Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jiří Němec (1980)

Fenomenologická metoda je popis fenoménů, ale ty skutečně zajímavé fenomény neleží na dlani. Lze je nahlédnout, ale ne hned; většinou se napřed musíme zbavit brýlí, které nám je zkreslují. Takovými zkreslujícími brýlemi jsou také běžně používané pojmy „prostor“ a „čas“. Totiž prostor jako „prázdná nádoba“ a čas jako „plynoucí řeka“. Že v tom moderní fyzika dělá paseku, ještě nemusí znamenat krizi identity – třeba je to jenom krize pseudoidentit. „Prázdná nádoba“ není ani metaforou prostoru, protože už prostor předpokládá. Původní prostor je prosté „být u“ v jednotlivých svých způsobech (modalitách) – tj. tělesně (včetně smyslového kontaktu distančního – sluchem, zrakem), fantazijně, vzpomínkově, myšlenkově, touhou... a to celé hned nadvakrát (bděle, snově). Teprve na tomto základě (a nikdy bez něj) jsou možné různé abstraktní fyzikální prostory jako systémy souřadnic s různou strukturou (homogenní, nehomogenní apod.). Podobně i čas je původně jednotou přítomnosti, minulosti a budoucnosti, která tedy „neplyne“, ale zůstává stále stejná („stojí“). Fyzikální čas jako souřadnice „t“ je abstrakcí z abstrakce. Totiž z abstraktní představy šňůry po sobě jdoucích teď – teď – teď atd. Každé konkrétní teď není jen přítomné, ale má v sobě minulost a budoucnost jako přinejmenším možné „směry pozornosti“ (horizonty). Naše identita není dána identitou momentálního obsahu našeho časového „vědomí“ nebo jeho hypotetického „hmotného podkladu“, ale identitou oné svrchu zmíněné časové jednoty. Jestliže ovšem člověk na tuto jednotu a její požadavky „zapomene“ a vloží se výlučně třeba do jedné z časových dimenzí, pak svou identitu deformuje. To ovšem převážně dělá, takže identita je vzácná. Ale s identitou je to ještě jinak divný. Například: ty jsi „nepřítomen“... Ovšem jen „tělesně“ a i to je sporné, protože tvé „chybění“ tě „zpřítomňuje“. To „chybění“ je bezprostředně spojeno se steskem, ale smysluplnost tvého „chybění“ to naplňuje jakýmsi pocitem opačným..., takže kde je tady nějaká solidní pocitová identita? Je to reálný žitý paradox. Paradox (nikoli dialektika, která ho likviduje) je jediná filozofická „metoda“. Řekněme to trochu žurnalisticky: paradox naplňuje identitu konkrétním obsahem... Ojojoj, jak by bylo dobrý si pokecat...
Z jiného soudku: k té větší „dojímavosti“ např. filmů v televizi... Lze to vysvětlit jistou – učeně řečeno – „regresí“. Situace nesporné zvýšené závislosti evokuje v nás tu životní fázi, kdy jsme byli „legitimně“ závislí – a dětství je přece také období výrazně emocionální.
(ex www: 121 – Jiří Němec: Fenomenologická metoda)
Text Fenomenologická metoda i následující ediční poznámka jsou převzaty z příležitostného tisku, který po smrti Jiřího Němce připravili pracovníci Centra pro teoretická studia.
[Ediční poznámka: Těchto několik lístků z archivu Ivana M. Havla psal Jiří Němec v září 1980 jako podklad pro dopis Ivana M. Havla bratrovi do vězení v Heřmanicích (dopis č. 25, datovaný 13. 10. 1980). Václav Havel v dopise 27. 10. 1980 (dopis č. 52, v Sebraných spisech svazek Dopisy Olze, str. 181–184 .]

Ladislav Hejdánek (2010)

Je otázka, zda lze o „fenomenologii“ mluvit jako o „pouhé“ metodě; většina fenomenologů (včetně jejího zakladatele) usilovala a usiluje, aby fenomenologie byla filosofií, tj. celou filosofií. Problém pak spočívá v tom, zda tu „celou filosofii“ nechtějí redukovat na fenomenologii, což by bylo nutno tvrdě kritizovat, neboť pak by šlo o degradaci a vlastně ztrátu filosofie jako takové (v klasickém pojetí). Druhý, opačný problém by pak spočíval v tom, že pouhá metoda, tj. v tomto případě fenomenologická metoda, by měla být rozšířena a prohloubena na filosofii v plném rozsahu, takže sama filosofie by byla chápána jako metoda. Pak by ovšem výsledkem bylo vlastně něco podobného, totiž zpochybnění filosofie jakožto filosofie, neboť filosofie by pak opět byla redukována (právě na jakousi metodu). Pokud tedy chceme mluvit legitimně o fenomenologické metodě a budeme se pokoušet ji vymezit ve vztahu k filosofii, tedy také jako metodu filosofickou, jinak řečeno: jednu z filosofických metod. Fenomenologická metoda by pak byla buď metodou výhradně filosofickou, takže její aplikace by se nikdy bez nějaké asistence a podpory filosofie nemohla obejít, nebo by i pro filosofii představovala jen jakýsi nástroj (organon), použitelný v zásadě i bez filosofie (resp. bez filosofie, která by sama byla již nějak proměněna užíváním tohoto „nástroje“). V takovém případě by mohly fenomenologické metody a fenomenologických postupů dobře využívat i obory vysloveně vědecké (v pojetí, které vědy, zejména přírodní, chápe jako na filosofii nezávislé a od filosofie oddělitelné).
(Písek, 100221-1.)