Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Pierre Aubenque (1962)

(... fakt, že) / Aristotelés v jistém období považoval matematické entity za božské⁶² a shodoval se v tom – spíše než s Platónem – s Xenokratem.⁶³ Ať už jsou matematické skutečnosti, bezprostředně odhalované pravidelným pohybem hvězd, vpuštěny do oblasti božského, anebo naopak kladeny níže než to, co lze vnímat smysly, pravdou v obou případech zůstává, /343/ že naprosto ztrácejí onu zprostředkovatelskou roli, kterou jim přiřkl Platón. Aristotelés soustavně a vytrvale popíral, že by matematika mohla být nástrojem matematizace, tedy idealizace toho, co lze vnímat smysly a co by se díky takovému postupu stalo předmětem vědy. Jak jsme viděli, idea matematické fyziky je Aristotelovi cizí a nejen to: formálně takovou možnost vylučuje.
------------------------------------
⁶² Jak vychází najevo ve zlomku z Protreptiku, který nově odhalil P. Merlan (From Platonism to Neoplatonism, str. 119 n.) a jehož znění ještě rozšířil A.-J. Festugière (Un fragment nouveau de Protreptique d´Aristote). V tomto textu, převzatém u Iamblicha (De communi mathematica scientia, 72,6 nn.), Aristotelés ukazuje nadřazenost matematiky oproti ostatním vědám s poukazem nejenom na její metodickou přesnost, ale i na výtečnost jejího předmětu: díky astronomii. Která je jedním jejím odvětvím, nám skýtá poznání nebeských fenoménů, což jsou „nejbožštější ze smyslově vnímatelných věcí“ (72,27). Nacházíme tu charakteristickou formuli theologie hvězd (viz str. 324, pozn. 3). Jak upozorňuje A.-J. Festugière, říká tento text o matematice velmi přesně to, co Met. I,2 řekne o první filosofii (a v tom také tkví hlavní důvod, proč jej přisoudit Aristotelovi). Sotva lze lépe vyjádřit, že v daném pojetí hraje matematika stejnou roli, která později přejde na první filosofii, tedy na theologii (zatímco matematika si sice uchová důstojnost exemplární vědy, jak lze soudit z četnosti matematických příkladů v Druhých analytikách, nicméně je stále zřetelněji odsouvána na ontologicky druhořadou rovinu vědy o abstraktních entitách). Jak podotýká P. Merlan (From Platonism to Neoplatnonism, str. 187), matematická theologie mladého Aristotela je těsně spřízněna s jeho theologií hvězd.
⁶³ Viz Xenokratés, zl. 16 (Estque numerus, ut Xenocrates censuit, animus ac deus), 34 Heinze (Xenokratés slučoval ideální číslo a matematické číslo). Aristotelés to později popíše slovy „hovořit o matematických jsoucnech, ale nikoli jako matematikové“ (οὐ μαθηματικῶς δέ)“ (Met. XIII,6, 1080b28-29; zl. 37 Heinze).
(Problém bytí u Aristotela, př. M. Pokorný, Praha 2014, str. 342-42 – strana 342 též pod čarou.)

Emanuel Rádl (1942)

