavou: má být slyšet, nemá ale říkat to, co lidé chtějí slyšet. Má ukazovat převládající společenské zřízení, „ducha doby“ či společenskou ideologii jako nedostačující či omezené. Velmi zjednodušeně řečeno: filosofy si pěstujeme, aby nám naši skutečnost ukazovali v pravém světle, i kdyby to byla skutečnost nepříjemná.