Protože Aristotelés byl zajedno s Asií a s Egyptem, byla později bez obtíží přijata jeho filosofie jednak alexandrijskou vědou (z velké části orientální) a ještě později arabskými theosofy.
Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností anitkcou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? Nikdy neprokázal, že by svět účelný, rozumný, pochopitelný nebyl – nýbrž předpokládá se teď, že jest náhodný. Předpokládá se tak právem?
Život náhodný není; spekulace o mechaničnosti, pouhé hotovost a bezsmyslnosti života, rozšířené renesancí a novou dobou, jsou už opuštěny; jestliže však není náhodný život, který vládne nad povrchem zemským, jak spojíme účelnost života s náhodností vesmíru?
Aristotelés ovšem chápal i přírodní dějství jako dějství organické, účelné, pochopitelné, rozumné. Rozeznával totiž dvojí dějství, jedno přirozené, druhé násilné. Toto rozlišení, jehož základ jest zřejmě vitální, ba morální, nová doba odstranila. Odstranila je právem?
...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Pojetí „příčin“ u Aristotela je natolik mnohovýznamné (a zejména odlišné od našeho dnešního chápání), že je musíme podrobit přezkoumávání odděleně, nikoli souhrnně. Aristotelés má např. za to, že části jsou příčinami celku (127). (To pochopitelně platí i pro tzv. „prvky“, STOICHEA, nebo vůbec pro „látku“, HYLÉ.) Už Empedoklés nahlédl, že čtyři „prvky“ jsou samy o sobě vlastně „mrtvé“, nehybné, a že potřebuje něco, co by je uvádělo do pohybu a zejména do specifického pohybu, do sjednocování nebo do rozdělování a uvádění do nejednoty. Proto se musíme – zcela obecně vzato – tázat, co může být v případě několika „částí“ příčinou toho, že jejich poskládáním dohromady není pouhá hromada, nýbrž celek. Museli bychom zřejmě přibrtat vždy ke všem příčinám, které se mají stát částmi budoucího celku, ještě jednu zvláštní příčinu, totiž příčinu té celkovosti, té sjednocenosti. – Aristotelés jde dokonce tak daleko, že má za to, že „hlásky jsou příčinou pro slabiky“ (dtto), což je pro nás zvláště kuriózní. Kdyby řekl, že hlásky jsou příčinou slova, bylo by možno namítnout, že hromada hlásek se sama ještě nestává slovem, ale že slovem se stává teprve porozuměním, které je ovšem třeba připsat rozumějícímu, nikoli hláskám, ani jejich skupině (hromadě). Ale mluví-li o „slabikách“, zřejmě nelze poukázat k žádnému „porozumění“ z jiné strany – slabika je jen skupinou hlásek (někdy ano, jindy ne, takže asi přece jen o nějaké „předporozumění“, založené na jazykových zvyklostech, může jít). Aristotelés výslovně říká, že „totéž může mít více příčin“: a proto se nutně musíme tázat, která z těch příčin je příčinou toho, že onen „následek“ není pouhou hromadou, ale něčím, co má svou totožnost, identitu a tudíž „jednotu“: odkud se bere „totožnost téhož“, je-li příčin více?
(Písek, 081117-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Aristotelés považuje za možné teoreticky „nahlédnout“ jak neměnnost, tak změnu. Jestliže však „theologii“ jako nejvyšší ze tří disciplín „první filosofie“ vymezuje jako tu, která „nazírá“ to, „co je jedno a co je neměnné“, neuvádí žádný specifický důvod pro předpoklad neměnnosti „předmětu“ této „vědy“, ale má za to, že „neměnné“ jsou všechny příčiny (s. 167, Kříž), tudíž i tato, a ta dokonce „především“ (tamtéž). A jiné důvody vedou Aristotela zase k tomu, že mezi mnoha příčinami musí být nějaká jako „první“, a proto chápe „boha“ jako „první příčinu“ – a ta může být jen jediná. Jak můžeme za dnešního stavu myšlení na tuto koncepci kriticky navázat? Především se musíme principiálně distancovat od pojetí tzv. neměnnosti resp. věčnosti: nic v tomto světě není neměnné ani věčné, ani svět sám. Tím je ovšem zpochybněna i koncepce „věčných příčin“, ale my ji zpochybníme ještě důkladněji tím, že se distancujeme nejen od jejich věčnosti, ale od příčinnosti (kauzality) samé. Tomu, co Aristotelés považuje za „jedno a neměnné“ a čemu říká „bůh“, co zařazuje do světa jako zvláštní, nejvyšší „rod“ jsoucího, nemůžeme tedy přiznat ani neměnnost a věčnost, ani charakter první (či poslední) příčiny, ale ani povahu „jsoucího“ (tj. vnitosvětného jsoucího). Zbývá otázka jeho „jedinosti“: jaký důvod můžeme uznat za platný pro předpoklad „jedinosti“ prvního či posledního „základu“ a „zdroje“ všeho, co vzniká „rozením“ (neboť „rody“ a „druhy“ odkážeme mezi abstrakce, tedy záležitosti myšlenkového přístupu a jeho konstruovaných „modelů“)? Mám za to, že tady lze legitimně na Aristotela navázat, ale že je třeba najít pravé důvody pro takový předpoklad. (Aristotelés, myslím, žádné důvody neudává, uvádí jen argument hierarchie; ve skutečnosti však právě předpoklad neměnnosti a věčnosti zůstává od počátku v rozporu i s pochopením „příčinnosti“ a vůbec vztahu mezi příčinou a účinkem, neboť nechává v nejasnosti tu okolnost, že jedna jediný „první příčina“ může vést nejen k mnoha „následkům“, ale dokonce k mnohosti všech příčin vůbec. Nelze pře nahlédnout, jak jediná a vnitřně jednotná „příčina“ může „zapříčinit“ jednak něco od ní odlišného, jednak vůbec mnohého a rtůzného.)
(Písek, 081116-1.)